Mnozí z protestujících proti invazi 1968 skončili v lágrech pod Uralem

24. srpen 2023 | Současné Rusko a Memorial

Sdružení Gulag.cz spolu s virtuálním muzeem Perm-36 přináší unikátní seznam vězňů permských táborů, kteří byli v Sovětském svazu odsouzeni za nesouhlas s invazí do Československa v srpnu 1968.

(Čtěte také související příběh jednoho z vězňů: Jeden statečný - Nikolaj Braun a jeho básně proti invazi 1968)

Červená vlajka, po níž si zvesela vykračuje bílý medvěd s biblí na zádech, nepatří k výjevům, které by Češi znali. A větší povědomí nemají ani o milionovém přístavním městě pod Uralem, kterému svérázná insignie patří. Přesto by si v našich končinách Perm pozornost zasloužil. Minimálně kvůli lidem, kteří v minulosti prošli tamními lágry – a kteří o svou svobodu přišli také kvůli Česku. Přesněji řečeno proto, že jako sovětští občané protestovali proti okupaci Československa. V permských táborech, kam bolševický režim v 70. a 80. letech zavíral disidenty a politické vězně, skončilo souvislosti s takovou odvahou minimálně 18 lidí, zjistil historik Viktor Šmyrov. Muž, který pečuje o to, aby osudy politických vězňů nevyvanuly z paměti. Spolu se svou ženou Taťánou Kursinou v 90. letech založili na místě bývalého tábora Perm-36 unikátní muzeum, jediné svého druhu v Rusku. To jim v roce 2014 odebraly ruské orgány, ovšem nedávno založili jeho virtuální podobu a pokračují ve své badatelské práci (viz Pomohli jsme se spuštěním virtuálního muzea lágru Perm-36).

Ve svých výzkumných výstupech Viktor Šmyrov sice přiznává, že materiály archivních a vyšetřovacích spisů - a dokonce ani rozsudky, které je částečně reflektují -, k dispozici velmi často nemá, neboť se jedná o přísně tajné dokumenty uložené v archivech FSB, k nimž nyní takřka nikdo nemá přístup. Odvolává se ale na další prameny. K těm hlavním řadí disidentský samizdat, především pak lidskoprávní periodikum Kronika současných událostí, jež v Moskvě vycházelo od roku 1968 do počátku 80. let.

Jeho vydavatelé shromažďovali informace o všech soudních procesech, které v zemi probíhaly za „protisovětskou agitaci a propagandu“ nebo v souvislosti s dalšími politickými paragrafy. Vše se přitom snažili v maximální možné míře, kterou podmínky dovolovaly, prověřovat. A podle Šmyrova v tomto ohledu odvedli obdivuhodnou práci. „Když probíhalo vyšetřování Sergeje Adamoviče Kovaljova, který Kroniku redigoval v letech 1972-1974, napadlo KGB, že by v ní mohla najít nějaké nesrovnalosti a přišít mu za ně další obvinění z šíření pomluv. Pokud se nemýlím, prošli více než dvě stovky zaznamenaných událostí, ale nepodařilo se jim zachytit nic, o co by se mohli opřít. Fakta seděla,“ vysvětluje historik, proč lze Kroniku považovat za spolehlivý zdroj.
A právě na základě informací, které se v ní podařilo shromáždit, došel ke zjištění, že v permských táborech bylo vězněno minimálně 19 lidí obviněných mimo jiné z různých protestních akcí proti invazi sovětských vojsk do Československa nebo z rozšiřování literatury, která tuto skutečnost odsuzovala.

„Tento protest vyjadřovali buď hlasitě a veřejně - jako třeba Medžid Aliašraf-Ogly Achundov z Ázerbajdžánu, který na demonstraci 7. listopadu 1968 vztyčil transparent s protestem proti invazi; nebo písemně - jako tomu bylo v případě básní, jež napsal Nikolaj Braun či Boris Mitjašin,“ říká Viktor Šmyrov.

Sdružení Gulag.cz nyní zveřejňuje Šmyrovův seznam v překladu do češtiny (jedná se o součást širší databáze všech více než tisíce vězňů permských táborů) Symbolicky právě 25. srpna. Tedy v den, kdy v roce 1968 na moskevském Rudém náměstí poblíž chrámu Vasila Blaženého v pravé poledne Konstantin Babickij, Vadim Delone, Vladimir Dremliuga, Viktor Fajnberg, Natalja Gorbaněvská, Larisa Bogorazová, Taťjana Bajevová a Pavel Litvinov rozvinuli transparenty s nápisy „Ztrácíme nejlepší přátele“, „Hanba okupantům“, „Ruce pryč od ČSSR“, „Za vaši a naši svobodu“ a „Svobodu pro Dubčeka“. Za několik minut protestu zaplatilo sedm z nich celými roky, na které je režim pozavíral do vězeňských a psychiatrických cel. Jak ovšem ukazuje práce Viktora Šmyrova, nebyli jediní (a kromě vězňů permských táborů protestovaly desítky dalších lidí po celém Sovětském svazu). Jen se v Česku o dalších statečných, kteří protestovali ještě osaměleji a byli za to potrestáni ještě tvrději, dosud příliš nemluví.

(Zpracovali: Štěpán Černoušek, Josef Greš. Překlad medailonků: Antonín Hluštík)


Henrich Ovanesovič Altuňjan

Narozen 24. listopadu 1933 v Tbilisi, Armén, vysokoškolsky vzdělaný, do roku 1968 major Sovětské armády, inženýr radiotechnik, vyučující oboru spojů na Charkovské vojenské akademii.
Ve druhé polovině 60. let 20. století se sblížil s ukrajinským disidentem Leonidem Pljuščem, disidentem generálem Petrem Grigorenkem a Petrem Jakirem. V květnu 1969 byl jedním ze zakládajících členů Iniciativní skupiny pro ochranu lidských práv v SSSR. V červnu 1969 jako jeden z deseti známých obránců lidských práv podepsal dopis Mezinárodní konferenci komunistických a dělnických stran a dopis na obranu Ivana Jachimoviče.
Zatčen byl 11. července 1969 a 26. listopadu 1969 byl odsouzen podle paragrafu 187 odst. 1 trestního zákoníku USSR za „vědomé šíření lživých smyšlenek odporujících sovětskému státnímu a společenskému zřízení“ k odnětí svobody na tři roky. Důvodem byla při domovní prohlídce objevená strojopisná kopie románu Rakovina Alexandra Solženicyna, výtisky lidskoprávního bulletinu Kronika současných událostí, práce Andreje Sacharova, vlastní „antisovětské“ texty a vystoupení na podporu Pražského jara. Trest vykonával v Krasnojarském kraji a propuštěn byl po uplynutí doby trestu 10. července 1972. 
Znovu zatčen 16. prosince 1980 útvarem vyšetřování UKGB Charkovské oblasti a 31. března 1981 odsouzen trestním senátem Charkovského oblastního soudu podle paragrafu 62, odst. 1 za „antisovětskou agitaci a propagandu“. Výměr trestu: odnětí svobody na 7 let, vyhnanství na 5 let.
Důvodem bylo jeho odsouzení vpádu sovětských vojsk do Československa a Mongolska, šíření knihy A. Solženicyna Souostroví GULAG, básní N. Ruděnka a další samizdatové literatury, „pochvalné reakce“ na práci A. Sacharova a P. Grigorenka a autorství „pomlouvačného“ textu Stručný zápis dvou debat.
V období od 14. června 1981 do 31. října 1982 vykonával trest v táboře Perm-36 pro politické vězně, patřil k nejaktivnějším účastníkům lidskoprávních iniciativ mezi politickými vězni, velkou část trestu strávil v ‚trestném izolátoru‘ (na samotce) a trestním oddělení (‚PKT‘). 31. října 1982 byl převeden do vězeňského režimu na 3 roky ve věznici č. 4 v Čistopoli v Tatarské ASSR. Po odpykání trestu ve vězení byl v říjnu 1985 převezen k dalšímu výkonu trestu v mordovských táborech pro politické vězně. 24. ledna 1987 byl eskortován do vazby Ministerstva vnitra v Charkově, odkud byl propuštěn na základě milosti.
V letech 1990–1994 byl poslancem za Ukrajinu, členem stálého výboru pro obranu a bezpečnost, zástupcem předsedy výboru pro milosti při prezidentovi Ukrajiny, členem ústředního vedení Národního hnutí Ukrajiny, předsedou jeho územního oddělení v Charkově a spolupředsedou charkovského Memorialu.
Zemřel 30. června 2005 v Tel-Avivu a pohřben je na hřbitově č. 2 v Charkově.


Jevgenij Alexandrovič Andrjušin

Narozen 10. dubna 1951 v Moskvě, kandidát matematicko-fyzikálních věd, asistent Teoretického oddělení Fyzikálního institutu Akademie věd SSSR (FIAN) P. N. Lebeděva. 
Od mládí se zajímal o sociologii a filozofii, byl následovníkem filozofa Evalda Iljenkova a analyzoval evoluci pracovních vztahů v SSSR z pozice teorie tříd K. Marxe. Dospěl k závěru o krachu socialistických pracovních vztahů. Svoje úvahy vyložil v textu „Z historie pracovního práva v SSSR a politika sovětské vlády v oblasti pracovních sil“, který poskytoval k přečtení známým.
Zatčen 6. dubna 1982 útvarem vyšetřování KGB SSSR v Moskvě a odsouzen 1. října 1982 trestním senátem Moskevského městského soudu na základě paragrafu 70, odst. 1 trestního zákoníku RSFSR za „antisovětskou agitaci a propagandu“ k odnětí svobody na 3 roky a vyhnanství na 2 roky.  
Od 4. února 1983 do 4. dubna 1985 vykonával trest v táboře Perm-36, 4. dubna 1985 byl eskortován do vyhnanství v Komiské ASSR.
V roce 1991 se směl vrátit do zaměstnání ve FIAN. Specializoval se na fyziku pevných látek. Autor více než 30 publikovaných vědeckých prací. Předseda správní rady Nadace V. L. Ginzburga Úspěchy fyziky.
Zařazen na seznam na základě publikace sdružení Memorial Lidé srpna 1968..., podle níž byl obviněn mimo jiné za překlad knihy o událostech roku 1968 "Dvěstě dní v Praze", jiné materiály v archivech tábora P-36 nejsou.


Medžid Aliašraf-Ogly Achundov

Narozen 17. ledna 1930 v obci Ardanyš Krasnoselského okresu Arménské SSR, Ázerbájdžánec, vysokoškolsky vzdělaný – Fakulta geologie Ázerbajdžánské univerzity v Baku, inženýr geolog, vedoucí geofyzikální expedice, v době zatčení pobýval na adrese Baku, Kirovský obvod, sídliště Vorovského, ulice Ker-ogly, 4. průjezd, č.p. 1.
Zatčen 23. dubna 1969 útvarem vyšetřování KGB při Radě ministrů Arménské SSR na základě obvinění z antisovětské agitace. Odsouzen 18. září 1969 Nejvyšším soudem Arménské SSR podle paragrafu 63, odst. 1 – „antisovětská agitace a propaganda“ trestního zákoníku Ázerbajdžánské SSR k odnětí svobody na 5 let. Inkriminovaným materiálem jsou protestní dopisy proti rusifikaci svazových republik SSSR a vpádu do Československa zaslané ÚV KSSS, ÚV KS Ázerbájdžánu, Prezidiím nejvyššího sovětu Ázerbajdžánské a Turkmenské SSR a redakcím novin a časopisů.
Od 7. října 1969 do 9. července 1972 vykonával trest v Mordovském táboře pro politické vězně ŽCh-385/3 v obci Baraševo a od 13. července 1972 do konce výkonu trestu dne 23. dubna 1974 v táboře pro politické vězně Perm-36 poblíž obce Kučino v Čusovském okrese.
Další osud není znám – jiné informace nejsou k dispozici.


Nikolaj (Mykola) Vasiljevič Bondar

Narozen 21. listopadu 1939 v obci Bapňarka v Tomašpolském okresu Vinnické oblasti, Ukrajinec, vysokoškolsky vzdělaný, vyučující filosofie na Užhorodské státní univerzitě. Na zasedání katedry odsoudil vstup vojsk do Československa. Z univerzity byl propuštěn. Pracoval jako topič v kotelně, psal kritické dopisy představitelům strany a vlády.
V průběhu demonstrace 7. listopadu 1970 na ulici Chreščatyk v Kyjevě nesl transparent ve znění „Hanba zločinnému vedení KSSS“.
Zatčen 7. listopadu 1970 útvarem vyšetřování KGB při Radě ministrů Ukrajinské SSR, odsouzen 12. května 1971 trestním senátem Kyjevského oblastního soudu podle paragrafu 62 odst. 1 – „antisovětská agitace a propaganda“ trestního zákoníku USSR na 7 let odnětí svobody.
Od 5. července 1971 do 9. července 1972 vykonával trest v mordovských táborech pro politické vězně, od 13. července 1972 do 9. září 1975 v táborech Perm-36 a Perm-35. Aktivně se účastnil vězeňských iniciativ na obranu lidských práv: psal a podepisoval dopisy, protesty a oznámení, vedl skupinu občanské neposlušnosti, účastnil se protestních stávek a hladovek a mnohokrát byl v táboře umístěn do trestné izolace. 9. září 1975 byl eskortován do vězení č. 2 ve Vladimiru, kde byl rovněž vícekrát umístěn na samotku.
Další osud není znám; k dispozici jsou skeny vězeňských průkazů a fotografie.


Nikolaj Nikolajevič Braun

(Čtěte také související příběh: Jeden statečný - Nikolaj Braun a jeho básně proti invazi 1968)

Narozen 24. listopadu 1938 v Leningradu, vysokoškolsky vzdělaný, syn Nikolaje Brauna, spisovatele, překladatele a známého ruského sovětského básníka z okruhu Sergeje Jesenina a Nikolaje Kljujeva, žáka Nikolaje Gumiljova. 
Básník, spisovatel a překladatel, publikoval pod pseudonymem N. Borozdin. Literární tajemník známého politika začátku 20. století, poslance 2., 3. a 4. Státní dumy, monarchisty Vasilije Šulgina. Byl si blízký s Annou Achmatovovou a řadou dalších básníků a spisovatelů, nejen domácích, ale i zahraničních.
Zatčen 15. dubna 1969 starším vyšetřovatelem útvaru vyšetřování Ředitelství KGB při Radě ministrů SSSR pro Leningradskou oblast a odsouzen 15. prosince 1969 trestním senátem Leningradského městského soudu podle ustanovení paragrafu 70, odst. 1 – „antisovětská agitace a propaganda“ trestního zákoníku SSSR k odnětí svobody na 7 let a vyhnanství na 3 roky. V procesu byl kromě N. Brauna souzen také S. Malčevskij. 
Důvodem byla antikomunistická a náboženská agitace a propaganda, „teroristické plány“, příprava k vyhození mauzolea V. I. Lenina do povětří a příprava atentátu na Leonida Brežněva, šíření samizdatu a vlastních básní, zejména odsuzujících vstup sovětských vojsk do Československa v roce 1968.
Trest vykonával v mordovských táborech pro politické vězně od 27. dubna 1970 do 9. června 1972, poté v táboře Perm-36 od 13. června 1972 do 16. dubna 1976, načež byl eskortován do vyhnanství v Tomské oblasti. Byl jedním z iniciátorů panychidy za oběti politických represí v tomto táboře v roce 1972, která založila tradici Dne památky politických vězňů, a od roku 1992 oficiálního Památného dne obětí politických represí. Účastnil se aktivit na obranu práv vězňů a mnohokrát byl umístěn do izolace. 
Od začátku roku 1991 se podílel na založení Petěrburského monarchistického centra a byl zvolen do jeho vedení. Účastnil se obnovy kozáckého hnutí a od roku 1996 byl zástupcem náčelníka hlavního štábu Svazu kozáckých vojsk Ruska a zahraničí. Autor více než 70 publikací.
K dispozici sken osobního spisu a fotografie. Složka dokumentů N. Brauna a rozhovor v rámci programu Orální historie zůstaly v původním muzeu obsazeném permskými orgány. Jejich osud je neznámý.


Vjačeslav Nikolajevič Čerepanov

Narozen 15. prosince 1950 ve Vilniusu, Rus, vzdělání 8 tříd, povoláním montér ve výrobě radiosoučástek.
25. srpna 1968 roznesl ve Vilniusu 10 letáků s protestem proti vpádu sovětských vojsk do Československa; zatčen 4. listopadu 1968 útvarem vyšetřování KGB při Sovětu ministrů Litevské SSR a odsouzen 25. června 1969 trestním senátem Nejvyššího soudu Litevské SSR podle paragrafu 68 odst. 1 – „antisovětská agitace a propaganda“ trestního zákoníku Litevské SSR k odnětí svobody na dva roky.
Trest vykonával v mordovských táborech pro politické vězně od 22. června 1969 do 4. listopadu 1970. Propuštěn byl po uplynutí doby trestu.
Na konci 70. let spolupracoval s litevskými disidenty Juliem Sasnauskasem a Аntanasem Terleckasem, v roce 1979 pro ně uspořádal tiskovou konferenci se zahraničními novináři a v roce 1980 figuroval jako svědek v rámci vyšetřování a soudního řízení vedeného proti nim. Ve snaze uniknout zatčení překročil 18. června 1980 sovětsko-finské hranice, byl zadržen finskými pohraničníky ve městě Hattuvaara a následující den vydán orgánům SSSR.
Odsouzen 15. května 1981 podle paragrafu 62 odst. 1 – „vlastizrada“ trestního zákoníku Litevské SSR k odnětí svobody na 12 a vyhnanství na 3 roky.
Trest vykonával v táborech pro politické vězně Perm-35, Perm-36 a Perm-37 .
Účastnil se vězeňských lidskoprávních aktivit – stávek a hladovek, vícekrát byl umístěn do izolace.


Gennadij Vladimirovič Gavrilov

Narozen 16. dubna 1939 v Leningradu, Rus, vzdělání získal ve Vyšší vojensko-námořní inženýrské škole F. E. Dzeržinského. Armádní radiochemik/dozimetrista. V době zatčení pobýval v Tallinnu.
V roce 1968 po vstupu sovětských vojsk do Československa vystoupil s protestem na schůzi důstojníků, stal se jedním z organizátorů kroužku námořních důstojníků Svaz pro boj za politickou svobodu a napsal Otevřený dopis občanům Sovětského svazu, v němž nastolil otázku přestavby vnější i vnitřní politiky KSSS. Dopis byl zveřejněn v exilovém časopise Setba (Posev) a vysílán západním rozhlasem. Sestavil publicistický sborník Slovo a čin (Slovo i dělo).
Zatčen 10. června 1969 zvláštním oddělením KGB při RM SSSR pro Baltskou flotilu na základě obvinění z antisovětské agitace a účasti na antisovětské organizaci. Odsouzen 7. března 1970 vojenským soudem Baltské flotily podle paragrafu 68, odst. 1 „antisovětská agitace a propaganda“ a paragrafu 70 „organizovaná činnost směřující k přípravě nebo uskutečnění obzvlášť nebezpečných protistátních trestných činů“ trestního zákoníku Estonské SSR k odnětí svobody na 6 let a zbavení vojenské hodnosti „nadporučík v záloze“.
Trest vykonával od 12. srpna 1970 do 22. října 1972 Mordovském táboře pro politické vězně ŽCh-385/7 a od 25. října 1972 do 2. června 1974 v táboře Perm-35. Propuštěn dne 2. července 1974 na základě nařízení Prezidia nejvyššího sovětu SSSR ze dne 17. června 1974 o udělení milosti.
V roce 1984 byl vysvěcen na kněze.
Zemřel v roce 2016.


Gleb Pavlovič Jakunin

Narozen 4. března 1934 v Moskvě, Rus, vysokoškolsky vzdělaný – fakulta biologie a lovu Irkutského zemědělského institutu. Od konce 50. let se věnoval duchovní činnosti. V letech 1958–59 studoval moskevský duchovní seminář, odkud byl na požadavek KGB vyloučen. Dne 10. srpna 1962 byl vysvěcen na kněze v chrámu Sv. Mikuláše v Zarajsku v Moskevské oblasti.
V roce 1965 společně s knězem N. Ešlimanem sepsal otevřenou petici nejsvětějšímu patriarchovi moskevskému a celé Rusi Alexiji o situaci v pravoslavné církvi v SSSR a o zradě jejích zájmů na straně vedení moskevského patriarchátu. Dopis byl rozmnožen v počtu 100 kopií a v polovině prosince rozeslán všem úřadujícím arcibiskupům moskevského patriarchátu. Kopie dopisu byly 15. prosince předány předsedovi Nejvyššího sovětu SSSR N. Podgornému, předsedovi Rady ministrů SSSR A. Kosyginovi a generálnímu prokurátorovi SSSR R. Ruděnkovi. V květnu 1966 byl Jakuninovi zakázán výkon kněžské služby.
V 60.–70. letech byl aktivním účastníkem lidskoprávního hnutí. V roce 1976 byl spoluzaložil Křesťanský výbor na obranu práv věřících v SSSR. Před zatčením zveřejnil stovky materiálů, které dokládají masové potlačování svobody náboženství v SSSR a setkaly se se širokou odezvou v zahraničí; připojil se k dokumentu MChG č. 58, Deset let poté, věnovanému výročí vpádu do ČSSR.
Zatčen 1. listopadu 1979 útvarem vyšetřování KGB SSSR pro Moskvu a Moskevskou oblast a odsouzen 28. srpna 1980 trestním senátem Moskevského městského soudu podle paragrafu 70 odst. 1 – „antisovětská agitace a propaganda“ trestního zákoníku RSFSR k odnětí svobody na 5 let a vyhnanství na 5 let.
Trest vykonával v táborech Perm-35 a Perm-37 od 5. dubna 1981 do 9. října 1984. Aktivně se zapojoval do vězeňských lidskoprávních aktivit: rozesílal vlastní a podepisoval skupinová prohlášení a petice, účastnil se protestních stávek a hladovek, mnohokrát byl umístěn do PKT. Do vyhnanství byl eskortován do Verchojanského okresu Jakutské ASSR dne 9. října 1984.
Z vyhnanství byl propuštěn v březnu 1987 na základě amnestie.
Po návratu z vyhnanství mu moskevský patriarchát obnovil možnost duchovní služby. Dne 1. listopadu 1993 mu bylo kněžské svěcení odňato svatým synodem Ruské pravoslavné církve „za porušení zákazu účasti pravoslavných kněží v parlamentních volbách“. Dne 19. února 1997 byl v arcibiskupském chrámu ruské pravoslavné církve exkomunikován.
V roce 1990 byl zvolen lidovým poslancem RSFSR, členem Nejvyššího sovětu RSFSR a náměstkem předsedy výboru Nejvyššího sovětu RSFSR pro svobodu svědomí. Od roku 1990 působil jako spolupředseda koordinační rady hnutí Demokratické Rusko a od února 1992 jako spolupředseda Rady zástupců hnutí Demokratické Rusko. V roce 1995 založil Společenský výbor na obranu svobody svědomí.
Zemřel 25. prosince 2014.


Sergej Adamovič Kovaljov

Narozen 2. března 1930 ve městě Seredina-Buda v Sumské oblasti Ukrajinské SSR, Rus, vysokoškolsky vzdělaný. Kandidát biologických věd, specialista v oboru nervových sítí. V letech 1965–1969 působil jako vedoucí odboru mezifakultní laboratoře matematických metod v biologii Moskevské státní university (MGU), v letech 1969–1974 jako vedoucí vědecký pracovník Moskevské rybochovné a meliorační pokusné stanice.
Od poloviny 50. let 20. století se podílel na boji proti lysenkovštině. Od roku 1968 se zapojoval do hnutí za ochranu lidských práv v SSSR. V květnu 1969 byl jedním ze zakládajících členů Iniciativní skupiny pro ochranu lidských práv v SSSR – první nezávislé lidskoprávní organizace v zemi. Od roku 1971 jedním z hlavních přispěvatelů publikace Kronika současných událostí.
Zatčen 27. prosince 1974 a odsouzen 12. prosince 1975 podle paragramu 70 odst. 1 – „antisovětská agitace a propaganda“ trestního zákoníku RSFSR k odnětí svobody na 7 let a vyhnanství na 3 roky. 
Důvodem byla účast v Iniciativní skupině pro ochranu lidských práv, mnohočetná prohlášení a výzvy včetně mj. dopisu na obranu Petra Grigorenka, připomenutí výročí vpádu do Československa, obhajoby Vladimira Bukovského, Viktora Krasina a Petra Jakira, reakce na vyhoštění Alexandra Solženicyna, dopis pro OSN o krymských Tatarech, dopis Lize pro lidská práva o Vladimiru Bukovském a další aktivity; účast na tiskové konferenci v bytě Andreje Sacharova v Den politických vězňů 30. října 1974, na které předal do zahraničí materiály o sovětských lágrech, což bylo kvalifikováno jako „pomlouvačné udání“; obnova vydávání Kroniky současných událostí a shromažďování materiálů; sestavení a redakce vydání Kroniky č. 28–34 a jejich předání do zahraničí; přechovávání bulletinů Kronika litevské katolické církve a šíření knihy Alexandra Solženicyna Souostroví GULAG.
Trest vykonával v táborech Perm-35, Perm-36 a Perm-37.
Patřil k nejaktivnějším účastníkům iniciativ na obranu práv vězněných, v táboře sepsal desítky oznámení, výzev a protestních dopisů, nesčetněkrát držel hladovky a stávky a na výraz protestu proti cenzuře odmítal korespondenci. V průběhu výkonu trestu mnohokrát zmeškal návštěvy, protože byl umístěn do izolace a PKT. 
V prosinci 1980 byl převeden do vězeňského režimu do ukončení doby výkonu trestu a eskortován do čistopolského vězení v Tatarské ASSR.
Vyhnanství trávil v obci Matrosova v Magadanské oblasti; následně byl zbaven povolení k pobytu v Moskvě a musel žít v Kalininu (Tver).
V období perestrojky se vrátil do Moskvy. Účastnil se mnoha společenských iniciativ: byl členem organizačního výboru Mezinárodního humanitárního semináře, podílel se na založení tiskového klubu Glasnosť i na zakládajícím sjezdu sdružení Memorial, byl členem moskevské Helsinské skupiny.
V letech 1990–1993 byl členem Sjezdu lidových poslanců Ruska, členem Prezidia Nejvyššího sovětu Ruské federace a dvakrát – v letech 1993 a 1995 – byl zvolen poslancem Státní dumy Ruské federace. Od roku 1996 byl členem ruské delegace při Parlamentním shromáždění Rady Evropy. Byl předsedou Výboru pro lidská práva Nejvyššího sovětu Ruska a prvním předsedou Výboru prezidenta Ruska pro lidská práva. V lednu 1994 byl zvolen prvním zmocněncem Ruské federace pro lidská práva.
Byl jedním z autorů ruské Deklarace práv člověka a občana, hrál vedoucí úlohu při přípravě Hlavy 2 současné ruské ústavy – Práva a svobody člověka a občana a dále řady federálních zákonů, které se týkají problematiky lidských práv.
V letech 1994–1996 vešel ve známost jako důsledný a ostrý kritik politiky Kremlu v Čečensku, za což byl odvolán z funkce zmocněnce Ruské federace pro lidská práva a sám rezignoval na pozici předsedy Výboru prezidenta Ruska pro lidská práva. 
Prezident veřejného Institutu lidských práv, laureát řady mezinárodních ocenění, držitel čestných doktorátů řady evropských univerzit.
Zemřel v roce 2021.


Ivan Jefimovič Kovalenko
Narozen 30. prosince 1918 v obci Lecki v Pereslavl-Chmelnickém okresu Kyjevské oblasti, Ukrajinec, vysokoškolsky vzdělaný. Učitel cizích jazyků ve večerní škole ve městě Bojarka v Kyjevské oblasti.
Od roku 1947 žil v Bojarce, která v roce 1956 získala statut města, s manželkou, která rovněž pracovala jako učitelka. Společně shromáždili rozsáhlou knihovnu, založili amatérské divadlo, se žáky vyráželi na výlety a exkurze, pořádali a moderovali literární večery, z nichž nejvýznamnější se konaly při výročí úmrtí Tarase Ševčenka. Jejich činnost zaujala pozornost kyjevských „šedesátníků“ Jevhena Sversťuka, Vasyla Stuse či Naděždy Světličné, s nimiž se blízce spřátelili.
Zatčen 13. ledna 1972 útvarem vyšetřování KGB rady ministrů Ukrajinské SSR pro Kyjevskou oblast. Ve stejný den orgány ukrajinské KGB v Kyjevě a Lvově zatkly více než dvacet osob. Odsouzen 13. července 1972 trestním senátem Kyjevského oblastního soudu na základě obvinění z antisovětské agitace a propagandy k odnětí svobody na pět let. Důvodem k odsouzení byly při domovní prohlídce zabavené texty I. Dzjuby Rusifikace, nebo internacionalismus? a V. Černovola Hoře z rozumu, publicistické práce V. Moroze a rovněž výroky namířené „proti internacionální pomoci“ Československu pronesené ve škole.


Michail (Michas) Ignaťjevič Kukobaka

Narozen 3. prosince 1936 v Borbujsku v Bělorusku. Za války ztratil rodiče a vyrůstal v dětském domově. Získal středoškolské vzdělání a pracoval jako elektrikář. Pracoval v podnicích a na národohospodářských stavbách v různých částech SSSR: na Sibiři, v Uzbekistánu, Kazachstánu, Ukrajině, Bělorusku a Rusku, žil v dělnických ubytovnách. Byl přijat na Fakultu inženýrství Všesvazového korespondenčního polytechnického institutu, studia však nedokončil.
V roce 1968 otevřeně vyjadřoval nesouhlas se vstupem sovětských vojsk do Československa kvůli potlačení Pražského jara. Napsal dopis na český konzulát s protestem proti vpádu sovětské armády do ČSSR. Na konci srpna 1968, když byl předvolán na kyjevský vojenský komisariát, jeho pracovníkům řekl: „Jestli vás napadne poslat mě do Československa, obrátím zbraň proti vám, proti okupantům, a zastanu se lidu.“
Zatčen KGB v dubnu 1970. Důsledek byl přičten k proviněním: kromě dopisu anglickému spisovateli A. Montagueovi s kritikou jeho článku o disidentovi Anatoliji Kuzněcovovi v Komsomolské pravdě, vystoupení z odborového hnutí, otevřené odmítání účastnit se voleb a sobotních brigád a „antisovětské“ výroky. Byl umístěn do Ústavu soudní psychiatrie V. P. Serbského, kde byl prohlášen za nesvéprávného. Více než 6 let strávil v psychiatrických léčebnách, zejména v krutými podmínkami proslulé Syčevské speciální psychiatrické léčebně. V roce 1974 byl převezen do vladimirského vězení a v roce 1976 byl propuštěn.
V období let 1976–1979 napsal řadu postřehů, článků a dalších publikací v samizdatu, které vyšly na západě a vysílaly je zahraniční rozhlasové stanice. Podepisoval rovněž dokumenty na obranu lidských práv.
Dne 21. června 1979 byl odsouzen podle paragrafu 186-1 trestního zákoníku USSR za „vědomé šíření lživých smyšlenek odporujících sovětskému státnímu a společenskému zřízení“ k odnětí svobody na tři roky. V průběhu výkonu trestu byl opět odsouzen 13. srpna 1982 podle stejného paragrafu k odnětí svobody na 3 roky za dopisy a články napsané v průběhu věznění.
V průběhu výkonu trestu byl opětovně zatčen 11. října 1984 útvarem vyšetřování UKGB Běloruské SSR pro Vitebskou oblast a odsouzen 7. března 1985 trestním senátem Vitebského oblastního soudu podle paragrafu 67 odst. 1 „antisovětská agitace a propaganda“ k odnětí svobody na 6 let a vyhnanství na 4 roky. K výměře trestu mu bylo přičteno 8 dnů odnětí svobody nevykonaných na základě rozsudku z 13. srpna 1982. Rozhodnutí trestního senátu Nejvyššího soudu SSSR ze dne 16. dubna 1985 na rozsudku nic nezměnilo.
Trest vykonával v táborech pro politické vězně Пермь-36 od 6. června 1985 do 20. ledna 1987 a Perm-35 od 25. ledna 1988 do 2. prosince 1988, a dále v mordovských politických lágrech od 9. dubna 1987 do 17. ledna 1988. Propuštěn byl z tábora Perm-35 dne 2. prosince 1988 na základě nařízení Prezidia nejvyššího sovětu SSSR ze dne 30. listopadu 1988 o milosti.
Po propuštění se aktivně zabýval obranou lidských práv a společenskou a politickou činností. Je autorem četných publikací.


Jurij Timonovič Lytvyn

Narozen 26. listopadu 1934 v obci Ksaverovka Grebenkovského okresu v Kyjevské oblasti, Ukrajinec, vzdělání 7 tříd. Jeho otec, účastník Velké vlastenecké války, bojoval v jednotce Sydira Kovpaka a zemřel na následky zranění v roce 1944.
Poprvé byl odsouzen 29. července 1953 na základě článku 4 Nařízení Prezidia nejvyššího sovětu SSSR ze dne 4. července 1947 O trestní odpovědnosti za rozkrádání státního a společného majetku za „rozkrádání kolchozního, družstevního či jiného společného majetku, a to opakovaně nebo prostřednictvím organizované skupiny (bandy) nebo ve velkém měřítku“, k odnětí svobody na 12 let v pracovně-nápravném táboře. Propuštěn 1. února 1955 po přezkoumání případu a stažení obvinění na základě přímluvy S. Kovpaka. 
Znovu byl zatčen 14. května 1955 a odsouzen 10. září 1955 podle paragrafu 58-10 odst. 1 – „propaganda nebo agitace včetně výzev ke svržení, podvracení nebo oslabování sovětské moci či uskutečňování jednotlivých kontrarevolučních trestných činů, a dále šíření nebo příprava literatury se stejným obsahem“ a paragrafu 58-11 – „jakákoli organizovaná činnost směřující k přípravě nebo uskutečnění trestných činů uvedených v tomto článku, a dále účast v organizaci založené s cílem přípravy nebo uskutečnění některého z trestných činů uvedených v této kapitole“ trestního zákoníku RSFSR k pobytu v nápravně-pracovních táborech na 10 let – byl obviněn z toho, že v průběhu prvního výkonu trestu v táboru založil antisovětskou skupinu Bratrstvo svobodné Ukrajiny. Propuštěn byl po vykonání trestu 14. května 1965.
V letech 1965–1974 publikoval v samizdatu množství postřehů a článků, včetně textu „Bojovníkům za svobodu a nezávislost Československa“.
Zatčen 14. listopadu 1974 a odsouzen 13. března 1975 podle paragrafu 187-1 – „vědomé šíření lživých smyšlenek odporujících sovětskému státnímu a společenskému zřízení“ trestního zákoníku USSR k odnětí svobody na 3 roky. Propuštěn po vykonání trestu 14. listopadu 1977.
V červnu 1978 se stal členem ukrajinské Helsinské skupiny a aktivně se podílel na její práci. V dubnu 1979 napsal programové prohlášení „Lidskoprávní hnutí na Ukrajině, jeho principy a perspektivy“.
17. prosince 1979 byl odsouzen podle paragrafu 188-1 odst. 2 – „kladení odporu příslušníku milice či veřejnému činiteli při plnění jeho povinností na ochranu veřejného pořádku ve spojení s násilím nebo hrozbou násilí, nebo nucení uvedených osob násilím nebo pod hrozbou násilí ke zjevně nezákonné činnosti“ trestního zákoníku USSR k odnětí svobody na 3 roky. Byl obviněn z toho, že na pláži kladl odpor milicionářům, kteří jej zadrželi za účelem převozu na záchytnou stanici. Obvinění se zakládalo výlučně na tvrzeních milicionářů.
Byl zatčen v průběhu výkonu trestu 24. června 1982 útvarem vyšetřování KGB USSR 1 měsíc a 12 dnů před ukončením výkonu trestu a týž den odsouzen podle paragrafu 70 odst. 2 – „antisovětská agitace a propaganda spáchaná osobou dříve odsouzenou za obzvlášť nebezpečný protistátní trestní čin“ trestního zákoníku RSFSR, paragrafu 62 odst. 2 – „antisovětská agitace a propaganda spáchaná osobou dříve odsouzenou za obzvlášť nebezpečný protistátní trestní čin“ trestního zákoníku USSR k odnětí svobody na 10 let a vyhnanství na 5 let se započtením nevykonaného trestu na základě rozhodnutí ze dne 17. prosince 1979. Byl označen za obzvlášť nebezpečného recidivistu.
Trest vykonával v mordovském táboře se zvláštním režimem od 16. června 1982 do 23. června 1982 a v odděleních tábora Perm-36 se zvláštním režimem od června 1982 do 23. srpna 1984. Dne 23. srpna 1984 se pokusil o sebevraždu a 5. září téhož roku na následky pokusu zemřel v městské nemocnici města Čusovoj.
Pohřben byl v táborovém oddělení obecního hřbitova vsi Borisovo. V roce 1989 byly jeho ostatky exhumovány společně s ostatky Vasyla Stuse a uloženy na Bajkovově hřbitově v Kyjevě.


Anatolij Tichonovič Marčenko

Narozen 23. ledna 1938 v Barabinsku v Novosibirské oblasti, Rus, vzdělání 8 tříd. Po ukončení školní docházky odjel s komsomolskou umístěnkou na stavbu Novosibirské vodní elektrárny. Získal odbornost zástupce vrtmistra. Později pracoval na novostavbách vodních elektráren na Sibiři, v dolech, na geologických průzkumech v Tomské oblasti a na stavbě Karagandské státní elektrárny.
Odsouzen 13. března 1958 podle § 74 odst. 2 – „chuligánství“ trestního zákoníku RSFSR k odnětí svobody na 2 roky za rvačku, které se neúčastnil. Propuštěn předčasně 18. prosince 1959 včetně výmazu z trestního rejstříku. Dne 2. listopadu 1960 zatčen při pokusu o nelegální přechod hranic do Íránu a odsouzen 3. března 1961 podle paragrafu 15 – „odpovědnost za přípravu a pokus o trestný čin“ Základů trestního práva Turkmenské SSR a par. 1 – „vlastizrada“ zákona SSSR ze dne 25. prosince 1958 o trestní odpovědnosti za protistátní trestné činy k odnětí svobody na 6 let.
Trest vykonával v mordovských táborech pro politické vězně, kde se seznámil s odsouzenými disidenty; s některými z nich se spřátelil. V září 1961 byl na 3 roky přeřazen do vězeňského režimu ve věznici č. 2 ve Vladimiru. Propuštěn 2. listopadu 1966. Na konci roku 1967 dokončil knihu Moje výpovědi, která se rozšířila v samizdatu a vyšla v zahraničí v několika jazycích.
26. července 1968 rozeslal do redakcí listů Rudé právo, Práce a Literární listy otevřený dopis, v němž protestoval proti hromadění pomluv a křivých obvinění Československa a varoval před hrozbou intervence. Za dva dny, 28. června 1968, byl zatčen a 21. srpna 1968 odsouzen podle paragrafu 198 – „porušení pravidel pasového systému“ trestního zákoníku RSFSR a odnětí svobody na 1 rok. 
Trest vykonával v trestních táborech v obcích Nyrob a Valaj v Permské oblasti, kde byl 22. srpna 1969 odsouzen podle § 190-1 – „vědomé šíření lživých smyšlenek odporujících sovětskému státnímu a společenskému zřízení“ trestního zákoníku RSFSR k odnětí svobody na 2 roky s přičtením 1 měsíce a 28 dní podle rozhodnutí z 21. srpna 1968. Po propuštění v červenci 1971 se usadil v Taruse s úředním dohledem. V letech 1971–1974 podepsal několik lidskoprávních dokumentů.
Znovu zatčen 25. února 1975 a odsouzen 31. března 1975 podle paragrafu198-2 – „svévolné porušení pravidel úředního dozoru“ trestního zákoníku RSFSR ke 4 letům vyhnanství. „Ve vyhnanství pokračoval v literární a publicistické činnosti. Historii svého nového případu a kruté zacházení během eskortování popsal v knize Z Tarusy do Čuny (vyšla v New Yorku v roce 1976). Podepsal petici určenou Prezidiu nejvyššího sovětu SSSR za všeobecnou politickou amnestii.“ V květnu 1976 se stal členem moskevské Helsinské skupiny.
Po otevřené výzvě akademikovi Pjotru Kapicovi, aby veřejně vystoupil na obranu svého kolegy Andreje Sacharova, který byl poslán do vyhnanství, byl zatčen 17. března 1981 a odsouzen 4. září 1981 podle paragrafu 70 odst. 2 – „antisovětská agitace a propaganda spáchaná osobou dříve odsouzenou za obzvlášť nebezpečný protistátní trestní čin“ k odnětí svobody na 10 let a vyhnanství na 5 let. Za „antisovětský“ materiál byla označena jeho kniha Z Tarusy do Čuny, úryvky z knihy Žij jako všichni, práce Tertium datur (Третье дано) napsaná ve spolupráci s Jurijem Orlovem, řada výzev, otevřených dopisů, prohlášení a osobních dokumentů.
Trest vykonával v táborech Perm-35 od 4. října 1981 do 17. září 1984 a Perm-37 od 17. září 1984 do 15. října 1985. Dne 15. října 1985 byl převezen do vězení v Čistopoli v Tatarské ASSR na 3 roky ve vězeňském režimu. „Před převozem do vězení byl v táboře zbit do bezvědomí a na několik dní dokonce ztratil zrak, čich a chuť.“
Dne 4. srpna 1986 oznámil ve vězení zahájení časově neomezené hladovky s požadavkem na všeobecnou politické amnestii v SSSR a propuštění všech vězňů. Po setkání s odpovědným zástupcem nejvyšší politické moci hladovku 28. listopadu ukončil, avšak 8. prosince zemřel.
„Jen několik dnů poté, co Marčenko ukončil hladovku, byl A. Sacharov propuštěn ze svého vyhnanství v Gorkém, a o několik týdnů později začala ‚Gorbačovova amnestie politických vězňů‘. O tom se však Marčenko již nedozvěděl – zemřel pět dnů předtím, než se uskutečnil historický telefonát mezi Michailem Gorbačovem a Andrejem Sacharovem.“


Josif Jakovlevič Mešener

Narozen 22. července 1935 v Galaci v Rumunském království, Žid, vysokoškolsky vzdělaný, učitel angličtiny. V době zatčení byl zaměstnancem textilního kombinátu ve městě Bendery.
Zatčen 11. února 1970 útvarem vyšetřování KGB při RM Moldavské SSR a odsouzen 30. října 1970 trestním senátem Nejvyššího soudu Moldavské SSR podle paragrafu 67 odst. 1 – „antisovětská agitace a propaganda“ trestního zákoníku Moldavské SSR k odnětí svobody na 6 let. Důvodem byly dopisy ÚV KSSS včetně protestů proti okupaci ČSSR, odeslání dopisu Jakova Suslenského do BBC, dopis OSN, „antisovětské“ hovory se známými a vyprávění obsahu zahraničního rozhlasového vysílání.
Trest vykonával v mordovských táborech pro politické vězně od 27. listopadu 1970 do 9. června 1972 a v táboře Perm-35 od 13. června 1972 do 15. února 1972. Aktivně se účastnil vězeňských lidskoprávních iniciativ: zapsal a předal na svobodu rozhovor o situaci v táborech, účastnil se stávek a hladovek, vícekrát byl umístěn do izolace. Dne 15. února 1975 byl „za soustavné porušování režimu a záporný vliv na ostatní odsouzené“ přemístěn do vězení č. 2 ve Vladimiru „do konce výkonu trestu“. 
Jeho další osud není znám.


Boris Olegovič Miťašin

Narozen 28. března 1949 v obci Chmelniki v Lichoslavlském okrese Kalininské oblasti, Rus, středoškolsky vzdělaný. Zámečník v závodu Rabočij sdružení Lenchlopprom. V letech 1968 a 1969 psal pod vlastním jménem dopisy do sovětských novin a rozhlasu, v nichž protestoval proti odsouzení А. Ginzburga, J. Galanskova, V. Bukovského a P. Litvinova, proti vstupu armád do Československa a proti neexistenci svobody slova.
Zatčen 5. listopadu 1969 a v roce 1970 odsouzen podle paragrafu 190-1 – „vědomé šíření lživých smyšlenek odporujících sovětskému státnímu a společenskému zřízení“ a paragrafu 206 odst. 2 – „zlovolné chuligánství“ trestního zákoníku RSFSR k odnětí svobody na tři roky.
Po propuštění z vězení a návratu do Leningradu se dále zajímal o samizdat.
Znovu zatčen 22. května 1984 UKGB rady ministrů v Leningradské oblasti a odsouzen 19. února 1985 Městským soudem v Leningradu podle paragrafu 70 odst. 1 – „antisovětská agitace a propaganda“ trestního zákoníku RSFSR k odnětí svobody na 5 let a vyhnanství na 3 roky.
Důvodem bylo šíření vícero knih: 1. dílu sebraných spisů Osipa Mandelštama, knih Vladimira Bukovského, časopisu Kontinent a dalších.
Trest vykonával v táborech Perm-37 od 26. června 1985 do 23. ledna 1987 a Perm-35 od 7. dubna 1987 do 21. března 1988.
Aktivně se účastnil vězeňských lidskoprávních aktivit, byl umísťován do izolace a PKT. V rozsudku mu bylo zakázáno uplatnit Nařízení Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 18. června 1987 o amnestii v souvislosti se 70. výročím Velké říjnové socialistické revoluce. Dne 21. března 1988 byl eskortován do vězení č. 4 v Čistopoli v Tatarské ASSR, odkud byl 3. prosince 1988 propuštěn na základě milosti.


Olexandr Fjodorovič Serhijenko

Narozen 25. června 1932 v obci Tetkino Gluškovského okresu Kurské oblasti, Ukrajinec, syn pronásledovaných ukrajinských revolucionářů, vězňů stalinských a post-stalinských táborů – člena od roku 1924 zakázané Ukrajinské komunistické strany (frakce boroťbistů) Fjodora Serhijenka a „kozácké matky“, ukrajinské obránkyně lidských práv Oksany Meško. 
V roce 1956 byl pod nátlakem KGB přinucen zanechat studia na zemědělském institutu, v roce 1963 nastoupil na studia medicíny, z nichž byl vyloučen v roce 1967. Patřil k nejaktivnějším členům diskusního kroužku o otázkách ukrajinské literatury při filologické fakultě Kyjevské státní univerzity a šířil literární a lidskoprávní samizdat.
Zatčen 13. ledna 1972 útvarem vyšetřování KGB při RM USSR a odsouzen 23. června 1972 trestním senátem Kyjevského oblastního soudu na základě obvinění z antisovětské agitace a propagandy k odnětí svobody na 7 let a vyhnanství na 3 roky.
Vyšetřování označilo obžalovaného za redaktora knihy Ivana Dzjuby Rusifikace, nebo internacionalismus? a obvinilo jej z účasti na jejím vydání; jedná se o jednu ze základních antisovětských prací ukrajinského samizdatu. Jako záminka pro obvinění Serhijenka z editorské práce posloužily poznámky, které si při čtení do knihy zaznamenával – ta mu byla při domovní prohlídce zabavena. Serhijenko se přitom v té době s I. Dzjubou ani osobně neznal. Dále byly pro obvinění využity svědecké výpovědi o ústních výrocích obžalovaného proti vstupu armád do Československa a o právu Ukrajiny na sebeurčení.


Jakov Michajlovič Suslenskij

Narozen 10. května 1929 ve městě Ananěv v Oděské oblasti USSR, Žid, vysokoškolsky vzdělaný. Vyučující anglického jazyka ve škole č. 10 ve městě Bendery.
Zatčen 29. ledna 1970 útvarem vyšetřování KGB při RD Moldavské SSR a odsouzen 30. října 1970 trestním tribunálem Nejvyššího soudu Moldavské SSR podle paragrafu 67 odst. 1 – „antisovětská agitace a propaganda“ trestního zákoníku Moldavské SSR k odnětí svobody na 7 let. Důvodem byly jeho dopisy pro ÚV KSSS a OSN s kritikou vstupu vojsk do ČSSR, diskriminace Židů v SSSR a sovětského volebního systému.
Trest vykonával v mordovských táborech pro politické vězně od 27. listopadu 1970 do 9. června 1972 a dále v táborech Perm-35 a Perm-36 od 13. června 1972 do 7. března 1975.
Byl aktivním účastníkem vězeňských lidskoprávních iniciativ: psal a podepisoval kolektivní protestní prohlášení, výzvy a petice, účastnil se protestních stávek a hladovek a vícekrát byl umístěn do izolace. Dvakrát byl převeden do vězeňského režimu do vězení č. 2 ve Vladimiru, a to od 15. prosince 1973 do 17. listopadu 1974 a od 7. března 1975 do konce doby trestu.


Jevhen Alexandrovič Sversťuk

Narozen 13. prosince 1928 v obci Selec v Gorochovském okrese Volyňského vojvodství Polské republiky, Ukrajinec. Vysokoškolsky vzdělaný, výkonný tajemník Ukrajinského botanického časopisu Akademie věd Ukrajinské SSR.
Jeden z organizátorů kyjevského Klubu tvůrčí mládeže, který se počátkem 60. let stal centrem národně-kulturního obrození Ukrajiny. Blízký přítel a spolupracovník nejznámějších činitelů ukrajinské kultury a umění své doby – А. Gorské, V. Simonenka, I. Svitličného, I. Dzjuby, L. Kostenka, I. Drače, V. Stuse, L. Taňuka a dalších. Autor populárních publikací ukrajinského samizdatu – Chrám pod lešením, Ivan Kotljarevskyj se směje, Poslední slza, Na svátek matek.
Zatčen 14. ledna 1972 útvarem vyšetřování KGB při RM USSR a odsouzen 24. dubna 1973 trestním senátem Kyjevského oblastního soudu podle paragrafu 62 odst. 1 – „antisovětská agitace a propaganda“ trestního zákoníku USSR k odnětí svobody na 7 let a vyhnanství na 5 let.
Důvodem bylo vystoupení před osvětovými pracovníky v roce 1973 s kritikou práce školy, dále eseje literárněvědní povahy publikované na západě: Chrám pod lešením o románu О. Hončara Chrám, Ivan Kotljarevskyj se směje při příležitosti jubilea I. Kotljarevského, Poslední slza – literární analýza jednoho z posledních děl T. Ševčenka, dále článek Na svátek matek – úvahy o osudu žen v historii Ukrajiny, projev k Čechům a Slovákům při příležitosti výročí okupace ČSSR a „antisovětské“ rozhovory se známými a sousedy. 
Trest vykonával v táborech pro politické vězně Perm-35 a Perm-36 od 12. července 1973 do 12. ledna 1979. Aktivně se účastnil obrany práv vězňů: psal a podepisoval skupinová prohlášení, výzvy a protestní dopisy, účastnil se protestních stávek a hladovek; v průběhu výkonu trestu se častokrát ocitl v izolaci a PKT. Do vyhnanství v Burjatské ASSR eskortován 12. ledna 1979. 
Od léta 1987 se aktivně podílel na založení a práci Ukrajinského kulturologického klubu, od roku 1989 byl redaktorem křesťanských novin Naše víra a prezidentem Ukrajinské asociace nezávislé tvůrčí inteligence (УАНТеИ) a v letech 1993–2010 byl prezidentem ukrajinského centra PEN klubu. V roce 1993 obhájil doktorskou dizertační práci na téma Ukrajinská literatura a křesťanská tradice. Autor velkého množství publikací, laureát Národní ceny T. Ševčenka (1995) a cenu UNESCO za etnickou a náboženskou toleranci.
Zemřel 1. prosince 2014.


Vitalij Nikiforovič Ševčenko

Narozen 20. března 1934 v Doněcku, Ukrajinec, vysokoškolsky vzdělaný – fakulta žurnalistiky Kyjevské univerzity. Osm let pracoval jako redaktor novin Leninec na Sachalinu, následně pak v Telegrafní agentuře (RATAU) v Kyjevě. Byl přinucen zaměstnání opustit, protože byl obviněn z nacionalismu. Poté pracoval jako seniorní inženýr v útvaru technických informací kyjevského podniku Elektronmaš.
Od poloviny 60. let shromažďoval, rozmnožoval a šířil ukrajinský samizdat. Pro samizdat také napsal články Obščestvom obuch zakaljať a Národní politika v Československu očima Ukrajince. Po zatčení redaktora lidskoprávního Ukrajinského bulletinu Vjačeslava Čornovila v roce 1974 pokračoval v jeho vydávání společně se Stěpanem Chmarou a Olesem Ševčenkem.
Zatčen 14. dubna 1980 a odsouzen 24. prosince 1980 podle paragrafu 62 odst. 1 – „antisovětská agitace a propaganda“ trestního zákoníku USSR k odnětí svobody na sedm let a vyhnanství na čtyři roky.
V rámci procesu byli kromě V. Ševčenka dále souzeni i S. Chmara a O. Ševčenko.
V. Ševčenkovi bylo za vinu kladeno autorství práce Československá politika očima Ukrajince, přechovávání a šíření samizdatu, především ukrajinského a dále knih a dalších textů, které byly v SSSR zakázané – dohromady 15 titulů včetně „samizdatového“ dokumentu bez názvu a „strojopisného dokumentu Kronika odporu získaného od nejmenované osoby“, shromažďování informací pro Ukrajinský bulletin vydávaný S. Chmarou; „současně s cílem podvracení a oslabení sovětské moci vedl agitaci i propagandu, kdy ústní formou šířil pomluvy odporující sovětskému státnímu a společenskému zřízení“ – 12 případů, a „kromě toho s cílem podvracení a oslabení sovětské moci vedl agitaci a propagandu na území RSFSR“ – dva případy.
Obsah eseje Československá politika očima Ukrajince neznáme.