Největší masová vražda Čechů v SSSR

28. září 2023 | Česká paměť Gulagu

Na den svatého Václava uplynulo 85 let od popravy 80 nevinných Čechů v Žitomíru. Následující text vznikl mimo jiné díky pamětnickému rozhovoru s dcerou jednoho z popravených Josefa Jandury a reflektuje i současnou paměť na události staré 85 let jak v České republice, tak i na místě v Žitomíru.

„Nikdo nezůstal. Jen mladí a staří. Všechny chlapy v okolí sebrali a už je nikdy nikdo neviděl. Zmizel tam můj tatínek, strýc, bratranec maminky… A já jsem nikdy v životě neřekla ‚táto‘,“ vypráví 86letá Marie Šimková. Její tatínek Josef Jandura byl jedním z 80 nevinných Čechů, které na den svatého Václava 28. září 1938 v ukrajinském (tehdy sovětském) Žitomíru povraždilo komando sovětské tajné policie NKVD. Největší masová vražda Čechů v SSSR dodnes zůstává nepříliš známou kapitolou dějin 20. století, jejíž detaily vycházejí na světlo až v posledních letech.

Historie Čechů v Žitomíru

Vesnici Česká Krošňa založili osadníci z českých zemích v druhé polovině 19. století. Přišli sem na pozvání cara Alexandra II., který se snažil o rozvoj zaostalých oblastí tehdejší ruské říše. Češi zde založili hospodářství, věnovali se převážně zemědělství a do tehdejší carské říše mimo jiné přinesli znalost pěstování chmele. S ním i položili základy tamního pivovarnictví. V Žitomíru dva čeští podnikatelé Macháček a Jansa založili pivovar, který funguje dodnes. V České Krošně postavili kostel zasvěcený českému patronu svatému Václavovi. Dnes je tato vesnice již součástí Žitomíru a místní kostel svatého Václava připadl početnější polské menšině, potomci Čechů zde však žijí dodnes, i když se většina vystěhovala po druhé světové válce zpět do Československa. Před sto lety ale ještě byla Krošňa téměř čistě českou vesnicí a ve třech místních ulicích žilo několik stovek obyvatel.

„Žilo nás tu tak 750. Mluvili jsme česky, moji předci sem přišli z Rakovnicka, práce se jim tam moc a moc dařila, velmi rychle zbohatli a měli i bohatý kulturní život. Ve vesnici měli svou kapelu, založili tu i Sokol a vždycky, když měli nějakou oslavu, tak si připravili moc hezké vystoupení,“ vypráví v rozhovoru pro Gulag.cz Marie Šimková, rozená Jandurová, dcera jednoho z popravených Josefa Jandury, který pracoval právě v žitomírském pivovaru jako účetní. V době, kdy zatkli jejího tatínka, jí byly pouhé čtyři měsíce, všechny okolnosti ale zná z vyprávění maminky.

České družstvo

Zkraje roku 1938 byl už v plném proudu tzv. Velký teror, tedy období, kdy nastalo masové zatýkání lidí po celém Sovětském svazu. Mezi červencem 1937 a listopadem 1938 proběhla série represivních operací sovětské tajné policie NKVD. Jejím hlavním iniciátorem byl sovětský vůdce Josif Stalin a cílem bylo zlikvidovat údajné vnitřní i vnější nepřátele, o jejichž reálné existenci však lze úspěšně pochybovat. Celkem bylo v průběhu roku a půl zatčeno a odsouzeno 1 milion 440 tisíc lidí, z nichž nejméně 724 tisíc bylo popraveno kulkou do týla. Zatýkáni byli rolníci i komunističtí funkcionáři, ale proběhlo také několik speciálních národnostních operací zaměřených proti konkrétním menšinám v SSSR, především těm, které pocházely z jiných evropských zemí – Němcům, Polákům, Finům, Řekům. Chystala se i samostatná česká operace, ovšem Češi se do popravčího soukolí dostali i bez toho. U orgánů NKVD vyvolávali podezření už jen svým původem či odlišnými příjmeními. Jsou doloženy popravy více než 1 350 nevinných Čechů v sovětském Rusku, z nichž většina proběhla právě v době Velkého teroru. Největší masová vražda se odehrála právě na den svatého Václava 1938 v Žitomíru.


„V práci v pivovaru taťkovi říkali, ať se radši na čas někam schová nebo odjede, že je vidět, že zavírají hlavně cizince. On se pořád bránil, říkal: ‚Proč bych já měl někam utíkat nebo se schovávat, když jsem nic neprovedl a navíc tady žiju od narození.‘,“ vypráví paní Marie.

Na konci dubna 1938 Josefa Janduru zatkli. „Byla neděle. Rodiče se radili, co budou vařit k obědu, a tatínek, který sám rád vařil, se rozhodl zajít koupit na trh slepici. Když se vrátil i se slepicí domů, už na něj u nás v domku čekali dva příslušníci NKVD, že s nimi má jít na místní sovět (vesnický úřad). On už asi tušil, že bude zle, vzal si mě na ruce, políbil mě, rozloučil se i s mojí sestrou a s maminkou. Řekl jí: ‚Neboj, já se vrátím.‘ Odešel a dlouho se nevracel. Mamka říkala: ‚Vždyť je zima a on odešel jenom v saku, musím mu vzít nějaký kabát, aby nezmrzl.‘ Vzala tedy kabát a šla do budovy místního sovětu v Krošně. Tam stál hlídač, kterého maminka dobře znala, ptala se ho, zda může dát tatínkovi kabát, že je mu určitě zima. A on jí říká: ‚Podívej, žádný kabát mu nedávej, on ho nebude potřebovat, prosím tě, neptej se, seber se a běž domů, nebo seberou i vás s dětma.‘ Maminka se ale nedala, stoupla si za roh jednoho domu opodál a čekala, protože věděla, že v té budově, kde byla stráž, dlouho nezůstanou, že je někam odvezou. A dočkala se, začali je vyvádět přes ulici v řadě za sebou k zaparkovanému autu. Mamka povystoupila, taťka ji uviděl, zamávali si. A to bylo naposledy co se viděli.“ Manželce Josefa Jandury i ostatním příbuzným zatčených příslušníci NKVD tvrdili, že jejich blízké odvezou na deset let na Sibiř. K tomu se později příbuzní upínali.

Josef Jandura se stal obětí procesu tzv. „Českého družstva“, kdy agilní vyšetřovatelé NKVD vykonstruovali činnost údajné české vojensko-povstalecké špionážní organizace, do jejíhož čela postavili právě Josefa Janduru společně se stolařem Štěpánem Tomanem a finančním inspektorem Václavem Holanem. Celý případ na základě studia dokumentů NKVD v ukrajinských archivech detailně popsal historik Mečislav Borák v knize Zatajené popravy z roku 2014. Podle Boráka všichni tři členové vedení fiktivní spiklenecké organizace jakékoliv obvinění z protisovětské činnosti rázně odmítali. Ostatně nebylo k čemu se doznat, vše bylo smyšlené. Podle protokolů v jejich vyšetřovacích spisech byl každý z nich vyslechnut jen dvakrát, ale ve skutečnosti je nutili k přiznání tak dlouho, dokud nepotvrdili konstrukci vyšetřovatelů. Jandura odolával asi měsíc, Holan 53 dní a Toman dokonce 80 dní. Stále opakoval: „K žádné kontrarevoluční organizaci nenáležím a žádnou činnost proti SSSR ve prospěch cizího státu jsem nikdy neprováděl.“ Nakonec ale podlehl i on – výslechy často doprovázelo kruté mučení, které mnozí ani nepřežili – a konečně pronesl obvyklou přiznávací formuli: „Přesvědčil jsem se o bezvýchodnosti svého postavení a nesmyslnosti odmítat výpověď a rozhodl jsem se odhalit vyšetřovacím orgánům celou pravdu a vypovídat o své nepřátelské činnosti, kterou jsem prováděl po mnoho let proti sovětské moci...“ Doznání dávalo represím navenek zdání legality, ale vyšetřovatelé se často obešli i bez něj.

Podle vyšetřovacích spisů měli zatčení Češi za úkol „seskupování českých povstaleckých kádrů, jejich přípravu na ozbrojené povstání v době intervence ze strany Německa a provádění výzvědné práce na území SSSR v zájmu československé rozvědky“. Namísto soudu o údajné vině rozhodovala zvláštní trojka NKVD, tedy orgán složený ze tří úředníků, kteří byli schopni rozhodnout denně o trestu pro několik stovek „obžalovaných“, aniž by kdokoli reálně přezkoumával důkazy a obžalovaní by měli možnost se jakkoli hájit. Rozsudky smrti padaly doslova jak na běžícím pásu.

Nevinné a často náhodně vybrané Čechy zatýkali od 17. února do 7. srpna 1938 nejen v Žitomíru a okolí (hlavně v České Krošni, odkud pocházela téměř polovina popravených), ale i v dalších centrech českého osídlení v Žitomírské oblasti. Při pohledu na sociální strukturu zatčených je zřejmé, že mezi nimi již téměř chybí zástupci české inteligence, protože ti byli podrobeni politickým represím mezi prvními již od počátku 30. let. Podle výpočtu ukrajinských historiků k obviněným patřilo 42 kolchozníků, 12 dělníků různých závodů, 5 zámečníků, 3 účetní, 3 stolaři, 2 řidiči, po jednom listonoš, obuvník, tesař, učitel a několik pracovníků různých institucí. Nejstaršímu bylo 67 let, nejmladšímu 28 let.

Krev se valila pod vraty


Mezi 80 popravenými bylo i mnoho známých a příbuzných rodiny Jandurových. „Kromě tatínka tam skončil můj strejda – manžel maminčiny sestry Josef Lulák, bratranec maminky Alexandr Klein, Fortelka, Pokorný, rodiče se navštěvovali, s Kleinem hrál taťka v kapele na kytaru. Sebrali i syna jednoho sedláka, kterého poslali jako kulaka i s celou rodinou na Sibiř už počátkem 30. let, odkud ale utekl a vrátil se na Krošňu, tam ho pak popravili.“

Podle archivních pramenů byl zmíněný Alexandr Klein popraven již v červnu 1938 mimo skupinu 80 Čechů. Represe totiž probíhaly v širším měřítku a kromě hlavní skupiny 80 Čechů bylo popraveno ještě minimálně dalších dvacet Čechů ze Žitomíru v období Velkého teroru.

Rozsah zvůle pracovníků NKVD v Žitomíru v druhé polovině roku 1938 byl zjevně příliš i na samotnou NKVD, která v následujících letech tamní čekisty dokonce zatkla a vyšetřovala. Díky těmto vyšetřovacím spisům odtajněným v 90. letech známe mnoho podrobností o popravách, včetně té největší české ze dne svatého Václava. Jak uvádí historik Borák, koncem roku 1938 se o falzifikacích případů v Žitomíru dověděl i sám Stalin, jemuž to nahlásil prokurátor Vyšinskij. Ten ve své zprávě uváděl: „Provedeným šetřením bylo zjištěno, že v době působení Zvláštní trojky při Žitomírské oblastní správě NKVD USSR bylo zastřeleno 2 110 osob na základě nikým nepodepsaných protokolů o zasedáních trojky. Vyšetřování zjistilo, že u Žitomírské oblastní správy NKVD se široce používalo fabrikace zfalšovaných protokolů a také se připouštělo systematické bití zatčených, což mělo za následek řadu smrtelných případů.“ Na takto ubité se pak vytvářely falešné protokoly, podle nichž byli odsouzeni k smrti a zastřeleni za kontrarevoluční zločiny. Vyšinskij pověřil vyšetřením událostí v Žitomíru vojenského prokurátora pohraničních a vnitřních vojsk Morozova. Ten jej informoval, že se zde zcela běžně střílely osoby, o jejichž zastřelení „trojka“ vůbec nejednala, že se jména zastřelených vpisovala do protokolů trojky až dodatečně, a že byly stříleny i osoby, jež neměla „trojka“ ve své kompetenci, protože podléhaly vojenským soudům atd.

Díky tomuto vnitřnímu vyšetřování NKVD dnes víme mnoho podrobností o popravě Čechů i mnoha dalších obětí Velkého teroru. Pracovníci bezpečnosti například vypovídali, že když na dvoře a v garážích oblastní správy NKVD v Žitomíru stříleli za noc i několik set odsouzených, valila se krev pod vraty až na ulici. Proto museli ve dvoře vykopat odtokovou jámu. Nákladní vozy, jež odvážely těla zastřelených za město, byly sice utěsněny hadry, přesto za sebou nechávaly krvavou stopu.

Stále doufali, že se tatínek vrátí

Pravdu o tom, že 80 českých mužů neodvezli do lágrů na Sibiř, ale že byli popraveni už pár měsíců po zatčení a leží v hromadném hrobě na okraji Žitomíru, se příbuzní prý poprvé dozvěděli až po deseti letech. Psal se rok 1947 a mnohé z opuštěných žen se chystaly k cestě zpět do Československa, kterou jim mezitím domluvily československé orgány ve snaze obydlit pohraničí po sudetských Němcích. Za ženami, co se chystaly odjet, prý přišel kapelník z České Krošni – národností to byl Polák, jmenoval se Zagorskij a říkal: „Víte, dneska vám to mohu říct, před tím ne, protože mně šlo taky o život. Oni se vám nevrátí. Dovezli je jen sem do Žitomíru. A tady je popravili.‘ A my jsme se ptaly, jak to může tak říct. A on říkal: ‚Vždyť já jsem denně, to byl můj chleba, jezdil hrát do Žitomíru a vracel jsem se ve tři hodiny ráno, chodil jsem podél zdi a tam vždycky zpod plotu tekl potůček krve a ozýval se odtamtud nářek. Já jsem věděl, že tam byla vykopaná jáma a tam je házeli, jenže to bylo všechno ohrazené. Já to viděl, já vám to říct nemohl. Dostal bych se taky do nesnází, hleděl jsem si jen té své hudby. Ani jeden není naživu, tak se klidně seberte a jeďte a na nikoho nečekejte,“ uvádí Marie Šimková.

Ne všichni tomu samozřejmě věřili a pokračovali v pátrání a psaní dopisů do NKVD, na soudy, do Moskvy. „Říkaly jsme si, že není možné, když jedou vlakem na Sibiř, že by nikdo nevyhodil nějakej lístek nebo moták, kde by napsali, že jsou ještě živí. Prostě nic. Psali jsme na Moskvu a nikdo nám neodpověděl… Tohle jsme si říkaly a nenapadlo nás, že by je takhle všechny, ale doslova všechny mohli zabít. Vždyť to snad nedělal ani Hitler, taková zvěrstva. Já nevím, bylo to hrozný,“ říká pohnutě paní Marie. 



Informace o popravách se však až do konce 80. let přísně tajila, a tak sovětské orgány začaly odpovídat upravenou pravdu – informovaly o úmrtí mužů, ovšem s vymyšleným datem i příčinou, aby se zdálo, že opravdu zemřeli později v táborech Gulagu. Manželka Josefa Jandury, která v dobývání informací pokračovala i po návratu do Československa, tak dostala informaci o úmrtí manžela dne 17. února 1944. V roce 1962 pak přišla strohá informace o tom, že byl rehabilitován. Pravdu o popravě na den svatého Václava se nikdy nedozvěděla, ta vyšla najevo až díky práci ukrajinských historiků v 90. letech.

U Pána Boha za dveřmi

Zatímco o zločinech nacistů se mluvilo i během komunistického období Československa, sovětské zločiny proti Čechům zůstávaly přísným tabu. Ani po roce 1989 se o nich nezačalo mnoho mluvit a nebavili se o nich mezi sebou ani příbuzní popravených v Žitomíru. „Ne ne, tam se každý bál, věřte tomu, každý. Mně bylo jenom devět let když jsme odjížděli zpátky do Československa, a přesto ve mně bylo něco takovýho, že já i tady později ve škole jsem o tom nikdy nemluvila a nikdy nikdo nevěděl, co se stalo. Já budu vysvětlovat, proč mi tatínka zavřeli, proč? A kdybych řekla, že ho zastřelili? Tak prosím vás, to dělali tady Němci, že jo, ale Rusové? Co si vymýšlíte?“ naznačuje důvody dlouhého mlčení Marie Šimková.

Marie Šimková se s maminkou v roce 1947 vrátila do Československa a usadily se v Krupce na Teplicku v domech po odsunutých Němcích. Kromě tatínka nechali na Ukrajině i o šest let starší sestru, která zemřela v roce 1944 na tuberkulózu. Zpočátku se jim zde prý nežilo dobře – vědomí, že domy musel před nimi někdo nedobrovolně opustit, jim nedělalo dobře. Navíc se k nově příchozím starousedlíci z řad neodsunutých Němců chovali velmi špatně. Ale to se prý během jednoho roku změnilo a žili pak poměrně harmonicky.

„Ale můžu vám říct jenom to, že když jsme přijeli do Čech a už jsme bydleli, tak jsme si mysleli, že jsme u Pána Boha za dveřmi. Já například jsem poznala teprve tady, a to už mě bylo devět let, jak vypadá pomeranč.“

Nedej zahynouti nám ni budoucím

Dodnes se neví, zda výběr data popravy na den patrona Čechů sv. Václav byl jen náhoda. Těch je v tomto případu přeci jen příliš mnoho. Svatému Václavovi byl totiž navíc zasvěcen i kostel v České Krošně, který fungoval i přes anticírkevní politiku Sovětského svazu. „Ten kostel, ten si pamatuju, třeba když byly Velikonoce, to bylo svěcení těch vajíček svíčkama, kolem kostela se chodilo, to já všechno vidím. Víte, všechny zvyky, které byly tady v Československu, jsme si zachovali tam. My jsme slavili Velikonoce, barvili jsme vajíčka, měli jsme Mikuláše, čerta, anděla a na Vánoce jsme měli vždycky vánoční stromeček. I když jsme na něj věšeli jablka, balili jsme bonbóny, protože jsme neměli ozdoby, ale vždycky jsme měli i půlnoční mši,“ vzpomíná Marie Šimková.

Dnes kostel patří polské menšině žijící v Žitomíru, přesto ale dodnes na místě žijí i potomci Čechů a rodiny popravených. „Žije tu například rodina potomků popraveného Františka Froňka a popravu si připomínáme každý rok u památníku na místě hromadného hrobu,“ říká předsedkyně spolku Čechů v Žitomíru Ludmila Čiževská. „Připomínají si to jak místní Češi, tak i Poláci a Ukrajinci, protože i oni byli mezi popravenými za Velkého teroru v Žitomíru.“ Podle Čiževské je český spolek v Žitomíru poměrně aktivní, přejmenoval v posledních letech šest ulic v České Krošně z komunistických názvů po českých osobnostech a stále organizuje kurzy češtiny, i když je občas musejí přerušit kvůli leteckým poplachům.

Ruská agrese se bohužel podepisuje i na současné generaci Čechů v Žitomíru. „Jeden z našich krajanů Olexandr Macháček bohužel zahynul ve válce s Ruskem a prezident Zelenskyj ho jmenoval hrdinou Ukrajiny. Současná válka jen utvrdila náš postoj v tom, jak špatný je totalitarismus, kolik přináší smrti a násilí a dalších věcí, které nemají místo v moderní době. My jsme si vždycky u pomníku popraveným Čechům říkali, že se to nesmí opakovat, ale bohužel současná válka nám ukázala, že některé lekce historie se znovu opakují a že tu znovu máme další popravené. Ale nehledě na válku se snažíme dál například opravovat české hroby a památky. Chceme ukázat Čechům, že když oni nám dnes pomůžou v modernizaci Ukrajiny, tak my jim budeme vděční a budeme chránit i to, co oni udělali pro Ukrajinu před 150 lety,“ uzavírá Ludmila Čiževská.

Autor textu: Štěpán Černoušek