Expedice 2013

Závěr

Předpokládám, že na poslední den našeho pobytu v lágru se Martin s Davidem asi těšili nejvíc. Po dvou dnech té nejhorší práce - trhání bednění na oknech, prosekávání křovin, odstraňování všemožného bordelu, apod. - je čekala obrovská odměna. Hledání předmětů, které kdysi patřily vězňům anebo, které nějak souvisely s jejich pobytem v lágru. Naše touha něco nalézt byla samozřejmě obrovská. Mít dobře zadokumentovaný a nafocený lágr je jedna věc, mít ale skutečné předměty vězňů, to je něco úplně jiného. Když držíte v ruce např. misku a hrníček, ze kterého kdysi jedl a pil vězeň, dostává vše úplně jiný rozměr. Když je pak takovým nalezeným předmětem útržek papíru s ručně napsaným textem… cestujete v čase. Hodnota některých předmětů, je podle mě naprosto nevyčíslitelná. A nemluvím jenom o penězích (soška faraóna nalezená v poušti má pravděpodobně mnohem větší cenu), ale spíše o tom, za jakých podmínek jednotlivé věci vznikaly.

Ne náhodou byl tedy sběr předmětů horkým tématem od první chvíle, kdy jsme naši výpravu začali plánovat. A to především z důvodu, aby na nás nebylo nahlíženo jako na zloděje. Stejně tak, aby nám nebyla později vyčtena nějaká neprofesionalita či hamižné chování. Názory na to, co s nalezenými předměty, se různily. Štěpán se klonil spíše k tomu, věci odvézt, já k tomu, že spíše, je nechat na místě. Měl jsem pocit, že bychom cokoliv, co najdeme, neměli “vytrhávat” z prostředí, ve kterém dané věci vznikly. Mýlil jsem se. A nejlepším vysvětlením proč, byl asi shořelý lágr Klujč. Za dva - tři roky už totiž nenajdete ani jeho základy - natož cokoliv tak chatrného, jako je papír nebo kus oblečení. Tajga všechno kompletně pohltí. V Ključi samozřejmě vše urychlil oheň, ale ani Barabanicha, ze které je většina panoramat, které jsem zde ukazoval, neujde svému osudu. A to buď dílem přirozeného rozkladu a dílem přírody anebo činností místních lovců. Ti využívají zachovalejší budovy k bydlení v čase, kdy jsou v tajze na lovu a také jako zdroj suchého dřeva na jejich ohně. Budov, které měly motorovou pilou vyřezané třeba celé stěny, jsme našli několik. Takto narušené stavby pak už nemají žádnou šanci. Stačí pár zim a vše se zhroutí a shnije na zemi. Se vším co se mohlo nacházet uvnitř. I to je ale podle mě přirozený vývoj - v žádném případě výtka místním lidem. Prostě jsme došli k přesvědčení, že cokoliv, co přivezeme a vystavíme v muzeu, bude mít mnohem větší užitek, než když to zůstane, tam kde je. Což bych rád dodal, že toto pravidlo vztahuji jenom na svou zkušenost a místa, které jsem tady navštívil.

Našli jsme toho hodně. Víc než jsme vůbec čekali. Víc než jsem si myslel i když jsem už byl přímo na místě. Co se například na první pohled zdálo jako hromada spadané omítky v rohu, byla nakonec omítkou zasypaná hromada roztrhaných pracovních výkazů vč. desek s nápisy jako “Osobní složka”, “Přísně tajné”, apod. Ale vezmu to postupně:

Největší nalezený (a i přivezený) artefakt byla kytara Má sice ulomený krk, je bez strun a má trochu promáčklou přední stranu, ale je to kytara, na kterou hrál někdo z lágru. Nejtěžší předmět je bezpochyby zámek ze vstupní brány lágru Ključ. Váží asi tři kila a museli jsme se s ním tahat po celou dobu, co jsme byli v tajze. Má pro nás obrovskou hodnotu. Je to přeci zámek z brány, za kterou byli vězněni vězni (nejradši bych napsal - za kterou chcípali vězni). Nejzajímavější předměty jsou ty, které vězni denně používali. Podařilo se nám nalézt různé druhy oblečení, bot, palčáků, jídelních misek, hrníčků, ale také třeba zubní kartáček, z novin umotané cigarety nebo z kousku dřívka a žiletky vyrobené holítko. Mezi nejcennější předměty bych řadil z pilky na železo vyrobený nožík a kamenný brousek. Něco takového bylo považováno za poklad už v době, kdy lágry fungovaly. Kategorie sama o sobě jsou pak popsané papíry, dopisy a deníček… Našli jsme cedulky se jmény, které byly umístěny na postelích. Jsou na nich jména, rok narození, rok nástupu do vězení, počet let, které musí vězeň odsedět a rok, kdy by měl být propuštěn. Našli jsme dopisy - některé v obálce, některé roztrhnuté, ale dopisy. Neměli jsme zatím čas je studovat, takže nás ještě asi čeká nějaké to překvapení, co se z nich dozvíme. Našli jsme i všelijaké nákresy a výpočty - pravděpodobně od vězňů, kteří měli na starosti chod nedaleké elektrárny nebo například opravy lokomotiv. Ne všichni vězni makali na stavbě železnice.

A ano, našli jsme i osobní deníček! Našel ho David, zastrčený za dřevěným obložením dveří uvnitř záchodu v budově nemocnice. Byli jsme neuvěřitelně nadšení. A později večer i šokovaní z pár stránek, které deníček obsahuje a které jsme si mohli díky Štěpánově znalosti ruštiny přečíst. Na jedné straně je třeba krásná báseň. O hasičích a o požáru. Na jiné nakreslený kalendář s měsíci a dny a letopočtem. Na jedné straně je… velmi osobní zpráva. Nepamatuji si již přesný překlad, ale zpráva zní zhruba následovně: “Ve dne xx. xx. xxxx jsem se dozvěděl tu nejstrašnější a nejukrutnější věc. Při tragické dopravní nehodě zemřela v Mongolsku má nejbližší životní kamarádka. Nikdy, nikdy předtím jsem se ve svém životě necítil tak hrozně. Celý den jsem prochodil v slzách…”. Byli jsme jako opaření. I kdybychom nalezli jenom tento deníček, měli jsme víc, než jsme si dokázali představit. A nerad bych, aby vše, co jsem zde popsal, vyznělo jako radost z “pokladů”. Tak by to nebylo pochopeno správně. Jsem nadšený, že máme co ukázat a z čeho postavit virtuální muzeum Gulagu. A nejenom virtuální… I když, to je v tuto chvíli velmi vzdálená realita, rádi bychom jednou postavili kopii skutečného lágru. Pár budov ve stejném stylu, s veškerým vybavením a předměty, které se v nich nacházely. Muzeum, které by mohl kdokoli navštívit a na vlastní kůži aspoň trochu zažít, jaké to bylo…

Předchozí příspěvek