Экспедиция 2016 г.

Фотографирование с планера, подъем по осыпи, невероятные виды

Translate

Velice produktivní den

Budík nám zvoní v 6:30 (23:30 SEČ!), stan však stále skrápí déšť, a tak nevylézáme a ještě usínáme. Kolem osmé déšť ustává, alespoň na chvíli. Vyrážím připravit snídani, během které dokumentuji artefakty ve své terénní laboratoři – jako podklad využívám starou lavici, součást původního vybavení tábora.

Ráno je chladné, vytahuji tak čepici a rukavice. Dnes snad poprvé za celou dobu, co jsme tu, trochu fouká. Radek proto ze stanu přináší draka, se kterým zamýšlí vyfotit tábor z výšky a pokouší se ho dostat do vzduchu. Vítr je ale v úzkém údolí nepředvídatelný, a tak s ním dost zápasí. Nakonec se mu daří vytáhnout draka do dostatečné výšky, kde se již zdá, že by mohl stabilně držet. Připevňuje svůj foťák a pomalu jej vytahuje nahoru, pověří mě přitom úkolem, ze kterého jsem přímo nadšen – jistit foťák a chytat jej, kdyby drak ve vzduchu nevydržel a padal by. K mé smůle se vítr po chvíli zas mění a drak je ve vzduchu velmi nestabilní. Radek lavíruje s drakem kolem svahů a dělá, co může, aby jej ve vzduchu udržel. Silné poryvy větru pravidelně střídá i absolutní bezvětří, během kterých se propadá o několik metrů a foťák se přitom k zemi řítí [téměř] volným pádem.

Snažím se tak být stále pod ním a běhám po kamenné suti sem, tam a zase zpět, u toho sleduji oblohu, abych odhadl místo dopadu, a zároveň kameny pod sebou, abych se nepřerazil. Párkrát jsem jej dostihl jen taktak. Jednou jsem dokonce musel skočit „rybičku“ a zachytil jej těsně nad zemí jako profesionální hráč baseballu nejlepším zákrokem večera. V jednom případě se však padající foťák nedal zastihnout a já stačil chytit jen lano a tím pouze zmírnit nevyhnutelný dopad [foťák je naštěstí upevněn do celkem bytelné konstrukce, takže se nic moc nestalo]. Slyším Radka, jak v dálce za mnou rozčiluje a celý udýchaný na něj ukážu něco ve smyslu „a co jsem s tím asi mohl dělat“ – tohle je opravdu job snů. Myslím, že takovou drakiádu, zde zatím nikdo nepořádal. Upřímně musíme přiznat, že výsledek žádná velká sláva i přes značné úsilí není. Holt nám v tomhle nebylo přáno a odnášíme si tak jen několik pěkných fotek.

Po dopoledním martýriu s drakem si za odměnu vaříme k obědu naše zdejší oblíbené jídlo – čínskou polévku s chilli – to vždycky pozvedne náladu. Odpoledne Radek vyráží za svými panoramaty a svou cestu hodlá směřovat až nahoru k těžebnímu areálu, který se rozkládá na oborovské zarovnané haldě natěženého materiálu na konci údolí. Já začínám s fotogrammetrií staveb.

Po nafocení vyrážím za Radkem, kterého vidím jako malinkatou tečku, která pomalu stoupá k těžebnímu areálu – ten je od spodní části tábora vzdálen necelý kilometr a ještě je asi o 300 metrů výš. Radek se s panoramaty nedostal ještě ani do půlky cesty. Nechal jsem ho tak za sebou a vyrážím nahoru sám. Není to moc příjemná cesta, podklad je nestabilní, pohybujeme se po obrovské haldě, při každém kroku se buď zabořím, nebo mi ujede noha o několik centimetrů níže. Nedovedu si představit, že bych měl tento výšlap absolvovat den co den. Musel zde být opravdu příšerný život i přesto, že sem nahoru vedla nějaká udržovanější cesta, jež je dnes zavalena kamennou sutí. Udýchaný se vyškrábu nahoru a jen zalapám po dechu – jako bych se vrátil v čase. Vidím množství konstrukcí pro mě neznámého účelu (pravděpodobně zbytky konstukcí k nějakým strojům), několik staveb – některé jsou více či méně rozpadlé – hromady všeho možného nářadí a vybavení, veliký kříž a kolejnice s vozíčky na materiál v takové pozici, jako by je tu zanechala včerejší směna. Po kolejnicích se dostávám až na konec haldy, kde se zachovala část žlabu, kterým se natěžený materiál dostával na třízení níže v údolí.

Tady bychom potřebovali být několik dnů, bohužel se můžeme zdržet jen chvíli – musím co nejdříve zpět, zanedlouho se sluníčko schová za obzor a nastanou mi ideální podmínky pro vytvoření celého plánu tábora pomocí fotogrammetrie, což je priorita. Procházím to zde křížem krážem s foťákem v ruce a dělám jednu fotku za druhou tak, abych toho zachytil co nejvíc. V rychlosti také pořizuji fotogrammetrickou dokumentaci jednoho vozíčku a cedulky pod křížem, na které je vyškrábán nějaký nápis – snad jej pak v Praze někdo rozluští.

Samotné štoly by měly být ještě výše ve svahu téměř pod hřebenem. Nejsou ale zdola vidět a šance dostat se k nim nějak bezpečně k prozkoumání nejsou moc velké. Vracím se strmým svahem zpět po druhé straně haldy a pohybuji se tak, jako bych měl na nohou připnuté neviditelné lyže – přijde mi to bezpečnější – vycházím z logiky, že nemohu nečekaně podklouznout, když se kloužu neustále.

Potkávám Radka – rozhodně mu doporučím, aby pořídil panorama také nahoře (nejlépe několik), zatímco já se vrátím zpět a budu si dělat na svých věcech. Vím, že v horách bychom se takhle sami pohybovat neměli – s trochou nadsázky mu tak říkám, že jestli se do setmění nevrátí, vyrazím ho hledat a ať v tom případě bouchá do něčeho kovového, abych ho našel.

[Poznámka od Radka: Vzhledem k tomu, jak nemotorně jsem se ověšený zrcadlovkami, stativem a pano-hlavou po suti pohyboval, byly obavy na místě. Ne vždy jsem zvolil úplně ideální trasu a několikrát se mi podařilo svézt se s kamennou sutí a hlušinou o pěkných pár metrů níž. Výstup tak byl alespoň okořeněn několika peprnými výrazy, kterými jsem si dodával kuráž k dalšímu postupu. Cestou dolu, jsem se tomu ani nasnažil zabraňovat a sunoucí kamení nechával v běhu vždy pěkných pár metrů za sebou.]

Mé plány mi komplikuje počasí (opět) – v pravidelných intervalech se spouští prudký déšť – já však potřebuji konstantní podmínky alespoň hodinu a půl. Pouštím se tak radaději do menších úkonů, jako např. fotogrammetrie strážní věže, a když to vypadá, že pršet už nebude, vrhám se na fotogrammetrii celého tábora. Jedná se o stejnou metodu jako v případě artefaktů a staveb, jen měřítko je poněkud větší. Obcházím celý tábor musím nafotit ze všech různých úhlů navíc s velým překryvem. Vylezu tak do svahu nad tábor a téměř v poklusu se zrcadlovkou na krku jej začnu obkružovat, „pálím“ jednu fotku za druhou. Dokumentaci poté zahušťuji mezi objekty v místech, které jsem měl ze shora v zákrytu – pevně věřím, že to bude fungovat a 3D model a tedy celkový plán půjde na základě této dokumentace vytvořit. Kéž bych se onehdy v Praze méně chvástal, když jsem popisoval, co vše moderní archeologové, jako moje maličkost, umějí.

Stihl jsem to ještě před setměním, dokonce je stále tolik světla, že můžu nafotit i nosítka, která jsem si během předchozího deště dovlekl k chatě, abych neztrácel čas. V tom přichází Radek – dnes získal podklady pro většinu snímků do prohlídky, což také znamená úspěch. Vyměňujeme si zážitky a poznatky z výstupu do horní části, která je asi nejsugestivnější částí celého komplexu.

Oba jsme po celém dni utahaní jako ruští psi. Venku se dělá pořádná zima, opět si beru čepici a rukavice. Po produktivním dni nás čeká zasloužená odměna – Penne Bolognese. Nevím, jestli je to únavou, ale jsou k nerozeznání od normálního jídla v lepší české pizzerii. I tak se ovšem nevyvarujeme vzpomínkám na naše skvělé české jídlo, Radek básní o klobásách, já o tlačence, škvarkách a výpečkách, které si musím objednat hned po svém příletu domů. Tato diskuze se stále více zvrtává (asi už blouzníme) a v rámci zachování zdravého rozumu ji zakazuji a převádím na anglickou kuchyni – barvitě tak začínám líčit tamní klasiku všech klasik – fish and chips with mushy peas and vinegar (smažená obalená treska s hranolky a neochucenou hráškovou kaší, vše zalité řádnou dávkou octa) – při tom se oba oklepeme, na to vážně chuť (ještě) nemáme.

Po večeři nás přitom sžírá i strašná chuť na sladké – po návratu plánujeme vykoupit všechny kitkatky z celé Čary a v teple hotelu je sníst, přitom padají počty alespoň 20 tyčinek na každého. Jdeme do stanu, je opravdu strašná kosa.

Vyrážíme domů

Ráno je chladné, ale vítá nás modrá obloha. Nedočkavostí tepla si snídani beru na sluníčko a sedám si na kámen – je to opravdu nádherný pocit nechat se prohřívat. Dnes nás čekají jen nějaké dodělávky – Radek panoramata interiérů vnitřní části tábora, já fotogrammetrie některých staveb a poté, max. ve 3 hod. odpoledne, musíme vyrazit zpět na chatu do údolí, kde máme schované (jak doufáme) zbytek našeho jídla. Zde nahoře už nemáme skoro nic – k obědu nebude nic víc, než sušená ryba (pakliže bude poživatelná).

Zní to neuvěřitelně, ale dnes se vracíme domů! Tedy, od tohoto dne domů směřujeme, i když cesta bude ještě zatraceně dlouhá – projít celé údolí zpět, dostat se k Čarským pískům, přejít je, prozkoumat tábory, které se nacházely u býv. osady Sinělga (administrativního centra Borlagu) a poté se vrátit do Nové Čary. Snad až vylezeme z údolí Sakukanu, budeme konečně na signálu – nikomu doma jsme se neozvali už několik dní a musejí o nás mít obavy.

Po snídani jsme vyrazily každý za svou činností. Času je málo a my jsme toho za těch pár dní moc nestihli. Během dopoledne se v Mramorové soutěsce objevuje ruský pár. Prý přespávají dole v chatě, kam máme dnes namířeno také my. K naší smůle je s nimi trochu obtížná komunikace. Slečna toho moc nenamluví, zato její mužská polovička chrlí ze sebe jednu rychlou salvu slov za druhou a rozhodně nám porozumnění nechce usnadnit tím, že by alespoň trochu zpomalil. Nastává situace, kterou jsme vlastně dřív nebo později čekali. Ani jsme mu nemuseli říkat, co tam vlastně děláme (pro všechny případy máme připravené historky o fotografické výpravě). Už dříve jsme si všimli, že hodně lidí, které jsme zatím v horách potkali, mluví o Mramorové soutěsce důsledně jen jako o těžbě (zmínkám o táboru se tak trochu vyhýbají) a kromě bizarnosti umístění takového komplexu v horách na něm o mnoho více zajímavého nevidí. Když zjistí, že jsme v táboře strávili už pár dní, dost nevěřícně kroutí hlavou a jasně dává najevo, že jsme asi blázni (v lepším případě). Myslím, že mu došlo, že s námi není všechno v pořádku a se znatelnou nedůvěřivostí se začne vyptávat, co tam vlastně děláme, proč děláme tolik fotek, když jemu stačí jedna, proč máme s sebou staviv, další foťáky a vůbec... Radši směřuji rozhovor jinam a abych se jich zbavil, odkazuji je na těžbu v kopcích.

Asi v půl třetí dokončujeme dokumentaci, máme vše, co jsme chtěli – sláva, jdeme balit. Tato nenáviděná činnost nám ale zase trvá nejméně hodinu. Pár už mezitím vyrazil zpět. Po zabalení pomalým tempem vyrážíme, naposledy se ještě ohlédneme, poslední fotka a hurá domů. Cesta zpět nám pěkně ubíhá. Netrvá to příliš dlouho a už se prodíráme hustým lískovým porostem na příjezdové cestě a zanedlouho jsme dole u řeky, asi 4 km od chaty. Zde na nás doléhá únava a zesláblost z hladu (v krosně nám zůstaly už jenom rozinky, zbytek jídla máme v chatě). Znovu začínáme básnit o jídle, které si dáme doma hned po příletu. Mám chuť i na smažák (je to s námi hodně vážné) a tuto diskuzi si opět zakazujeme. Jak asi museli trpět vězni v gulagu, když my takto úpíme po několika dnech...

Vyrážíme proti proudu k chatě po pěšince a doufáme, že ji z tohoto směru už neztratíme, tak jak se nám to podařilo dříve. Cesta kličkuje mezi skalkami na břehu, přesně takové prostředí považuju za ideální pro medvědy a vlky – hlasitě halekám, aby nedošlo k nějakému nenadálému překvapení. Oba se zaradujeme, když spatříme špičatou střechu chaty. Pár Rusů jsme zastihli akorát u večeře, kromě nich tu nikdo není. Okamžitě o příchodu začínáme připravovat zasloužené pořádné jídlo. Slečna je stále tichá, on nás však začíná stále více otravovat všetečnými otázkami na cokoliv – hlavně naše oblečení a vybavení (připadám si jako německý turista po revoluci v českém kempu) – na naše aktivity nahoře v soutěsce se už naštěstí moc nevyptává. Bohužel tatam je atmosféra, která tu panovala s ťumeňskými studenty o několik dní dříve – no nic. Přijde mi, že je totálně nechápavej a také mu skoro nerozumíme, jak žvatlá.

Nemám moc náladu účastnit se diskuze o tom, proč máme benzínový vařič, když jsem celý den kromě vloček k snídani a rozinek k obědu nic nejedl a konečně si chci ohřát jídlo. Vůbec nedokáže pochopit zbylý plán naší cesty, aktivity na následující dny, dehydrovanou stravu, počet foťáků, důvod proč máme čutoru nebo termosku a tak dále a tak dále – z jeho tónu je navíc zřejmé pohrdání, on má všechno lepší a my jsme úplně vedle. Ptá se mě, kolik stojí jeden pytlík té prapodivné dehydrované stravy – cenu záměrně trochu nadsadím a pobaveně sleduji, jak se mu protočili panenky. Doprovázím Radka, když odchází na cigárko (sám tam s ním nebudu) a venku hrozím, že ještě slovo a zapíšu ho do deníku – tak to má!!

Po několika dnech bez ohně musíme využít příležitost, že jsou v chatě stará kamna (teď v nich už poznáváme bývalé vybavení lágrů v údolí) a rozděláváme jej i přes odpor našich spolubydlících – prý nemají rádi teplo (nechápu, my jsme za všechny ty poslední dny pořádně promrzlí). Diskuzi o (ne)možnosti strávit noc v teple uvnitř chaty (při naší předešlé návštěvě jsme se tam nevmístnili), kde si můžeme dovolit vše pořádně dosušit, nenecháváme příliš prostoru a zvyšujeme usílí v rozdělávání. Po necelé půl hodině kamna konečně pořádně hoří – je příjemné, jak málo nám stačí ke spokojenosti.

Ruský pár se pomalu ukládá na palandy a chtějí jít spát. Opět slyšíme nějaké připomínky, prý tu bude dým. Musím férově uznat, že v tom měl pravdu – kamna jsou víc než improvizovaná, v chatě není světlo a na kamnech zůstalo něco plastového, čeho jsem si nevšiml. Horkem se to tak rozpouští a vnitřek chaty zavaluje trocha zápachu a kouře. Z předchozí návštěvy ale víme, že se nic hrozného neděje a po chvíli se situace ustálí (navíc vidina noci v teple a usušení věcí je fakt silná). Otevřel jsem tak dveře, ale slyšel jsem další připomínky, že táhne. Přiložil jsem tak do kamen několik polen, zavřel za sebou dveře a z toho smradu odcházím na chvíli ven na vzduch a nechávám je tam, ať si to tedy užijí. Venku se s Radkem bavíme tím, že tohle je naše osobní pomsta za srpen 1968.

Jdu to zkontrolovat dovnitř, další dým nepřibývá, trochu (nenápadně) vyvětráme a za chvíli je uvnitř krásně teplo a voňavě (tedy bez chemického zápachu, jinak je tu pěkný smrádek). Sedíme u stolu s flaškou vodky, kterou musíme dopít – dál se s ní už tahat „nemůžeme“. Užíváme si příjemného tepla, které se line z kamen – úplná kodarská idylka. Z palandy se však ozývá další halekání, nerozumíme skoro nic (a je tomu tak určitě lépe). Ještě nějakou chvíli probíráme zážitky podledních dní, těch pár dní v lágru byl silný zážitek a jsme toho opravdu plní. Po dopití pár deci vodky na nás padla únava a tak uleháme na palandy – luxus.

(zapsal Lukáš Holata)

Предыдущая новость Следующая новость