Marečkův vrchol. Rackova chata. To vše kousek od Biškeku. Věděli jste, že v historii dobývání hor v Kyrgyzstánu je opravdu hodně výrazná česká stopa? A že jsou za ní nejspíš naprosto neuvěřitelné historie, co by stačily na knihu, a možná nejednu? Přispějte nám na film na https://donio.cz/pomozte-odhalit-ceske-stopy-v-temne... a něco vám k tomu řekneme i obrazem (pokud to tedy Tomáš Polenský nevystřihne 🙂 ). Tuhle kapitolu během naší výpravy nešlo minout.
U zrodu alpinismu v sovětské Kirgizii stál Rudolf Mareček (1880-1970), ten samý člověk, co založil družstvo Interhelpo a vylákal sem v roce 1925 stovky Čechů a Slováků, aniž by s nimi sám odjel. On se ovšem pohyboval v těhle dalekých krajích už hned po bolševické revoluci, zakládal komunistické noviny v Alma-Atě a v roce 1918 byl jako zkušený kádr a dobrodruh vyslán přes hřebeny Ťan-šanu do Číny, aby přesvědčil kyrgyzské uprchlíky k návratu do vlasti. Dva roky předtím se tam totiž uchýlily statisíce Kyrgyzů, kteří utíkali před brutálními odvody do carské armády a dodnes je to největší kyrgyzské národní trauma 20. století. Mareček byl úspěšný, přežil dva přechody přes pětitisícové průsmyky a Kyrgyze přivedl.
Pak odjel do Československa a přesvědčil stovky lidí k odjezdu do těch míst, že tam najdou komunistický ráj na zemi, sám s nimi však neodjel a na místo přibyl až po několika letech (dodnes tento moment vyvolává mezi potomky Čechů v Kyrgyzstánu pnutí - byla to zrada, nebo ne?). Pak se ale v Kyrgyzstánu usadil natrvalo, bydlel na východě země ve městě Karakol (tehdy Převalsk, protože tam zemřel při jedné ze svých výprav Převalskij, co objevl ty koně) a začal se věnovat studiu tamních hor.
K tomu přilákal i svého syna Bořivoje Marečka (1917-2001), který alpinismu propadl na celý život. Jeho dcera Elvíra Mareček dodnes žije v Biškeku, několikrát jsme ji navštívili, nafotili velkou část jejího rodinného archivu a nechali si vyprávět, jak její tatínek Bořivoj chodil do hor kdy jen mohl, všechno měřil a pak trávil dny na kolenou doma na koberci kreslením podrobných map kyrgyzských hřebenů, do té doby nezmapovaných.
Velkým parťákem Bořivoje v rozvoji sovětského alpinismu byl Vladimír Racek (1918-1980). To byl další Čech, jehož tatínek Josef Racek dělal zahradníka na Hluboké, ale v roce 1913 dostal lano do carského Ruska starat se o statky jednoho hraběte kdesi v Kyjevské gubernii. Ve víru občanské války se narodil Vladimir a rodina byla vyhnána kvůli podezření ze spolupráce s „běločechy“ (tedy legionáři) až do sovětského Turkestánu. Josef Racek pak zakládal parky v Biškeku (resp. ve Frunze) a jeho syn Vladimír s Bořivojem Marečkem pod praporem bolševismu vynášeli Stalinovy busty na ťanšanské vrcholy a budovali první základny horolezců.
Mimochodem, ani otci a synovi Marečkovým se nevyhnuly sovětské represe, v roce 1938 oba seděli několik měsíců ve vězení a měli štěstí, že je zatkli až ke konci Velkého teroru a neskončili na popravišti. Ale jejich komunistické ideály to nijak nezviklalo. Jak říká jejich vnučka a dcera Elvíra - tahle kapitola není podstatná, pojďme se bavit o jejich úspěších, ty je potřeba připomínat, stejně jako návštěvy horolezců z bratrského Československa…
Když jsem si na konci srpna udělal solo výstup v národním parku Ala Arča kousek nad Biškekem k ledovcovému jezeru ve výšce 3650 m.n.n (kam jsem nedošel a experimentálně ověřil, že trpím výškovou nemocí), procházel jsem po stezkách, které před nějakými 80-90 lety prošlapávali tihle čeští pionýři. Narazil jsem v kopcích i na pomník připomínající zasloužilé místní alpinisty, kde jsou mezi mnoha jinými zvěčnění i oba Marečkové a Vladimír Racek. A když jsem pak různým kyrgyzským horským průvodcům říkal, že jsem Čech, vždycky se dost rozzářili a českou stopu hned připomněli. Je fakt velká. Ale narozdíl od mnoha místních my považujeme za důležité kromě téhle historie připomenout i tu druhou stranu mince, ty desítky Čechů a Slováků, co byli v Kyrgyzstánu za Stalina popraveni a posláni do gulagů. Tak nám prosím přispějte na Donio (odkaz je nahoře), ať ten film o téhle historii a obou stranách mince můžeme dotáhnout. Díky!
Štěpán Černoušek, 24. 10. 2024
.jpg)
