Expedition 2016

Up to the moutains!

Translate

Přílet do Čary

Do městečka Čara letíme letitým Antonovem. Je to zážitek – uvnitř to voní starými časy. Jsme trochu nervózní, ale jen se odlepujeme od země, uklidňujeme se. Letadlo je poloprázdné. Místní se vrací s nákupy z větších měst. Před přistáním se objevují Čarské písky a začínáme pomalu klesat. Obdivujeme toto prastaré dno jezera, z něhož je dnes ojedinělá oblast pískových dun. Po návratu z hor se na Čarské písky taky chystáme. Z letadla jsme vylezli převelice šťastní. Nabízí se nám neskutečný pohled na dřevěnou letištní halu a okolní zástavbu – takovou „díru“ jsme snad nikdy neviděli – dřevěné chalupy, některé vypadají, že jsou téměř před rozpadnutím, vše je neupravené, neuklizené, cesty prašné… Na horizontu se tyčí pohoří Kodar se zbytky sněhu a to je naopak opravdová krása.

Odmítáme taxi a hledáme „administráciu“ v ulici „Pijoněrskaja 8“ – údajně se tam musíme zaregistrovat u horské záchranné služby. Bylo naivní doufat, že názvy všech ulic jsou označené. Jdeme tak nazdařbůh směrem od letiště. Po cestě k nám přichází pohledná slečna s blond vlasy, je jí tak kolem 20 let, ale těžko tady odhadovat. Po dvou fatálních selháních s žádostí o radu v Moskvě a Čitě, kdy Radka odpálkovali (později jsme zjistili, že ho tu místní kvůli úpravě vousů považují za Čečence nebo Dagestánce), se oslovení ujímám já. Po dvou dnech cesty se snažím vzkřísit všechen svůj šarm a i s omezenými znalostmi ruštiny se pokouším o flirt a vtipnou konverzaci. Zřejmě to zabralo, jelikož nám slečna ochotně nabízí svůj doprovod a vede nás až k „administrácii“. Dokonce nám naši ruštinu chválí – nejspíš netuší, že je spousta slov v češtině obdobná…

Uvnitř náhodně vstoupíme do jedné z kanceláří. Uvnitř sedí slečna/mladá paní – zjišťujeme, že umí anglicky. Velice jí pobaví, že ten mladší z nás je ve skutečnosti Radek a tomu klučinovi v kšiltovce bez jediného vousu je 31 – zdejší vrstevníci mají již zřejmě několik zlatých zubů. Pomáhá nám vyplnit velice dlouhý a složitý formulář, který bychom jinak vyplňovali ještě dnes. Musíme mimo jiné doložit své zkušenosti z hor , či znalosti, jak si poradit v přírodě v případě nenadálých situací. Chce od nás také termín našeho návratu, není nám jasné, jak by nám to pomohlo, kdyby se nám v kopcích přeci jen něco stalo, třeba hned na začátku výpravy, když by po nás začali pátrat až po nahlášeném termínu. Na následující den nám zajistí odvoz do pohoří Kodar – pana Nikolaje – což by nám mělo ušetřit několik dnů cesty. Také nám sdělí čas příjezdu autobusu do Nové Čary, kde máme zajištěné ubytování. Do příjezdu autobusu máme ještě chvíli čas, vycházíme čekat ven. Slečna se k nám ještě připojuje a anglicky konverzujeme. Je hrozně milá. Snažíme se získat nějaké informace o zdejší oblasti, např. o počasí. Pochvaluje letošní zimu, během které prý bylo pouze -30°C, prý žádný extrém (např. základní školy se zde uzavírají při -42°C, ostatní jedou dál mráz nemráz). Také nám říká, že naším největším nepřítelem budou komáři (hlavně, že ne medvědi – na které jsme se pro jistotu neptali).

Asi za pět minut přicházíme na zastávku, která leží podél hlavní komunikace – opět štěrkové. Autobus, tedy starý mikrobus, zanedlouho přijíždí. Nevíme, jak se kupují lístky, proto jdeme k řidiči, ostatní nás ale pobízejí, abychom si prostě někam sedli, všichni po nás koukají, evidentně vypadáme jako cizinci ze západu, kteří sem zřejmě často nejezdí. Za chvíli k nám přichází průvodčí, paní ve středních letech a ledvinkou – dává nám lístek pro 4 osoby, za které se zřejmě považují i naše krosny. Autobus nás odvezl do Nové Čary, vylézáme přímo před naším hotelem u vlakového nádraží (prochází tudy Bajkalsko-amurská magistrála) – zvenku nevypadá příliš vábně. Hledáme hlavní vchod, Radek záhy zjišťuje, že to není ten ozdobený fialovými balónky (výzdoba restaurace, kde se zrovna odehrává svatební hostina), ale ten druhý na opačné straně na jakési rampě bez jakéhokoliv označení s těžkými, železnými dveřmi. Na recepci vědí o naší rezervaci, dáváme jim naše pasy a doufáme, že nám zařídí registraci u místních orgánů (hlavní důvod, proč se zde ubytováváme). Uvnitř jsme šokování zdánlivým luxusem, který hotel nabízí a který jsme rozhodně nečekali – nové vybavení, teplá voda a dokonce wifi! I když ne vždy funguje. To je velký kontrast s tím jak vypadá zbytek.

Po krátkém odpočinku vyrážíme ven a snažíme se najít obchod a dokoupit zásoby jídla – z domova si kvůli omezení hmotnosti zavazadel do letadel vezeme akorát dehydrovanou stravu, která nám pokryje akorát večeře. Vyrážíme tedy na lov do místních obchodů. Město vypadá jako z apokalyptického filmu, předměstí Pripjati nebo jako z Orwellova 1984 – vyberte si sami. Z větší části jej tvoří staré a oprýskané paneláky, mezi nimiž jsou neupravené předzahrádky se vzrostlou trávou, o které se nikdo nestará, jen občas spatříme malou zahrádku, kde většinou pěstují brambor – je to zvláštní vidět takové záhony vedle vchodu do paneláku. Cesty jsou většinou prašné nebo vyšlapané v trávě. Bizarnost celého výjevu dodává velký nafukovací hrad stojící na velkém prostranství, zřejmě místním náměstí, které však není nijak vydlážděné ani vyasfaltované, povrch tvoří ušlapaná hlína, mezi lidmi se motají potulní psi.

Žádný supermarket jsme nenašli a nakupujeme v několika menších obchodů – často i pulťáků, což vzhledem k našemu jazykovému vybavení přináší zajímavé a veselé situace. Za námi se často formuje fronta a někteří se zapojují do našeho nákupu, když prodavačce vysvětlují, co asi máme na mysli. V rámci procvičování ruštiny občas s žádostí o cestu oslovíme místní – je vtipné sledovat, jak jsou z nás vykulení, jako kdyby na nás bylo něco divného. V hotelové restauraci se odehrává svatební hostina, je tak jen pro uzavřenou společnost. Navečer se tak snažíme najít nějakou jinou, která by ve městě, i podle paní na recepci, určitě měla být (dokonce nám i ukazovala směr, kam se máme vydat). Žádnou ale nenacházíme a ani místní o žádné restauraci nic nevědí (dokonce ani té, co je u hotelu). Prý všechno mají doma a restauraci tak nepotřebují. Jsme tak odkázáni na naše zásoby, ochutnáváme tedy sušené ryby a údajně české pivo – Žatecký Gus.

Radek se venku seznamuje s geology, kteří na hotelu také přebývají a poskytují nám informace o okolních horách i Čarských píscích. Popisují také cestu, jak se k nim dostat přímo z Nové Čary. Tvrdí, že je na jednom místě loďka, ke které je třeba doplavat. Do konverzace se připojuje několik rozjařených pánů, nejspíš svatebních hostů. Při zjištění, že máme namířeno do hor začnou vyprávět o medvědech, jejich nebezpečí a hlavně o Mramorové soutěsce. Jeden z nich je prý potomek jednoho vězně – Němce – který skončil zavalený v šachtě. Nejzajímavější je ale jejich vyprávění o ozáření, které nám hrozí a hlavně o zombiích, které se na tom místě v noci zjevují! Důkaz, že povědomí o gulagu stále existuje a místní z těch míst mají pořádný respekt. Pravý cíl naší cesty ale nikomu z místních raději neříkáme. Je vidět, že na toto téma jsou velmi citliví a nechceme přilákat nějaké obstrukce. Pro ně jsme přijeli fotografovat přírodu a to je také částečně pravda.

Odjezd do pohoří Kodar

Ráno nám paní na recepci zavolá taxi zpět do Staré Čary, kde nás má čekat odvoz do hor – pan Nikolaj. Čeká nás strastiplná cesta taxíkem, evidentně příliš nezáleží na tom, v jakém se jezdí pruhu – je to závislé na stavu cesty. Většině taxíků nefunguje tachometr a Lada, kterou jedeme už své lepší časy slávy a technické způsobilosti už taky zažila. Jezdí se tu holt trochu jinak než u nás. Také si všímáme, že alespoň polovina aut má řízení na opačné straně – vesměs japonské značky. V autě zní krásné písně ruské pop-music. U jedné z nich rozeznáváme, že je o Ukrajině, Američanech a pograničnících…

Cestou ještě musíme na kus za městečko na benzínku doplnit bombu od našeho vařiče. To je opět zážitek, platí se předem, předplacené množství benzínu se z hadice odlije do kbelíku, který se vzápětí přelívá do vozidel – v našem případě do bomby od vařiče s velmi úzkým hrdlem. Radkovi v přelévání pomáhá pán z benzínky, benzín vylévají i okolo, a tak nám odměřená dávka nestačila. Chceme si dokoupit ještě půl litru, abychom měli dostatečné množství na celý náš pobyt v horách, ale pán nám vysvětluje, že nám nic dát už nemůže, že to prý jde jen ve stanovený čas a počítač mu to nedovolí. Zklamaně a znechuceně nasedáme do taxi, když na nás nečekaně zavolá. Radek vylézá ven a pán nám začne odlévat benzín nejspíš ze svých zásob – bombu tak máme naplněnou.

Dorážíme k Nikolajovi, který na nás již čeká a jeho ZIL stojí před domem. Krosny nakládáme na korbu a Nikolajova paní nás varuje před medvědy – prý jsme blázni, že se tam chystáme. Povzbuzeni milými slovy se uklidňujeme vzájemným ujištěním, že medvědi lidi primárně nežerou. Počasí od rána není moc dobré a začíná pršet. Nasedáme a vyrážíme na cestu přes dlouhé bažiny do údolí Středního Sakukanu. Takovou cestu jsme opravdu nikdy nezažili. Cesta je úplně příšerná – hluboké rigoly, že by se do nich schoval dospělý chlap, přejezdy přes zcela zaplavené úseky cesty a přes koryta řek, že je vody až po dveře, náhlá stoupání a prudké klesání. Auto však překonává úplně vše a Nikolaj je opravdu borec. celou cestu chválí sovětskou techniku a hlavně svůj podomácku upravovaný ZIL, my zanedlouho chválíme také. V jednom místě se vytáčíme na třikrát, chvílemi z kabiny koukáme přímo do nebe a vzápětí kolmo k zemi – to snad ani není možné. Po cestě s Nikolajem vtipkujeme o dakarské rallye. Na Sibiři by podobný závod byl také hodně zajímavý. Cestou děláme několik přestávek, Nikolaje z ustavičného točení volantu bolí zápěstí a my se poprvé seznamujeme s naší společností, která nás od této chvíle už neopustí – komáři a mušky jsou úplně všude a je jich na každého asi milion.

Vjíždíme do údolí. Cestou lesem Nikolaj z okýnka zdraví skupinku turistů – jsou úplně promočení, ten nejmladší z nich vypadá, jako kdyby v noci zažil něco děsivého – jen kouká do prázdna a s pootevřenou pusou. Naše cesta nicméně končí zanedlouho před širokým bočním přítokem Sakukanu. Kameny jsou kvůli ustavičnému dešti kluzké a auto je prý nepřejede. Z korby tedy sundáváme úplně promočené krosny a loučíme se s Nikolajem. Déšť zatím stále nepřestal a okolní kopce stále leží v mracích – Kodar nás přivítal s vlídnou tváří.

Dál už musíme po svých. Brod je však překážka i pro nás a my nedokážeme najít místo, kde bychom potok překonali. Proud je strašně silný, vody hodně a ačkoliv je tam spousta kamenů, nikde není místo, které bychom dokázali přeskočit. Dochází nás skupinka turistů z Moskvy, které jsme potkali před chvílí. Bez váhání a zastavení řeku přecházejí i v botách, jako by tam žádná nebyla – my pro jistotu boty sundáváme a jdeme na druhý břeh, kde je zase navlékáme. Zanedlouho skupinku turistů dojdeme – obědvají před dřevěným, polorozpadlým mostem, který zbyl ze staré cesty, jež vedla až do Mramorové soutěsky. Po cestě ještě takovýchto reliktů potkáme hned několik. Pán rozdělává oheň mezi stromy a nese kotlík. Jeho paní umí trochu anglicky, tak si vyměňujeme základní informace o cestě apod. Jsme překvapeni, že ve zdejších horách plánují být cca 3 týdny. Podle Nikolaje bychom měli být jen pár kilometrů od mostu přes řeku Sakukan, kde bychom se měli přebrodit na druhou stranu a pokračovat vzhůru do Mramorové soutěsky. Cesta je stále široká na vozidlo, většinou ji lemují břízy. Opravdu to vypadá, že jsme na Sibiři, i když si stále nedokážeme připustit, jak strašně daleko od domova vlastně jsme. Od našeho odletu z Prahy neuplynulo ještě ani 48 hodin.

Po pár hodinách chůze konečně přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Na břehu řeky vidíme ještě neroztáté zbytky sněhu a ledu. Shazujeme batohy a běžíme se k nim podívat. Chceme na ně vlézt, ale nejde to – jsou stále dost vysoké a kluzké. Oba tak aplikujeme styl tučňáka a po břiše na tající zbytky sněhu vyskočíme a kloužeme. Hned si přitom vzpomeneme na slova, s nimiž se s námi na letišti v Praze loučil Štěpán: „kluci, hlavně žádný blbosti!“ Vydrželo nám to do druhého dne, takže nadplán… Posléze vidíme první objekty související s gulagem – pilu, rampu a úpravnu uranu (snad drtička a třídírna). Pořizujeme první fotografickou a kresebnou dokumentaci a taky panoramatické snímky. Nemáme ještě představu, kolik času si můžeme dovolit kde zůstat a hlavně co nás čeká dál a tak se snažíme stihnout za světla co nejvíce.

Nějak jsme to dnes vyhrotili, máme toho doslova plný kecky. Přes den jsme pořádně nejedli (během několikahodinové cesty autem a za silného deště jsme na jídlo neměli ani pomyšlení), hlady tak skoro nevidíme. Přes velké vzrušení z prvních objevů zřizujeme tábor na cestě přímo vedle objektů. Najednou se na cestě objeví nějaký muž – nejspíše lovec (jak jsme zjistili další den, tábořil společně s místním pastevcem asi kilometr od nás). Jsme překvapeni, že jej tady potkáváme, nicméně v pozdějších dnech zjišťujeme, že do Kodaru vyráží poměrně hodně lidí. Říká, že kus zpátky je hezké tábořiště u řeky. Asi jsme opravdu unavení, když jsme na to zapomněli. Přemisťujeme se, dokonce je tam i stůl – dveře z objektů na pařezech, které jsme před chvílí dokumentovali.

Stejně jako celý den nás neuvěřitelně otravují mušky a komáři – je jich opravdu mnogo. Repelenty a dým z cigaret fungují jen krátce. Zato oheň jejich množství snižuje na únosnou mez. Věci máme durch a tak se snažíme usušit, co se dá. Po večeři vytahujeme vodku a poprvé aplikujeme protimedvědí opatření – odnášíme batoh s jídlem pryč, Radek ho složitým systémem smyček věší na vysoko strom dál od tábořiště. Zavádíme také rituál občůrávání tábořiště (před odjezdem jsem to našel na internetu jako jednu z prevencí nevítané noční návštěvy) – medvěd to prý ucítí a ze strachu ze setkání s jiným samcem radši odejde pryč. Asi naivní, ale nás to trochu uklidňuje. První noc v horách a my si pomalu zvykáme na nautichající zurčení řeky připomínající průjezd nákladního vlaku – opravdu dlouhého vlaku – které nás bude provázet ještě několik dní.

(zapsal Lukáš Holata)

Next Post