Spouštíme dokumentární cyklus "Češi a Velký teror"

29. říjen 2021

Popravy, vyhnanství na Sibiř, kruté mučení, otrocká práce v lágrech Gulagu. Taková byla odvrácená tvář sovětské reality po celé období Stalinovy hrůzovlády. Obětí byly miliony. A mezi nimi i tisíce Čechů. Za poslední rok jsme zpracovali několik dosud zcela neznámých příběhů, které ilustrují krutost represí proti Čechům v Sovětském svazu.

Namísto strohých statistik přinášíme konkrétní osudy, díky nimž si hrůzu sovětského státního teroru snad dokážeme lépe představit. A také to, jak se s šílenými osudy svých předků vyrovnávají jejich dosud žijící příbuzní. Je to téma stále živé. V následujících několika týdnech vám postupně představíme jednotlivé díly pětidílné filmové minisérie „Češi a Velký teror“, včetně podrobněji zpracovaných textových příběhů. Sérii zveřejňujeme na Youtube kanále Gulag.cz, podrobnější články pak na portále gulag.online a také ve spolupráci s Aktuálně.cz.

Autorem námětu minisérie a většiny textů je Štěpán Černoušek, o kameru, střih a režii se podělili Tomáš Polenský a Igor Suvorov, na zpracování textů a archiválií se pak podílela Adéla Dražanová. Na jednotlivých dílech spolupracovali Alexandra Skorvid, Sergej Ščurin, Michail Šejnker, František Trávníček, Vasilij Chaněvič a mnozí další lidé z Česka i z Ruska.

První díl

V prvním díle přinášíme příběh bratrů Karla a Antona Šilhavých, dvou inženýrů, kteří pracovali na prestižních pozicích v Moskvě a nakonec skončili oba v nejhorších lágrech na Kolymě. Antona tam popravili, Karel přežil.

Druhý díl

Druhý díl přibližuje osudy naivních českých osadníků, často přesvědčených komunistů, kteří se ve 20. letech vydali do Sovětského svazu zakládat komuny v nehostinných oblastech země. Přineseme vám příběh Leopolda Brumka z komuny Reflektor, zatčeného za zpěv českých písní a umučeného v gulagu.

Zaměřili jsme se na období tzv. Velkého teroru v letech 1937-1938, kdy v Sovětském svazu v paranoidní snaze zlikvidovat všechny domnělé nepřátele - kulaky, diverzanty, opoziční straníky, příslušníky cizích národů - vyvrcholily Stalinovy masové represe. Během necelých dvou let bylo popraveno tři čtvrtě milionu lidí a další statisíce byly poslány do Gulagu.

Tisíckrát větší pravděpodobnost popravy

V této době měli Češi žijící v SSSR zhruba tisíckrát větší pravděpodobnost, že je popraví, než obyvatelé Československa při největší vlně domácího komunistického teroru v dobách počátku 50. let. Zatímco v Československu komunisté odsoudili k trestu smrti necelých 300 osob, v Sovětském svazu skončilo na popravišti minimálně 1350 Čechů (jedná se o dosud potvrzené číslo, které ale může být ve skutečnosti ještě vyšší), valná většina právě v době Velkého teroru. Zatímco oněch 300 osob tvoří 0,00003 procenta obyvatel tehdejších českých zemí, sovětských 1350 popravených Čechů tvořilo celých 5 procent z cca 26 tisíc Čechů žijících na území SSSR v meziválečném období (dle sčítání lidu v SSSR v roce 1939).

Zastřelen byl tedy zhruba každý dvacátý sovětský Čech! Naprostá většina z nich byli lidé zcela nevinní - obyčejní řemeslníci, rolníci či obchodníci z řad početné české menšiny obývající Rusko již od 19. století, ale také komunističtí nadšenci pomáhající budovat „ráj na zemi“ či bývalí legionáři, kteří se v Rusku usadili. Jejich jediným proviněním byla často právě jen česká národnost. Během Velkého teroru se totiž sovětské orgány zaměřovaly ve speciálních národnostních operacích přímo proti příslušníkům jednotlivých národů - Polákům, Němcům, Řekům a mnoha dalších (chystala se i zvláštní česká operace, ovšem Češi byli perzekvováni cíleně v rámci akcí proti dalším národům). Další stovky či tisíce Čechů skončily v té době v lágrech Gulagu. O vražednosti sovětského režimu tato čísla vypovídají poměrně jasně, podobný poměr popravených vidíme i u německé či polské menšiny žijící v SSSR.

Téměř polovina ze všech popravených Čechů žila na sovětské Ukrajině. Tuto historii zmapoval například historik Mečislav Borák, díky němuž například víme i o masové vraždě 80 Čechů v Žitomiru na den svatého Václava 28. září 1938. Stranou důkladných výzkumů však stále zůstávají osudy Čechů za Velkého teroru rozprostřených po obrovském území sovětského Ruska, od Kavkazu přes velká města v evropské části země až po Sibiř. Mnozí z Čechů se tam stali již počátkem 30. let oběťmi deportací kulaků - údajně bohatých rolníků, někteří byli zatčeni v průběhu 30. let, ovšem největší vlna represí proběhla během Velkého teroru, kdy bylo na území dnešního Ruska popraveno na 700 Čechů a mnozí další posláni do Gulagu.

Nám se nyní podařilo zdokumentovat několik osudů z území dnešního Ruska - z Moskvy, Povolží i ze Sibiře. V některých případech se nám podařilo dohledat žijící příbuzné a díky obrovskému nasazení našich kolegů v Rusku (převážně ze sdružení Memorial) jsme se v několika případech dostali i k ojedinělým archivním materiálům, které jinak zůstávají nepřístupné v archivech tajných služeb. Poskládali jsme tak příběhy, které měly být zapomenuty, ale nyní vycházejí na světlo a jsou zároveň průřezem různých sociálních skupin, ze kterých sovětští Češi pocházeli.

Obsah dalších dílů

Třetí díl vypráví příběh trojí represe rodiny Kučerových, která patřila k tradičním osadníků ruských zemí ještě z 19. století. Kučerovi se původně usídlili u Černého moře pod Kavkazem, odkud je ovšem počátkem 30. let deportovali jako bohaté kulaky (vlastnili několik krav) do nehostinných končin Sibiře. Ti, co deportaci přežili, založili novou vesnici u jednoho z přítoků Obu, ovšem v roce 1938 deset Čechů z této vesnice obvinili ze špionáže a popravili. Jejich ostatky pak byly zneuctěny ještě jednou v 70. letech.

Ve čtvrtém díle zmapujeme osudy českých legionářů, kteří se v Rusku usadili a v roce 1938 byli popraveni jen kvůli své minulosti a cizímu původu. Jedním z nich byl Tomáš Hájek, jeho čeští a ruští potomci se po sto letech zkontaktovali a udržují mezi sebou čilé vztahy.

V posledním díle se zaměříme na ruské emigranty v Československu, kteří ve 30. letech uposlechli sovětskou propagandu a vrátili se do SSSR. Jednou z nich byla i asistentka Jaroslava Heyrovského a překladatelka jeho prací do ruštiny Jevgenije Varasova, kterou sovětské orgány po návratu do SSSR popravily.