Expedice 2016

Mapujeme první lágr

Objev neznámého gulagu

Ráno si dost přispíme (stále vstřebáváme osmihodinový časový rozdíl) a také nám hodně dlouho trvá, než vše zabalíme. Máme strašně moc věcí, které nejdou snadno zapakovat do jednoho batohu. Kromě věcí pro sebe mám na krosně připevněný stan a přes něj ještě malý batoh se vším jídlem pro oba. Radkova krosna je obrovská a táhne s sebou spoustu vybavení, které k výzkumu potřebujeme – kromě foťáků a stativu například i draka. Každý neseme cca 30 kg a krosny jsou tak těžké, že si je bez pomoci druhého nedokážeme dát na záda.

Pila

Střázní věž Radek dělá panorama u strážní věže Brána do tábora Ruiny vězeňského baráky, zřetelné zbytky konstrukce paland

Dopoledne alespoň svítí sluníčko a můžeme usušit všechny věci. V plánu máme dokončit dokumentaci objektů, které jsme objevili včera. Odhadujeme, že do jedné hodiny bychom mohli vyrazit dál. Rozdělujeme se. Radek chce dodělat panoramatické foto zajímavých objektů, já se pouštím do vytváření půdorysného plánu (rámcového, odkrokovaného – v zarostlém lese by to i s pásmem trvalo několik dnů a takové vybavení, jako je totální stanice či GPS, které se při této činnosti obvykle používají, s sebou táhnout nemůžeme). Oproti standardnímu průzkumu reliéfních tvarů, který je při vytváření půdorysného plánu lokalit v českých lesích využíván, je zde třeba zároveň vykonávat další činnost – plašit medvědy. Při krokování, vyhledávání objektů a zakreslování se tak snažím dělat hluk, pískat si, zpívat a občas zařvat. Není to moc příjemný pocit být zde v lese úplně sám – kéž by nás místní těmi svými řečmi takhle nevystrašili, my přece nejsme medvědí potrava, jak si tu zřejmě myslí…

Po načrtnutí základní osy tvořené cestou a zaznamenání objektů podél ní jsem při průzkumu okolí narazil stejně jako několikrát včera na ostnatý drát, který mi na třech místech roztrhl kalhoty. Šel jsem kousek podél něj a uviděl malou čtvercovou destrukci s rozměry o něco větší než 2 x 2 m. Vypadala, jako kdyby to byly pozůstatky strážní věže. Vyrazil jsem se tak podívat, jestli na opačné straně najdu další. Předpokládal jsem, že by mohly být u cesty, tam jsem však nenašel vůbec nic. Další možností tak bylo jít se podívat až za objekty na druhé straně cesty. Po prodírání houštím se přede mnou objevilo stojící ohrazení z ostnatého drátu o trochu nižší než já. Asi 5 m od něj bylo k mému překvapení ještě zcela stojící další, cca 2,5 m vysoké. Začalo přihořívat. Při krátkém pochodu podél se z lesa přede mnou vynořila strážní věž – nerozpadlá a v plné výši. Volám toto zjištění na Radka a přehodnocujeme interpretaci místa. Na dalším konci ohrazení opětovně nacházím destrukci s rozměry cca 2 x 2 m a v dalším rohu je pootevřená vstupní brána. Osm nenápadných pozůstatků staveb se navíc rozměrově nápadně shoduje (7 x 10 kroků), z některých navíc vystupují palandy i s kovovými štítky na jméno – právě se nacházíme uprostřed tábora, o kterém jsme doteď vůbec nevěděli!

Konstrukce budovy úpravovny

Úpravovna uranu Raděk fotí panorama v úpravovně Terénní nákres půdorysu tábora

Oproti plánované jedné hodině zde nakonec trávíme hodiny čtyři. Při odchodu se znenadání na cestě proti nám objevil postarší muž, za ním jde evenkský pastevec vedoucí si na provaze soba. Dáváme se do řeči. Říká, že je ochránce přírody (pracující snad pro ministerstvo životního prostředí). Soba prý našli nedaleko odsud, prý ho napadl medvěd a my si všímáme rozsáhlé a hluboké rány na pravé zadní noze, díky níž kulhá – chudák. Varuje nás, že nahoře v kopcích je spousta medvědů. Rozhodně se nemáme zdržovat u žádné mršiny a máme mít oči na stopkách – oba jsme trochu vyděšení. U pasu má připnutou pistoli – to má kvůli medvědům? Nebo nás tu čeká ještě jiné překvapení?

Konečně vyrážíme na cestu a zanedlouho potkáváme rodinku Rusů ze včera. Ptáme se, jak daleko je brod přes řeku, kterým se dostaneme do Mramorové soutěsky – očekáváme ho každým okamžikem. Prý je to ještě asi 7 km – celkem rozdíl oproti 1 km, který máme v hlavě my. Vzdálenosti je tady přitom nutné posuzovat úplně jinak než v evropských horách – tam 7 km představuje slabé 2 hodiny cesty, v místních poměrech to ale může být pochod i na dva dny (navíc ty batohy jsou snad stále těžší a těžší). Na mapě nám ukazují úplně jinou pozici, než si myslíme, že se nacházíme. Evidentně nám Nikolaj zalhal, když nás vysazoval z auta, aby si mohl říct o více peněz. Čeká nás tak opravdu ještě kus cesty.

Střední Sakukan

Po rozloučení a popřání hodně štěstí (oni plánují výšlap na opačnou stranu kopců) pomalým tempem vyrážíme. Prší a opět narážíme na další hezké tábořiště. Přemýšlíme, jestli to pro jistotu dnes nezabalit a nepostavit stan – to bychom se ale skoro vůbec neposunuli, a tak jdeme dál. Cesta nás zavede k soutoku Sakukanu s bočním přítokem. Ten je dost vydatný a navíc široký cca 30 m. Je v něm spousta velkých kamenů a nemůžeme najít místo, kudy by se to dalo přeskákat na druhou stranu. Je strašně moc vody, kameny jsou kluzké, lije jako z konve. V jednom úseku je navíc třeba přejít asi 5 m po kládě. To je s těžkou krosnou na zádech prostě nerealizovatelné.

Jdeme se schovat pod skalní převis a rozhodujeme se, co dál. Prší stále víc a víc, mačkáme se pod převisem a čekáme. Zajímavé zde v horách je, že si nikdy nemůžete být jisti, zda slyšíte hrom, nebo někde padá kamení. Blesky ale zatím nevidíme. Začíná na nás i pod převisem stékat voda a přemýšlíme, zda se řeka dokáže rozvodnit tak, aby nás odsud spláchla. Průtrž je to velká a bude-li trvat delší dobu, budeme tu uvězněni. Rozhodneme se, že se vrátíme kus zpět na nedaleké místo k táboření (jediné rovné místo v okolí), které je přímo na cestě pod skálou. Když dorazíme, čekáme, zda pršet trochu přestane – nechce se nám stavět stan za deště. Radek musí sedět s krosnou na zádech, protože má pláštěnku s hrbem – sedí tak opřený na kládě a z pod kapuci mu stoupá kouř z cigarety. Chci ho trochu popíchnout a se slovy „go hard, play hard, never give up“ začínám i přes déšť dělat kliky – ve skutečnosti je mi jen zima a chci se zahřát…

Radek v pláštěnce

Prší už méně a vaříme večeři. Když na chvilku déšť ustává, vrháme se na stavění stanu. Po uvaření čaje zalézáme do spacáků a bereme si vodku na zahřátí. Totálně jsme v posledních hodinách promokli, ještě že jsme uchránili věci na převlečení a spacáky. Uleháme a začíná zase pršet. Občas je i pěkný slejvák a my nemůžeme pořádně usnout. Říká se, že při takovém časovém rozdílu je nekritičtější třetí noc, což je tato. Zhruba ve tři ráno oba vylézáme ze stanu a dokončujeme protimedvědí opatření – potřebujeme na záchod. Po zalehnutí si do uší dáváme sluchátka, ve kterých posloucháme na usnutí audioknihu Harryho Pottera. Zanedlouho alespoň na chvíli usínáme – to byl zase den.

Brodíme a brodíme

Po vydatném nočním dešti je ráno krásně a svítí sluníčko. Děláme fotky majestátních kopců s vysokými skalními stěnami a vodopádem. Včera jsme si ani nevšimli na jak pěkném místě jsme. Radek pořizuje panoramatické snímky, do toho opět sušíme prakticky veškerý obsah batohů. Věci jsme rozmístili snad na všechny kameny a větve v blízkosti stanu a využíváme vzácného sluníčka.

Jdu se podívat k rozsáhlému brodu, který jsme včera nedokázali překonat. S hrůzou zjišťuju, že po vydatném nočním dešti je v řece vody ještě více než večer – tohle prostě vůbec nevypadá dobře, ani jeden z nás z toho nemá dobrý pocit a cítíme napětí, nevypadá to vůbec bezpečně. Překonat jej ale musíme. Rozmýšlíme strategii přechodu, neboť si nemůžeme dovolit udělat žádnou chybu. Kromě hrozícího zranění, které by ohrozilo celou výpravu (dál naše myšlenky radši nesahají), máme obavy zejména o naše foťáky, které rozhodně nemůžeme utopit – to bychom tu zde pak byli zcela zbytečně. Oba z předchozích dnů moc dobře víme, jaký rozdíl v pohybu představují těžké, téměř třicetikilové krosny, které vláčíme na zádech – vychýlené těžiště, mnohem horší stabilita, nemožnost přeskočit větší úseky či problémy s odhadem doskoku mezi kameny – je to úplně něco jiného než to absolvovat s lehkým batohem či zcela bez něj. Kéž by naše krosny měly pouze 20 kg, jak by nám teď bylo hej.

Dočasné tábořiště

Vodopád Stržená původní cesta

Nakonec padlo rozhodnutí, že obsah krosen rozdělíme na dvě části; v té první jsou věci, u nichž se příliš nestane, když budou mokré – např. jídlo v plastových obalech, některé oblečení či vybavení k dokumentaci apod. – s nimi na zádech se pokusíme najít nejlepší cestu přes řeku. Sundáváme kalhoty, nazouváme sandále, bereme si hole pro zajištění lepší stability (cestou jsme si našli nějaké klacky) a vyrážíme. Bylo nutné překonat několik horších úseků – museli jsme přejít po vratké lávce z dvou nevelkých kmenů, nebo přebrodit v místech s velmi silným proudem, v nichž jsme, aby nás proud nepodťal, museli nohu na dně vždy zaklínit mezi kameny a až pak udělat další krok. Řeku však překonáváme. Shazujeme krosny a vyndáváme z nich věci. Nohy nám přitom mrznou – voda je strašně ledová, vytéká z horských ledovců, které jsou nedaleko nad námi; hrozná představa, že to musíme absolvovat ještě dvakrát!

Vyrážíme zpět s prázdnými batohy, cesta je mnohem lepší, navíc už víme, co můžeme očekávat. Balíme tu část věcí, kterou určitě utopit nesmíme – foťáky, stan, spacáky, karimatky, rezervní oblečení. I tak jsou naše krosny úplně plné. Jasně si teď uvědomujeme, kolik s sebou táhneme věcí a kolik toho máme na krosnách připevněno zvnějšku – přitom s sebou mám na tři týdny troje trenýrky a troje ponožky. Naposledy brodíme – chlad vody už přitom vůbec nevnímáme. Zaplaťpánbůh jsme v pořádku dorazili na druhou stranu, rychle se oblékáme a obouváme – nohy jsou tak ledové, že je vůbec necítíme. Musíme ještě zabalit všechny věci, je to nesmírně otravné a časově náročné – celá tato akce nám sebrala pár hodin. Už je po poledni a zatím jsme ušli ani ne 50 metrů!

Ohrada

Nedaleko za brodem přicházíme k jednoduché dřevěné ohradě přes cestu. Domyslíme si, že je to ohrazení lesní pastvy pro soby. Zaujaly nás ale dvě ze dřeva vyřezané šamanské hlavy, které jsou na ohradě umístěné z obou stran. Původní evenkské rituály pastevců jsou zde v horách stále živé. Údolí je v tomto místě velmi úzké a svahy až příliš příkré. Stačí přehradit jen pár metrů a kontrolovat tak pohyb stád. Cestou dál se musíme několikrát prodírat pod padlými stromy a přes hustě zarostlé úseky. Opět se přitom kazí počasí – je úplně zataženo a vypadá na to déšť (opět). Přicházíme k další překážce. Je to sice jen úzký potok, široký asi 3 m, ale je poměrně hluboký a s velmi silným proudem. Evidentně je v něm mnohem více vody, než obvykle. Bez krosny testuji, zda to v proudu ustojím a s botami v ruce potok přecházím, Radek mě posléze následuje s krosnou na zádech. Uprostřed potoka ale uvízl – nemohl tam, ani zpět a snaží se rychlými pohyby dostat ven. Nabádám ho, ať hlavně nezmatkuje a neudělá špatný pohyb, kvůli kterému by mohl ztratit stabilitu – Radek si párkrát vydechne, zapře se o klacky a vylézá na břeh. Beru hole a vracím se zpět pro krosnu. Dosud jsme krosny na záda dokázali dostat jen s pomocí druhého. Sám na jednom břehu jí tak musím napřed postavit na vyvýšeném místě, vlézt do popruhů a s ní na zádech se krkolomně postavit. Při slézání z břehu však zavrávorám a při intuitivním zapření o hole se pod velkou váhou obě lámou – jen tak tak, že jsem celý po hlavě nespadl do potoka.

Začíná pršet a my pokračujeme v cestě. Daleko však nedojdeme – k našemu zděšení je před námi další potok vytékající z bočního údolí. Díky dešťům se voda valí dolu i přes cestu, kam až rozvodněný potok sahá, ale nevidíme, ztrácí se nám za zatáčkou. Všímáme si mnoha kamenů ve svahu nad námi, po kterých by snad šel lépe překonat; rozhodneme se tak kus vystoupat. Kamenů je zde sice více, ale je to tu zcela zarostlé. Strašně se prodíráme mezi kmeny stromů a větvemi, do toho balancujeme na kamenech uprostřed potoka – cesta je to přímo úděsná. Rozhodneme se slézt níž, kde je potok širší a není to tam tedy tak zarostlé. V těchto místech bývá asi za normálního stavu koryto potoka, je zde i dřevěný můstek staré cesty, přes nějž se však valí voda. Snažíme se najít nejschůdnější místo a váháme, přejít přes můstek se zdá jako nejlepší volba. Zčistajasna ale oba i s botami na nohou zapadneme do vody, sahá nám až do půli holení a cítíme, jak se nám do pohorek z vrchu valí voda. Stalo se to strašně rychle – voda najednou byla všude kolem nás a jediným únikem bylo skočit do nejmělčí části potoka – bohužel byla až moc hluboká. Situaci ještě víc komplikují kluzké klády můstku, na nichž se v silném proudu snadno ztrácí rovnováha. Pokračujeme dál, v botách nám čvachtá, do toho začíná znovu lejt jako z konve.

Zpevnění staré cesty

Někdo se nás asi snaží potrestat za všechny špatnosti, které jsme v minulosti napáchali – před námi je totiž další říčka s množstvím kamenů, které za stálého deště mohou být kluzké. Cítíme se tak fyzicky a už i psychicky vyčerpaní, že si dáváme pauzu a vaříme čínskou polévku (zakoupenou na Sibiři), kterou vylepšujeme chilli – lepší jídlo jsem snad nikdy nejedl, chutná absolutně báječně a skvělé nás zahřeje. Po dojedení řeku naštěstí bez problémů přecházíme a už vyhlížíme stržený most přes Sakukan, v jehož blízkosti bychom se údajně měli dostat na druhý břeh a dál vystoupat ke gulagu v Mramorové soutěsce.

Permanentně prší, jsme úplně promočení, navíc je chladno. Dnes večer rozhodně musíme rozdělat oheň. Cestou ze stromů odloupávám březovou kůru, která je skvělá na podpal a láduju jí do kapes. Objevují se další terénní pozůstatky po objektech a v některých pasážích přecházíme po zpevnění či přemostění podmáčených úseků. Opravdu tudy před mnoha lety projížděla nákladní vozidla vezoucí natěžený materiál – jen si neumíme představit, jak se dostávala přes všechny boční přítoky. Na okolních kopcích si všimneme dřevěných stožárů, ve svahu na opačné straně údolí rozeznáváme i podezřelou přímou linii tvořenou odlišnou vegetací – usuzujeme, že je to zarostlá příjezdová cesta vysekaná do skály. Zcela jistě se už nacházíme pod „Mramornajou“.

Tábořiště u řeky Togo

Pohled z mostu proti proudu Sakukanu Lukáš suší vložky do bot nad ohněm

Zanedlouho narážíme na stržený most. Je už šero, opatrně na něj vstoupíme, pod ním burácí Sakukan. Tato řeka by byla jistě naprosto ideální pro divoký sjezd v kajaku, je však absolutně vyloučené ji v tomto úseku překonat suší či dokonce živí. Proud je nesmírně silný, vody je v ní mnohem více, než jak jsme se dočetli v jednom z turistických deníků publikovaném na internetu.

Rychle se snažíme najít místo na stan, které nakonec i s ohništěm nacházíme mezi stromy nedaleko mostu. Vyrážíme na dřevo, kvůli trvalému dešti je však všechno mokré. Ze země tak vytrhávám menší uschlé stromky – zdají se být sušší. Uprostřed ohniště na mokrou zem vyskládám menší hranici, na kterou vršíme březovou kůru a vybíráme to úplně nejsušší dřevo. Oheň se nám nakonec podaří rozdělat, i když mnohem více kouří, než hoří. Alespoň to spolehlivě odpuzuje komáry a mušky, které během dne neodradil ani vydatný déšť. Večer trávíme stálým rozfoukáváním ohně, snahou o zahřátí a sušením některých věcí – jsme tu pár dní a už musíme velice nevábně vonět – ještěže v tom jsme oba společně a sobě si nesmrdíme. Náladu nám příliš nezlepšila ani večeře – dehydrovaná indická kuchyně s kousky sušeného ananasu není zrovna to, po čem momentálně toužíme – už nikdy nebudu s jídlem do hor experimentovat, vždycky budu brát jen osvědčená jídla!

Sobí návštěva

Znenadání k nám po lesní pěšince přicházejí dva sobi, vypadá to na mládě s maminkou. Prakticky bez povšimnutí kolem nás procházejí a pokračují v cestě. Zanedlouho se objevuje další – nejspíš tatínek, kterého jsme však na rozdíl od předchozích velice zaujali. Motá se stále kolem nás, div že nám nevleze do stanu. Jeho okolí tak zahradíme kládami. Po předchozí zkušenosti s napadeným sobem máme obavy, že k nám přiláká medvěda, a tak se ho snažíme různými způsoby odehnat – ukazování směru, kam šel zbytek jeho rodiny či mluvení na něj jako na psa však nezabírají a marně se snažíme rozpomenout na hodiny přírodopisu. Musíme vypadat komicky. Vůbec netušíme, jak se nejlépe chovat v jeho přítomnosti a zda ho něčím můžeme vyprovokovat (hlavně že si dodnes pamatuji, že trepka velká má kolem těla brvy a žížala má žebříčkovitou nervovou soustavu). I když se sob na chvíli ztratí, zanedlouho vždy přichází zpět.

Nemá cenu dál sedět u čadícího ohně, je zima, prší – dokončujeme rituál a zalézáme do stanu. Dnes jsme snad neušli ani 4 km, přitom jsme tak unavení. Náš nový kamarád sob si na noc ustlal pár metrů od stanu v husté trávě. Popřejeme mu dobrou noc a za stálého zkrápění stanu usínáme.

(zapsal Lukáš Holata)

Předchozí příspěvek Další příspěvek