Expedice 2013

Hlavním cílem expedice v září 2013 bylo co nejdůkladněji zmapovat opuštěné tábory Gulagu podél východní části tzv. Mrtvé trati a na základě sesbíraných dat vytvořit virtuální prohlídku Gulagu. Přes mnohé obtíže jsme zmapovali celkem deset táborů, provedli jsme přesné zaměření zachovaných budov, nafotili panoramatické fotografie. Podklady z této expedice se staly základem pro vytvoření virtuálního muzea Gulag Online.

Úvod

110 kilometrů dlouhý úsek nedostavěné Stalinovy železnice podél řeky Turuchan jsme vytipovali jako nejvhodnější pro mapování opuštěných táborů na základě zkušenosti z předchozích dvou výprav do oblasti Mrtvé trati, které jsme zorganizovali v letech 2009 a 2011. Expedici do těchto míst jsme plánovali více než čtyři roky, vlastně hned od skončení první výpravy v roce 2009, během níž jsme prozkoumali nedaleký úsek u zaniklého města Jermakovo na Jeniseji a dál k řece Turuchan jsme nepronikli. Podle našich odhadů se zde totiž mělo nacházet až 14 opuštěných lágrů, které dosud zůstávaly stranou seriózního zájmu badatelů (na rozdíl od Jermakova a západního 350km úseku mezi městy Nadym a Salechard, který jsme projeli v březnu 2011). Důvodem je vzdálenost a opuštěnost těchto míst, z logistického hlediska se jedná o nejnáročněji dostupný úsek Mrtvé trati. Také satelitní snímky služby Bing, na nichž je část táborů viditelná, slibovaly (především v případě tábora Ključ) velmi zachovalý stav lágru.

Metodika výpravy

Předem jsme vypracovali přesnou metodiku mapování táborů a naším cílem bylo zaměřit co nejpřesněji zachovalé budovy v táborech i s vybavením (aby se daly zrekonstruovat 3D technologií) a nafotit alespoň jeden, nejlépe zachovalý tábor technologií panoramatických fotografií (obdobně jako Google Street View) pro účely vytvoření virtuální prohlídky tábora. Čtyřčlenný tým tvořili Štěpán Černoušek (předseda o.s. Gulag.cz, hlavní odborník, vedoucí předchozích expedic), Pavel Blažek (polárník, autor panoramatických fotografií, technická podpora), David Těthal (student geodezie) a Martin Novák (technik, účastník expedice 2009, zkušený expert na přežití v divočině).

Expedice vyrazila na konci srpna letecky do Krasnojarsku, kde jsme zakoupili poslední nezbytné vybavení – mačety na prosekávání cesty tajgou k opuštěným lágrům, motorovou pilu na pročištění zarostlého území táborů a vybavení na přežití v divočině. S tímto nákladem jsme vypluli parníkem po Jeniseji na sever do města Turuchansk, kam jsme dorazili po třech dnech plavby překrásnou severskou přírodou. Zde jsme si pronajali motorovou loď a vrtulníkem jsme se i s ní přepravili 200 kilometrů do osady Janov Stan, obývané pouze dvěma pracovníky tamní meteorologické stanice. Odtud jsme plánovali vypravit se nejprve pěšky probádat 30kilometrový úsek opuštěné železnice směrem na západ k řece Bolšaja Bludnaja (očekávali jsme zde minimálně tři lágry), poté se vrátit do Janova Stanu a na motorové lodi projet 80 kilometrů po proudu řeky Turuchan podél železnice (do míst, kde uhýbá k severu na Jermakovo) a prozkoumat očekávaných 10-11 přilehlých táborů.

Velká zklamání a potíže

První část výpravy nám přinesla velké zklamání – lágr Ključ, vzdálený 20 kilometrů od Janova Stanu, který sliboval podle satelitních snímků zachovalé téměř všechny budovy, shořel během letního požáru cca měsíc před naším příchodem. Zachovala se pouze jídelna s kuchyní, strážní věže a pár provozních domků. Motorovou pilu s benzínem a veškerou techniku jsme sem táhli zbytečně, virtuální muzeum se z tohoto tábora udělat nedalo. Další tábor na tomto úseku sice neshořel, ale většina budov nestála a jediný stojící vězeňský barák byl bez jakéhokoli vybavení. Dále jsme na samotném konci zaniklé železnice u řeky Bolšaja Bludnaja (dál trať vězni nestihli dostavět) objevili ještě dva tábory – jeden pouze oplocený prostor bez budov a druhý nejspíš pracovní na opravu vagonů. Ten se od většiny ostatních lágrů výrazně lišil – tvořily jej jakési dílničky z odstavených vagónků místo velkých baráků, měl poloviční rozměr 60 x 80 metrů (většina táborů zabírá plochu 150 x 150 metrů) a namísto strážních věží v každém rohu zde stála jen jedna rohová věž.

Během druhé fáze, tedy plavby po řece Turuchan, jsme zvládli navštívit dalších pět táborů – některé prakticky celé zničené, jen ve třech z nich stálo několik budov, které stály za podrobnější dokumentaci (umývárny, vězeňské baráky, samotky, latrína, jídelna). Bohužel všechny tábory byly bez vybavení, nedochovaly se nikde ani vězeňské palandy. Jak se ukázalo, nejsou tyto končiny tak pusté, jak jsme se domnívali – lovci a rybáři tábory podél řeky za uplynulých 60 let často využívali k noclehu, případně získání stavebního či palivového dřeva, mnoho budov spadalo právě kvůli tomu, že lovci rozebrali a rozřezali jejich nosné stěny a za své vzalo nejspíš i vybavení a předměty, které tam po vězních mohly zůstat.

Tento úsek pro nás byl tedy z badatelského hlediska zklamáním, navíc nám nepřálo počasí, několikrát sněžilo, pršelo a byla velká zima a vlhko, navíc se nám rozbil motor v pronajaté loďce a my jsme nebyli tolik mobilní a nestihli jsme prozkoumat vše, co jsme chtěli. Čtyři dny jsme se ocitli v roli trosečníků na liduprázdné řece téměř 200 kilometrů od nejbližší osady.

Úspěch nakonec

Po návratu do města Turuchansk jsme se rozhodli na posledních několik dnů vyrazit po Jeniseji 170 kilometrů na sever do míst, kde jsme byli na expedici v roce 2009, do okolí osady Jermakovo. Tam jsme věděli o jednom lágru (Barabanicha), který je skvěle zachovalý - více než 20 stojících budov s vybavením, v suti dokonce zůstala řada předmětů a dokumentů. Tam jsme strávili tři dny důkladným mapováním a dokumentací, a nasbírali jsme tak dostatek podkladů a materiálů pro náš projekt.

Výpravu lze tedy přes počáteční problémy a neúspěchy považovat za velmi úspěšnou. Také mapování pozůstatků shořelých či rozpadlých táborů mělo nakonec velký smysl - i z pozůstatků baráků jsme vyčetli jejich původní účel a můžeme tak věrně rekonstruovat typické rozložení budov běžného pracovního tábora.

Přečíst expediční deník