4. Дневник экспедиции: Документируем лагерь

V noci jsme neznamenali žádný déšť, což je dost neobvyklé. Ráno přispáváme (dnes nás nečeká žádný pochod a ani to úmorné balení), probouzí nás až teplo, které se řine od sluníčka – že by dneska bylo konečně hezky?

Je úplně vymetená obloha, sluníčko pálí a my dopoledne jen relaxujeme a vyhříváme se. Po předešlých dnech jsme dost vyčerpaní a krátký oddech s šálkem kávy (kterou s sebou v piksle vláčíme jako jednu z nutných surovin) opravdu bodne. Konečně nám snad doschnou všechny věci a naplňuje nás hřejivý pocit, že nás čeká první den v úplném suchu – hlavně nohy už to nutně potřebují. Po pár dnech brození a permanetního vlhka už Radek [prý] chodí jako po střepech a tak své „haksny“ pěkně vystaví na provětrání a lebedí si jen v sandálech.

Zanedlouho se nachýlil čas oběda, na který se obzvláště těšíme: Pasta della Siberia (těstoviny po sibiřsku), největší specialita naší výpravy – kečup, pepř, chilli a sušená ryba. Co naplat – bodne to rozhodně víc, než kdybychom to jedli doma. Rybu však cítíme i po několika hodinách a není nám moc dobře – oběd tak je opravdu velice silný gastronomický zážitek. Pro jistotu si oba bereme Radkovy prášky na žaludek – prý jsou polské, tak bůhví, co způsobí. Silný rybí zápach, ze kterého mi je na zvracení, však stále cítím z prstů a ani několikeré umytí vodou jeho intenzitu nesnižuje – rozhodnu se ho zbavit tak, že prsty opaluji nad benzínovým vařičem, což se ukázalo jako naprosto spolehlivé řešení. Po rybím puchu ani památky, jen „příjemná“ vůně benzínu. Co z toho, že prsty mám úplně černé.

Odpoledne vyrážíme zpět v plné polní na základní rekognoskaci tábora – plány, které s sebou máme, chceme konfrontovat se skutečným, resp. současným stavem zachování, pořídit základní popis reliktů, (re)interpretovat je, vytipovat ideální místa panoramatických snímků a objekty vhodné k fotogrammetrické dokumentaci, či najít zajímavé artefakty, které by stály za zdokumentování a nafocení. Jsme ale překvapeni, jak obrovskou rozlohu celý komplex v údolí zaujímá. Na délku má přes 1,5 kilometru. Je nám jasné, že tohle bude trochu větší oříšek. Ani náhodou se nám nepodaří zdokumentovat vše, musíme tedy se tedy rozhodnout, jaké budou naše priority.

Průzkum nám zabere asi šest hodin, plány víceméně souhlasí, jen v okrajových částech nelze bezpečně určit přesný počet staveb, jelikož se tam vyskytuje množství i nepatrných destrukcí. Objevili jsme zajímavé situace a artefakty – např. vodovod vedoucí od vodopádu, pokladnu s výdejním okénkem, skříň na zbraně v domě ostrahy, či pekárnu s četnými fragmenty forem na chleba. Dále množství odpadních areálů tvořených hromadami zrezivělých plechovek a kostí, vězeňské boty – letní i zimní válenky, pevné boty – zřejmě fáračky, dřevěnou lžíci, plechové mísy a hrneček. U vrátnice vězeňské části tábora jsme identifikovali píchačky a také desku s nápisem, která byla původně umístěna nad branou. Rozpoznali jsme přes sebe dva různé nápisy, které však nemůžeme rozluštit, desku proto důkladně nafotíme a rozluštění si necháme až po návratu v Praze.

Když vaříme večeři, už se stmívá. Již dříve jsme si všimli, že tma zde padá mnohem pomaleji než u nás. Předchozí dny jsme díky trvalé oblačnosti a dešťům jasnou oblohu moc neviděli. Dnes je ale jasno a začínají se objevovat první hvězdy. K našemu překvapení oblohu nad táborem rozčísne padající hvězda. Vůbec jsme si neuvědomili, že nastalo období Perseid. Během noci jsem si pro sebe vyslovil tolik přání, že ze mě bude ten nejšťastnější člověk na světě – pokud se mi podaří dostat zpět z tohoto konce světa. Hvězdná podívaná na tomto místě působí velmi zvláštním, nepopsatelným dojmem. Vypadá to na ideální podmínky pro Radkův záměr nočního fota gulagu. Ještě chvíli sedíme s čajem a kocháme se pohledem (taky musí celkem dlouho čekat, až se opravdu setmí, což trvá dlouho). Po čaji si ze stanu přinášíme čelovky a Radek nastavuje zrcadlovku. Já se sápu do svahu, abych mohl objekty tábora dobře nasvítit bez pruhu světla na kamenitém povrchu. Čelovky máme oba velmi výkonné, takže vytvářejí sloupec světla a já si tak připadám jako osvětlovač jeviště – jen místo herců mířím na sruby, strážní věž a bránu v sibiřském gulagu.

Zkoušíme různé varianty nastavení foťáku, délky a intenzity světla z čelovky a jejich různé kombinace tak, abychom pořídili dokonalé fotografie nasvětlených objektů společně s oblohou plnou hvězd. Trvá nám to jistě déle než dvě hodiny, halekáme na sebe přes celé údolí, abychom zkoordinovali naše činnosti – alespoň plašíme medvědy, kteří jsou prý během noci nejaktivnější. I tak zažívám velmi nepříjemné pocity, když zcela sám v černočerné tmě stojím ve svahu nad údolím a čekám, než fotoaparát na stativu pořídí záběr. Cvaknutí bez problémů rozeznávám, i když jsem vzdálen nejméně 100 m, takové je zde ticho v absolutním bezvětří.

Naše úsilí se vyplatilo – Radek mi ukazuje několik úchvatných záběrů, na jednom z nich je dokonce i padající hvězda [později cynicky nazvaná „Padá hvězda nad gulagem, něco si přej“]. Naše noční směna skončila až v půl druhé, zaléháme s pocitem, že nás zde čeká ještě spousta práce.

Práce komplikuje počasí

Po nočním focení ráno opět přispáváme. U snídaně se snažíme vymyslet rozvrhnutí plánu práce tak, abychom si nepřekáželi a mohli být oba činní. V konfliktu je zejména fotogrammetrická dokumentace vybraných staveb s Radkovými panoramaty, do nichž bych mu „lezl“. Třebaže si užíváme nádherného slunečného počasí, naše pracovní aktivity to paradoxně komplikuje. Nevytváří úplně nejvhodnější podmínky pro pořizování panoramatických záběrů, ani fotogrammetrickou dokumentaci staveb a artefaktů. Radkovi činí potíže snímky přímo proti ostrému slunci, do trojrozměrného zobrazení artefaktů by zase byl zahrnutý přílišný kontrast světla a stínu.

Dokončuji prohlídku tábora a popis objektů, které jsem včera nestihl. V některých objektech se musím prodírat zborceným krovem, nacházím při tom části vnitřního vybavení in-situ (na svém původním místě), plakáty s nápisy či nástěnku, kterou jsem musel vyhrabat z haraburdí a spadlých trámů.

K obědu vaříme opět těstoviny po sibiřsku – tentokrát však bez ryby. Naší vzpomínku na „Západ“ představuje chuť kečupu značky Heinz, který jsme objevili v jednom z čarských konzumů a bez váhání jej zakoupili.

Laserovým dálkoměrem zjišťuji klíčové rozměry mezi objekty, které se poté uplatní ve virtuální rekonstrukci tábora. Slunce je tu však tak ostré, že laserová stopa není vůbec viditelná a při zjišťování větších vzdáleností musím dosti improvizovat (kupř. vzdálenost měřím na etapy s využitím různých původních nebo naaranžovaných „překážek“, na nichž laserovou stopu rozeznám).

Na obloze se začínají objevovat první mraky, koncentrují se však nad údolím Sakukanu, takže na nás slunce stále praží. Zahájení hlavních aktivit jsme tak nuceni naplánovat až na čtvrtou hodinu odpolední, kdy se sluníčko schová za okolní, vysoké kopce. V této době však nastává velmi rychlá a nenadálá změna počasí. Prakticky přesně v 16 hodin se spustil déšť. Zde na dně hluboce zařízlého údolí obehnaného vysokými skalními stěnami vidíme jen velmi omezenou část oblohy a postupující, šedivé kupy, které máme nad hlavami, jsme měli až do posledního okamžiku v zákrytu.

Rozhodně si nemůžeme dovolit ztrácet čas čekáním, až déšť přestane (jestli vůbec). Začínám tak dokumentovat artefakty (ještě že máme nepromokavé, voděodolné markery, díky kterým při zpracování zjistíme přesné rozměry artefaktů (tohle Radek opravdu dobře vymyslel) a při silnějším dešti se vrhám na odkrytí zavalených nosítek na materiál, které jsem objevil poblíž přístupové cesty. Plánuji je také nafotit, aby je bylo možné prezentovat s ostatními artefakty ve virtuální realitě.

Po dnešním vydatném obědu je naše večeře skromnější – gulášová polévka, která opravdu chutná jako klasická pytlíkovka (takže si na ní opět pochutnáme – asi jako na každém jídle, kromě nějakých experimentů).

Stále lije jako z konve, jsme schovaní v jednom z domů a posloucháme, jak kapky stále na nových a nových místech pleskají o mokrou podlahu nebo o přistavěné nádoby. Do stanu dnes zalézáme brzo – druhý den výzkumu máme za sebou, přitom je zde ještě tolik práce (pořídit fotogrammetrii celého tábora, nafotit ještě spoustu artefaktů, nafotit tábor z výšky – z draka, zdokumentovat těžební areál, který se nachází ještě nad táborem až na samém konci údolí pod skalní stěnou… je toho opravdu hodně, jídlo nám zde však vystačí jen na den a půl, zbytek zásob na cestu zpět jsme nechali dole v chatě). Zítra potřebujeme vstát brzo a doufáme, že přestane pršet.

(zapsal Lukáš Holata)

Предыдущая статьяСледующая статья