Jeden statečný: Nikolaj Braun a jeho básně proti invazi 1968

25. srpen 2023 | Současné Rusko a Memorial

Příběh Rusa, který se postavil sovětským tankům ještě osaměleji než světoznámých osm osamělých. A také za to zaplatil tvrději než oni.

(Čtěte také související text: Mnozí z protestujících proti invazi 1968 skončili v lágrech pod Uralem)

To prostranství hučí jako úl vždycky. V horkých dnech na samém sklonku srpna 1968 bylo ale ještě živější něž obvykle. Na pražské Václavské náměstí opakovaně přicházeli lidé šokovaní sovětskou okupací, aby protestovali. A aby z davu, který dokážou vytvořit, čerpali odvahu i energii k odporu.
Atmosféra, která tou dobou panovala na Rudém náměstí v Moskvě, nemohla být kontrastnější. Bezčasý klid se tam 25. srpna 1968 odvážila v pravé poledne narušit jen nepatrná skupinka osmi statečných, kteří se přišli nedaleko chrámu Vasila Blaženého omluvit napadenému Československu a demonstrovat „za vaši i naši svobodu“. Trvalo pouhých pár minut, než je tajní zmlátili, nacpali do aut a později na roky poslali do vězeňských i psychiatrických cel.
Přesto ani oni nebyli tak strašně osamocení jako desítky těch, kdo se proti agresi svého státu rozhodli coby jednotlivci protestovat v odlehlejších končinách Sovětského svazu. Jedním z takových byl Nikolaj Nikolajevič Braun. Člověk, jehož triptych vzdorných básní, za něž si odseděl roky v gulagu, u nás zůstává stále prakticky neznámý.

Přes hlušičky vítr šeptá

„Naštěstí jsem 21. srpna 1968 nebyl doma ve svém leningradském (za sovětské éry tak bolševici přejmenovali Petrohrad) bytě. Tam bych se nic nedozvěděl – zahraniční radiový signál ve městě rušili tak silně, že nebylo vůbec možné cokoli zaslechnout,“ vzpomíná Nikolaj Braun v pamětnickém rozhovoru, který s ním pro sdružení Gulag.cz vedla mladá výzkumnice Anna Fomina z petrohradského Memorialu. „Pobýval jsem tehdy na předměstí Komarovo, kde se přeci jen občas dalo aspoň něco zachytit. Mně se ten den podařilo na legendárním přijímači VEF, tomu, co se vyráběl ve slavné fabrice v lotyšské Rize, naladit vysílání západoněmecké stanice Deutsche Welle a zjistil jsem tak, co šíleného se děje,“ vypráví.

Dodnes je přesvědčen, že v tehdejším Sovětském svazu toužily miliony obyvatel po reformách. Československé uvolnění, které přineslo i zrušení cenzury, pro ně prý představovalo naději, že už se brzo nebudou muset po nocích krčit u letitých lampových radií a točit knoflíkem v naději, že se jim skrz skřípot a skučení sem tam podaří zaslechnout pravdu. „Bohužel se však Moskva rozhodla proměnit Pražské jaro v tankový podzim,“ lituje Braun.

Důsledky rychle pocítil i on sám. „Za několik dnů mi volali z moskevského časopisu Zahraniční literatura, kam jsem poslal své překlady veršů amerického básníka Stanleyho Kunitze, který mě nějaký čas předtím během návštěvy Leningradu poprosil, abych s jeho tvorbou seznámil ruské čtenáře. Redakce mě s omluvou informovala, že dohodnutá publikace básní padá, protože jejich autor veřejně odsoudil sovětský vpád do Československa,“ popisuje Nikolaj Braun. „Já jsem naopak nedokázal nedat najevo, jak mě těší, že se Kunitzův pohled na věc zcela shoduje s mým,“ dodává.

Nikolaj Nikolajevič Braun vyrůstal v prostředí, jež přikládalo slovům klíčový význam. 24. listopadu 1938 přišel na svět v rodině leningradského spisovatele a překladatele Nikolaje Brauna. Muže, kterého rusky mluvící svět znal coby básníka z okruhu, kam patřili také Sergej Jesenin či Anna Achmatovová.
Není tak divu, že jeho syn dal v roce 1968 své bolesti i zlobě ze ztracených nadějí a ukradené budoucnosti průchod v básni nazvané Ve snách vídám strašný srpen v Česku, kterou napsal 2. září 1968.

Ve snách vídám strašný srpen v Česku

Nebe je plné finských odlesků,
v osadě však do zpěvu nikomu není.
Ve snách vídám strašný srpen v Česku,
hřmotnou lež v proradném brnění.

Krutý výsměch vojenských holínek
nepokoseným letním polím.
Agenti v davu dětí a maminek
jak za raketou – hustý dým.

Ve městech zatýkání, požáry,
do demonstrantů tam zblízka střílí.
Ať hlušiček jsou plné stožáry,
já to všechno, všechno vidím.

Nejen maďarskému listopadu
se tento srpen až moc podobá,
blízký je i Říjnu v Petrohradu,
co koncentráky zrušit nehodlal.

I v našich srdcích je ta síla,
svoboda, přec v těžkém zajetí.
Gruzie, Pobaltí i Ukrajina
Finskou válku drží v paměti.

Já však věřím: poroba těžká
v okovech národ nikdy neuspí
přes hlušičky mi vítr šeptá
podrobné zprávy pražských dní.

(Z ruského originálu přeložila Radka Rubilina)

Po měsíci, 9. října 1968, připsal ještě další verše, jež tentokrát opatřil titulkem Tak už zase jménem lidu

Tak už zase jménem lidu

Tak už zase jménem lidu
se zločinci k práci mají,
ty nejvýš postavené hnidy,
co s radostí vše ničí, pálí.

Nové články chrlí tisk
a nad každou stránkou
bdí nad výskytem chyb
nový cenzor – dělo tanku.

Nezbývá jim než přeplnit
noviny nábojem velkých lží,
svobodu zkouší přinutit
ohnout se, umlčet, nepřežít.

Aby ten hlas jasné pravdy
skryli, jak stopy v závějích,
rezonují trouby propagandy
na všech vlnách rádiových.

Horda pálí za domem dům,
za vojskem plenění a dým.
Kolikrát už ústa národům
zacpali roubíkem „přátelským“.

Na tisíce podobných křivd
tají se i v ruských duších,
nedokážem je vodkou smýt,
ani smrt je v nás nezahluší.

Stačí málo – já to cítím,
Aby v boji tak smutném,
český zápal jiskrou vznítil
i náš ruský výbušný sen.

(Z ruského originálu přeložila Radka Rubilina)

O další dva týdny později, 24. října 1968, připojil Nikolaj Nikolajevič Braun k dvěma předchozím textům ještě jeden, který pod názvem Sedmero na popravišti věnoval „Demonstrantům na Rudém náměstí v Moskvě dne 25. srpna 1968, kteří protestovali proti vstupu sovětských vojsk do Československa“.

Je ovšem třeba dodat, že navzdory názvu bylo statečných, kteří našli odvahu přijít na centrální ruské náměstí odsoudit invazi, ve skutečnosti osm: Konstantin Babickij, Vadim Delone, Vladimir Dremliuga, Viktor Fajnberg, Natalja Gorbaněvská, Larisa Bogorazová, Pavel Litvinov a Taťjana Bajevová. Po zatčení se však ostatním účastníkům demonstrace podařilo přesvědčit tehdy teprve jednadvacetiletou Taťjanu Bajevovou, aby prohlásila, že na místě byla náhodou a s celou akcí nemá nic společného, takže byla nakonec propuštěna a nestanula před soudem.

Sedmero na popravišti

Sedm jich přišlo k popravišti
na Rudém náměstí: odsoudit
mlčení a dějin propadliště.
Sekery nenarušily jejich klid.

Za svobody krátkou chvíli
s transparenty nad dlážděním
všichni těžce zaplatili
léty ústrků a vězněním.

Aťsi do nich přičinlivě buší
hlupáci a náhončí prodejní,
tento čin dá Rusku duši,
protne ho jak paprsek stín.

Aby řada pokolení následných
jejich nástupci se stala,
aby ve chvílích podobných
už nikdy nemlčela.

(Z ruského originálu přeložila Radka Rubilina)

Trojici básní věnovaných Pražskému jaru utopenému v krvi se autor nakonec rozhodl spojit v triptych, jemuž dal jméno Jedinečnému Česku.

Tenkrát na Fontance

Týden, na nějž připadl 15. duben roku 1969, patřil k těm nejsvátečnějším. Pravoslavní si v něm připomínali velikonoční tajemství. A třebaže se ke své církevní příslušnosti Nikolaj Braun vždy hrdě hlásil, toho dne se souvěrci nerozjímal ani neslavil. Měl úplně jiné starosti. „Přišla mě sebrat KGB. Věděli, že jsem věřící, takže si to takhle načasovali. Do bytu mi vrazila desítka mužů a čtrnáct hodin pak všechno obraceli vzhůru nohama. Neměl jsem toho doma moc, takže ani nemohli nic zvláštního najít, ale objevili mé básně, včetně triptychu,“ líčí.

Právě na jejich základě byl pak 10. října téhož roku obžalován z toho, že „s úmyslem podkopat sovětskou moc dlouhodobě vyvíjel protisovětskou činnost, šířil pomlouvačné smyšlenky, které hanily sovětskou vládu v souvislosti s vojenskou misí v Československu, opěvoval činnost osob, jež organizují společensky podvratná shromáždění a své básně spolu s dopisem, adresovaným zahraniční radiové stanici Deutsche Welle, předal cizímu občanu Greyiovi s úmyslem, aby byly vyvezeny do zahraničí a předány zmiňované stanici, která je měla šířit ve svém vysílání. Ústně i písemně podněcoval ke svržení státního a společenského zřízení“.

Aby jej zlomila, snažila se KGB Brauna při vyšetřování deptat. „Křičeli na mě například, že se mě zřekli rodiče. A ti mi později zase vyprávěli, že jim tvrdili, že jsem se jich naopak zřekl já. Ani jeden jsme tomu ale nevěřili. Měli jsme mnoho příbuzných, kteří se stali obětí represí, moc dobře jsme tedy věděli, co všechno jsou vyšetřovatelé schopni říkat a dělat“.

Případ rychle spěl k předem určenému konci. 15. prosince předvedla milice Nikolaje Nikolajeviče Brauna do síně Lenigradského oblastního soudu na Fontance. Když během přelíčení soudkyně Isakovová zmínila jeho básně, hrdě se ke všemu přiznal a odrecitoval prostřední část triptychu Jedinečnému Česku, tedy verše pojmenované Tak už zase jménem lidu.

„Místnost byla plná tajných, vedle lavice obžalovaných zase stáli členové eskorty s nabitými samopaly. Když jsem deklamoval, překvapilo mě, že pokyvují. Řekl jsem si, že nejspíš oceňují pěkný přednes - není přece možné, aby schvalovali obsah. Anebo si prostě libovali, že mě sebrali. Až později, když jsem se v noci probudil na cele, mě napadlo: co když se mnou potají vlastně souhlasili?,“ vrací se dnes k více než půlstoletí starému zážitku Braun.

Každopádně si ještě téhož dne vyslechl verdikt. „Podle ustanovení paragrafu 70, odstavec 1 – ,antisovětská agitace a propaganda’ trestního zákoníku SSSR se jmenovaný odsuzuje k odnětí svobody na 7 let a vyhnanství na 3 roky“.
Ve výčtu prohřešků nechyběla ani náboženská agitace, šíření samizdatu či dokonce příprava na vyhození mauzolea Vladimira Iljiče Lenina do povětří a příprava atentátu na tehdejšího vůdce sovětských komunistů Leonida Iljiče Brežněva.

Co se nejrůznějších detailů Braunova procesu týká, nabádá ale ruský historik Viktor Šmyrov, který s obdivuhodnou zarputilostí pečuje o to, aby osudy politických vězňů nevyvanuly z paměti, k jisté obezřetnosti. „Archivní a vyšetřovací spisy - a dokonce ani rozsudky, které je částečně reflektují -, dnes bohužel nemáme k dispozici. Jde o přísně tajné dokumenty, uložené v archivech FSB, k nimž nyní prakticky nikdo nemá přístup. Jediný, kdo spisy Nikolaje Nikolajeviče Brauna viděl a pořídil z nich výpisy, je on sám, vše je tedy postaveno pouze na jeho svědectvích a výpovědích,“ upozorňuje Šmyrov. Ten spolu se svou ženou Taťánou Kursinou v 90. letech založili na místě bývalého tábora Perm-36 unikátní muzeum, jediné svého druhu v Rusku. To jim v roce 2014 odebraly ruské orgány, ovšem nedávno založili jeho virtuální podobu (https://www.gulag-perm36.org/en/) a přes nelehkou situaci pokračují ve své badatelské práci (viz též Pomohli jsme se spuštěním virtuálního muzea lágru Perm-36).

Pieta z mouky a margarínu

Doloženým faktem každopádně zůstává, že 27. dubna roku 1970 nastoupil Nikolaj N. Braun k výkonu trestu v mordvinských pracovních táborech pro politické vězně, kde zůstal až do 9. července 1972. Toho dne byl odeslán do lágru Perm-36 pod Uralem, kam dorazil 13. července – a kde setrval do 16. dubna 1976, kdy byl eskortován do sibiřského vyhnanství v Tomské oblasti.

Pokoj si nedal ani za ostnatým drátem. „Podle svědeckých výpovědí se v lágrech choval velmi svobodomyslně. Psal otevřené dopisy, dál tvořil i recitoval básně a nijak neskrýval své názory. Častokrát za to skončil na samotce, kde panoval zostřený režim se sníženým přídělem jídla,“ shrnuje svá zjištění historik Šmyrov.

A spolu s tím připomíná z českého pohledu pozoruhodnou věc: „V permských táborech, kam sovětský režim v 70. a 80. letech zavíral disidenty a politické vězně, skončilo minimálně 19 lidí obviněných z různých protestních akcí proti invazi sovětských vojsk do Československa nebo z rozšiřování literatury, která tuto skutečnost odsuzovala. Nesouhlas dávali najevo buď hlasitě a veřejně - jako třeba Medžid Aliašraf-Ogly Achundov, který 7. listopadu 1968 v Baku demonstroval s transparentem odsuzující invazi; nebo písemně - jako tomu bylo v případě básní, jež napsali Nikolaj Braun či Boris Mitjašin“.

Seznam těchto statečných, který Viktor Šmyrov sestavil, nyní sdružení Gulag.cz přeložilo také do češtiny: Mnozí z protestujících proti invazi 1968 skončili v lágrech pod Uralem.

Asi nejviditelnější stopou, již se Nikolaji Nikolajevičovi Braunovi po sobě dosud podařilo nejrůznějšími aktivitami zanechat, je Památný den obětí politických represí, který si svět každoročně připomíná 30. října - a u jehož zrodu stál právě on. Tradice se Braunovým přičiněním zrodila v táboře Perm-36 5. září 1972, tedy ve výroční den vyhlášení Dekretu o Rudém teroru, který v roce 1918 v Rusku rozpoutal inferno, jemuž v průběhu dalších let padly za oběť miliony lidí. Braun několik spoluvězňů přesvědčil, aby na jejich počest postavili za zdravotnickou jednotkou v permském lágru improvizované kříže, zapálili svíčky a pomodlili se u nich. „Svíčky se ale sehnat nepodařilo, tak jsme si jejich náhradu vyrobili sami z margarínu a mouky,“ vypráví.

O rok později se skupina panychidu rozhodla zopakovat a spolu s tím, jak byli vězni čas od času přesouváni mezi tábory, se zpráva o ní šířila i na další místa, kde se k ní začali připojovat další a další odsouzení. Povědomí o ní pak ještě vzrostlo, když akci zachytili editoři samizdatové Kroniky současných událostí, jež vycházela v Moskvě a informace nejrůznějšími utajenými kanály šířila po území celého Sovětského svazu.

Vlivem snahy KGB vzpomínkové obřady udusit, se však časem přesouvaly na různá jiná, méně nápadná data, až se s uvolňováním politických poměrů nakonec ustálil zvyk uctívat oběti sovětských represí posledního října. A právě ten se v roce 1992 stal i formálně oficiálním Památným dnem obětí politických represí. V jeho předvečer pak po celém světě zní jména obětí sovětského teroru v rámci akce Navracení jmen (https://gulag.cz/cs/projekty/navraceni-jmen), k níž se čtením popravených Čechů v SSSR každoročně připojuje i sdružení Gulag.cz.

Začátek konce

Na rozdíl od jiných, kteří se v průběhu času dočkali amnestií či podmíněných propuštění, si Nikolaj Nikolajevič Braun odkroutil obě části svého trestu do posledního dne. Ze Sibiře se směl vrátit do domovského Leningradu až v roce 1979. „Mamince jsem neřekl, kdy přiletím. Prostě jsem jen zazvonil u dveří a přinesl jí kytku,“ vykresluje dnes stroze, jak vypadal začátek jeho polágrového života. Z pohledu státu se pak stal zcela bezúhonným občanem až 26. prosince 1992, kdy byl z rozhodnutí Prezidiia Vrchního soudu Ruské federace plně rehabilitován.

Za všech okolností však zůstával tím, kým byl vždy – sršatým a vzdorným mužem, který se snaží připomínat osudy těch, jež měli být zapomenuti poté, co jejich životy semlela sovětská mašinerie. Skládá také písně a čas od času s nimi vystupuje na písničkářských koncertech. „Navzdory všemu tomu jde ale o klidného člověka, který se snaží mluvit spíše málo a dává si záležet, aby to, co řekne, bylo přesné. Na rozdíl do jiných, kteří prošli lágry, nedává najevo žádné silné emoce, když vzpomíná. Neříká například o dozorcích, že se chovali jako fašisti a podobně,“ charakterizuje Brauna již citovaný historik Viktor Šmyrov.

Skoupý na slova pak odhodlaný kritik sovětské invaze do Československa zůstává i v okamžiku, kdy je tázán na to, co si dnes myslí o ruské agresi vůči Ukrajině. „Jsem proti válkám, v nichž se navzájem zabíjejí bratři,“ říká pouze neurčitě - a pozornost rychle obrací zpět do historie: „Mladá generace by především nikdy neměla zapomenout na to, co se stalo v srpnu 1968. Ty dny přinesly svým způsobem začátek konce sovětského systému“.

Na přípravě textu se podíleli: Štěpán Černoušek, Josef Greš, Anna Fomina, Alexandra Skorvid, Viktor Šmyrov. Poděkování za spolupráci patří Taťáně Kursině, Alle Sereďjak, petrohradskému Memorialu - fondu Iofe, virtuálnímu muzeu Perm-36 a Radce Rubilině za překlad básní.