Expedition 2016

Finally at gulag camp in the Marble Gorge

Translate

Hledáme cestu přes řeku

Ráno nás opět přivítá lepší počasí – sice občas kápne, ale z mraků se prodírá sluníčko – vyndáváme tak ze stanu některé věci s nadějí, že alespoň trochu proschnou. Fotím stržený most s okolními kopci na pozadí, Radek poté na mostě pořizuje panoramatické foto. Do záběru mu zničehonic na opačné straně řeky vstupuje velká skupina turistů. Vypadají na studenty a jsou nalehko – většina z nich je bez batohů. Očividně přišli po proudu a měli by mít lepší představu, jak to dál vypadá. Ne, že bychom se přes burácení Sakukanu vůbec slyšeli, ale nakonec se posunky dozvídáme vše podstatné – proti proudu by měl jít Sakukan překonat.

Bohužel, je nám jasné, že ztratíme cestou další cenné dny, které bychom jinak věnovali dokumentaci. Plány naší cesty a odhady, za jak dlouho se dostaneme do Mramorové soutěsky, které jsme dělali ještě v Čechách, berou rychle za své. Proti proudu totiž leží úsek řeky, kde je údolí výrazně užší a jinak široký tok se zde zařazává a teče úzkou skalní průrvou. Na mnoha místech tvoří i větší či menší vodopády. Možnost přebrození tedy nebude nikterak blízko. Debatujeme nad mapou, skalistý úsek řeky je sice delší, ale nad ním, v oblasti soutoku s větším bočním přítokem, by mělo být místo, které naznačovali turisté z druhé strany mostu. Na druhé straně řeky má být i stará nepoužívaná meteorologická stanice, z níž je nyní volně dostupná turistická chata, kde nejspíš početná skupina studentů přespává. Představa, že alespoň na chvíli budeme v teple a suchu a budeme moci nejpodstatněší věci alespoň trochu usušit, se nám líbí. Má to být „pouze“ 3 km vzdušnou čarou, ale my očekáváme další perný den. Zase náš čeká to příšerné balení – ještě, že stan na sluníčku částečně oschnul.

Očekávání se, bohužel, záhy naplňuje – cesta je hrozná, samé stoupání, klesání a prodírání vegetací. Ty tam byly kratší či delší pozůstatky původní cesty k táborům. pro nákladní auta, která vedla pouze k mostu. Dál už vede jen „trapinka“ (pěšinka). Jdeme hodně pomalu, nad přecházením menších potoků a mokřadů se ani nepozastavujeme, v botách máme beztak mokro. Cesta vede modřínovou tajgou, v podrostu jsou kleče, terén je hodně podmáčen a na břehu řeky burácející mezi skalními stěnami jsou zbytky sněhu. Při chůzi není nikdy jasné, jak moc hluboko se do vodou nacucaných měchů zaboříme, a tak pícháme holemi před sebe. Už nelze pochybovat, že jsme skutečně na Sibiři. Přesně takovou jsme si ji vždycky představovali, společnost nám navíc dělají i spřátelení sobi z minulého dne, kteří nás poctivě následují celé dopoledne.

Po nějaké době narážíme na další ohradu pro soby a o nějaký kus dále na opuštěný tábor evenkských pastevců, který charakterizují tyčové konstrukce dvou čumů (tradičních stanů podobných indiánskému týpí) s ohništěm uprostřed. Dáváme si zde oběd – sušenou rybu, která hodně nevalně zapáchá. Radek se skoro pozvrací a následkem toho zůstává bez oběda. Já ji snědl (potřeba proteinů a energie byla silnější než nevalný zápach), po zbytek dne toho však lituji, bylo mi z ní trochu špatně. Nelze se přitom zbavit rybího zápachu z prstů na rukou – už se nedivíme, že ta ruská rodinka byla tak silně cítit rybinou. Chvíli zde odpočíváme zády opření o konstrukci čumu a na chvíli oba usínáme – víme, že dnešní cíl je nedaleko. Fouká však studený vítr, bez pohybu je nám trochu zima a rozhodneme se pokračovat v cestě.

Zanedlouho mezi stromy na opačné straně řeky rozeznáme střechu chaty – jen kudy se k ní dostat. Hluboce zaříznuté údolí, kterým již několik dnů postupujeme proti proudu řeky, se pomalu začíná rozšiřovat a zanedlouho spatříme, jak se rozděluje do dvou částí oddělených horským masivem. Přicházíme k soutoku dvou řek, které zde vytvářejí podobu písmena „Y“. Tok je zde rozlitý do šířky, není tedy tak hluboký – jedná se o nejlepší místo k přebrození, i když po předchozích deštích je řeka stále velmi vydatná. Pociťujeme nervozitu a napětí.

Zouváme boty, svlékáme kalhoty, vklouzneme do sandálů a jdeme na to. Voda je strašně ledová, přechod trvá dlouho, když hledáme optimální cestu s nejméně silným proudem, občas máme co dělat, abychom se udrželi na nohou. Zvolil jsem špatný směr a dostal jsem se k místu se silnějším proudem, které se neodvažuji překonat. Složitě se tak vracím k Radkovi, který se již blíží na druhý břeh. Oba na něj vylézáme a ocitáme se mezi oběma toky, nohy od kotníků dolů vůbec necítíme. Rychle se obouváme a vyrážím bez batohu na průzkum zjistit, kde půjde nejsnáze překonat vedlejší přítok.

Přestože je tento přítok méně vydatný, voda se koncentruje v zahloubeném korytě, je zde tak o poznání hlubší a proud se zdá být ještě více silný. Jdu první s krosnou na zádech a botami v ruce, chůzi mám rozvážnou, mám co dělat, abych se udržel ve vzpřímeném postoji. V poslední třetině však zavrávorám při došlápnutí na jeden z kamenů na dně, snažím se okamžitě vyrovnat stabilitu. Při rychlém pohybu mě však těžká krosna táhne na opačnou stranu a jsem tak rozhozený, že je nemožné, abych to ustál. Hlavou mi probleskne myšlenka na dva fotoaparáty, které jsou umístěné v horní části krosny. Snažím se tak svůj pád nasměrovat tak, aby krosna pokud možno zůstala nad hladinou, a intuitivně před sebe vysunu pravé koleno, které těžce dopadá na kamenité dno. Rukou, ve které za svázané tkaničky držím pohorky, jsem plácl na hladinu a obě odplouvají pryč. Hrábnu tak rukou do vody a vylovím je. Vystoupám na břeh, jsem skoro celý mokrý, horní část krosny však k mému překvapení zůstala suchá, foťákům by se tak nic nemělo stát. Začínám pociťovat bolest v koleni, ze kterého teče krev. Radek se mě ptá, jaký tam byl problém, volí trochu jinou „stopu“ a úspěšně přechází na druhý břeh. Já se mezitím převlékám do suchého (resp. ne úplně promočeného) oblečení. Přichází k nám jeden z kluků, kteří prováděli podvečerní hygienu pod soutokem. Pozdraví nás a podává nám ruku. Zjišťujeme, že všichni jsou studenti nebo čerství absolventi univerzity z města Ťumeň.

Přicházíme k chatě, kde postávají další. Dáváme se do řeči s těmi, kteří alespoň trochu umí anglicky – z celé skupiny je to max. 5 lidí. Naštěstí jazyková aklimatizace netrvá moc dlouho. Vypadají moc mile, při pohledu na mé potrhané kalhoty z předchozího dokumentování gulagu mi nabízejí šití a zvou nás k sobě na večeři. Hledáme místo na stan, všude se však válí odpadky, především prázdně konzervy, jedna ze slečen nás dovádí opodál k místu, které se zdá být nejvhodnější.

Pozvání na večeři neodmítáme a jdeme do chaty – je zde příjemné teplo, v první místnosti jsou kamna a velký stůl, v zadní je na obou stranách ve dvou úrovních zřízen rozsáhlý prostor pro spaní, kde se krčí dalších asi 10 lidí. Jídlo bylo celkem dobré, prý turistický boršč, nabízejí nám také čaj a „spirit“, což je téměř čistý, asi 96 % líh. Vysvětlují, jak jej správně konzumovat a zapíjet vodou, my jej však do sebe rovnou „kopnem“, což u ostatních vzbudí smích. Bavíme se s nimi o všem možném, o plánu našich cest, o varováních místních před medvědy a vlky (prý je kolem této chaty hodně vlků, no ještě že spíme ve stanu). Řeč samozřejmě dojde i na politickou situaci. Dnes se byli podívat v Mramorové soutěsce (právě proto jsme je potkali u mostu), jsme však překvapeni, že to nazývají jen těžbou, o gulagu nepadne ani slovo.

Večer trávíme s kytarou uvnitř chaty. Napřed si myslíme, že je to erární vybavení, ale prý ji zde mají s sebou – nechápeme, kdo se s tím může chtít tahat. O zábavu se stará hlavně Radek. Ruské písně jsou totiž neuvěřitelně tklivé, večer s kytarou znamená v Rusku úplně jinou událost než u nás. Překvapivě po něm chtějí zahrát písničky známých amerických kapel (včetně např. Linkin Park), my jim místo toho dáme „Mezi horami“ a napojeni „spiritem“ vyřváváme, že zabili Janka – alespoň jsme některé vytrhli z melancholie po těch příšerně smutných ruských lidových…

Někteří z nich postupně odpadají, akce se tak nijak nezvrtává a asi o půlnoci zaléháme.

Konečně u gulagu v Mramorové soutěsce

Ráno se snažíme vylézt brzo. V noci opět pršelo a já poprvé pronáším větu, že se těším zpět do Anglie, abych si odpočinul od deště. Neodmítáme pozvání na snídani – dostali jsme jáhlovou kaši. Je vydatná a dobrá. Jsme překvapeni, kolik s sebou mají surovin, prý má každý s sebou nejméně 6 kg jídla (nejčastěji luštěnin). Něco jako dehydrovanou stravu, kterou máme my, neznají. Chvíli si s nimi ještě povídáme a vyměňujeme zkušenosti s další cestou, přecházeli totiž hřeben z druhé strany a nyní již míří naší cestou do Čary. Balíme a v chatě necháváme část věcí, které nahoře nebudeme potřebovat (nějaké jídlo a oblečení). I tak jsou naše krosny stále hodně těžké a stále potřebujeme pomoc druhého. Včera jednu slečnu zaujaly Radkovy panoramatické snímky, pořizuje tak jeden před chatou i s celou skupinou. Poprvé vidíme, kolik jich vlastně je – jak jen se tam mohli všichni naskládat?

Od chaty směrem ke strženému mostu vede na tomto břehu „trapinka“ – tu samozřejmě zanedlouho ztrácíme a prodíráme se bažinatým terénem a houštinami v prořídlém modřínovém lese. Oba máme pocit, že právě toto je ideální medvědí prostředí. Pravidelně tak hulákám a nahlas prozpěvuji – ještě že k tomu mám vhodný uječený hlas. Radek svou kovovou lahev připevňuje na krosnu hned vedle plecháčku, aby při každém kroku cinkal. Chceme být slyšet a netoužíme po náhlém vylekání medvěda v houští. Opět nás čeká nějaké brodění. Pěšinka, kterou poté objevíme, vede i potokem. Zjišťujeme, že sucho v botách je luxus, který nám zde nebude dopřán. Konečně přicházíme k mostu, u nějž jsme na druhém břehu tábořili předminulou noc. K obědu dnes žádné složitosti – „vaříme“ čokoládu, oříšky a rozinky.

Čeká nás strmé stoupání, jsme přímo pod bočním údolím. Původní cesta nahoru se nám ztratila a stoupáme tak, jak jen to jde – občas i po čtyřech. Vyčerpaní přicházíme k původní příjezdové cestě do tábora (přímá linie tvořená vegetací, kterou jsme viděli z druhého břehu). Cesta je zarostlá hustým lískovým lesem – s krosnou na zádech se složitě proplétáme, občas musíme i podlézat – naše tempo je tak velmi pomalé. Navíc nás zanedlouho překvapí velký sob, který stojí uprostřed úzké cesty zařízlé ve příkrém svahu. Vůbec se mu nechce uhnout a jen na nás kouká. Snažíme se ho odehnat klasickým „kššššc“ nebo „běž za maminkou“. Do toho natáčím video, vypadá to, že se přeci jen chce pohnout (ovšem naším směrem) a statečně se před ním schováme za strom. Sob naštěstí prochází kolem, my vyrážíme dál, všímáme si však, že nás sleduje, a tak zvyšujeme tempo. Podařilo se nám ho setřást, nebo jsme pro něj přestali být zajímaví.

Přicházíme k řece vytékající z našeho údolí – vede do něj i řada sloupů vysokého napětí či telefonních sloupů. Protější kopce odsud vypadají absolutně monumentálně – jejich vrcholky se blíží ke 3000 metrům. Jsme asi v polovině a přicházíme k rozcestí – šipka s nerozluštitelným nápisem směřuje přímo po spádnici. Vydáváme se tak tímto směrem. Stoupání je pořádně náročné, navíc se krosnou mnohokrát zasekáváme mezi větvemi a musíme se buď silou „prorvat“, nebo udělat dřep a podlézt. Máme toho tak akorát, alespoň, že je konečně hezky a neprší. Před námi se vynořuje Mramorová soutěska ohraničená ze tří stran příkrými skalními stěnami. Také doklady lidských aktivit přibývají. Tábor je však až na opačném konci, musíme tak překonat rozsáhlé kamenné pole. Jsme plni očekávání, že za horizontem kýžený gulag už konečně zahlédneme – několikrát jsme však zklamaní a musíme pokračovat dál po klikaté cestě, kterou lemují dřevěné sloupy vysokého napětí. Po šestihodinovém pochodu jsme u cíle, u prvních staveb administrativní části tábora – čtyři velké sruby v řadě za sebou, v jejich okolí jsou rozesety menší stavby, některé již polorozpadlé.

Vaříme jen rychlé jídlo (čínská polévka s chilli je vážně to nejlepší jídlo na světě) a čeká nás poslední úkol dne – najít místo na stan v nerovném terénu a suti. Vydávám se na průzkum po okolí tábora a směřuji k zatravněným svahům nad přístupovou cestou – jediné dvě víceméně zarovnané plošinky jsou však podmáčené, navíc daleko od zdroje vody. S Radkem přemýšlíme, jestli se neubytujeme v prvním srubu – příliš se nám ale nechce. Provizorní deska, kterou sem někdo umístil právě pro účely nouzového noclehu, je na mnoha místech mokrá a obáváme se, že v noci by nám zde byla zima – přeci jen se nacházíme nad hranicí lesa, téměř 2000 m n. m.

Při dalším průzkumu ve svahu nad tímto srubem narazím plošinu s kamenitým povrchem. Jedná se o pozůstatky jednoho z domů. Lepší místo pro stan zde nenajdeme – místo tak čistíme od rozvalených kamenů a také od skla, kterého je zde bohužel velké množství. Drny zkopáváme pohorkami, další nerovnosti vysypáváme materiálem (rozmáčenými pilinami?) nakopaným v okolí. Stan se sem akorát vejde, máme odsud dobrý výhled na většinu tábora. Jsme zde chráněni před případným větrem a nehrozí nám, že nás zavalí kamení (okolní skály jsou prý tak křehké, že se odlamují i při hlasitém zakašlání), pouze k vodě je nutné překonat nemalé převýšení (ze skály nad námi padá vodopád, voda se však ztrácí v kamenné suti a dno údolí je zcela suché).

Místo na vaření a jakousi naši základnu volíme v prvním srubu, kde také rozvěšujeme některé oblečení, aby uschlo. Dnešní večeře byla mimořádně dobrá – dehydrovaný Beef Stroganoff, který obsahuje skutečná vlákna hovězího masa – jak málo nám stačí k radosti. Tu nám však kazí komáři – jak můžou být i zde? Jsme přesvědčeni, že je kolem nás stále to samé hejno, které se na nás „přilepilo“ dole v údolí. Unavení, ale spokojení, že jsme konečně u cíle naší výpravy, zaléháme do spacáků.

(zapsal Lukáš Holata)

Previous Post Next Post