Když později boudy fotím na panorama, nemám daleko k tomu psy i slyšet. Pokud nefouká, upadá tajga do zvláštního ticha a vlastní představivost začne samovolně pracovat na plné obrátky. Vše je samozřejmě umocněno faktem, že se nacházíme ve skutečném bývalém vězeňském lágru.

Jako další narážíme na pár administrativních budov. Jsou trochu rozpadlé, ale i kdyby byly v pořádku, moc nás nezajímají. Je to samozřejmě kus historie, ale nám jde specificky o objekty uvnitř lágru - za ostnatým drátem. Díky předchozím lágrům a Štěpánovým zkušenostem - lágry měly většinou stejný půdorys a rozložení budov - stáčíme naše kroky směrem, kde by měla stát vstupní brána. A po chvíli skutečně narážíme na přístupovou cestu. I když je notně zarostlá křovinami a stromy, je stále vidět. Zhruba čtyři metry široký rovný pás země, po obou stranách lemovaný asi půl metru hlubokými, pravděpodobně odvodňovacími příkopy. Když po chvíli objevujeme i vstupní bránu do lágru, připadáme si jako Indian Jones! Nemůžeme se prostě ubránit objevitelským pocitům. Dostat se do tohoto místa nám v podstatě trvalo tři týdny a to, že tu skutečně jsme, je paradoxně výsledkem minimálně dvou šílených zvratů. V prvním případě toho, že nám doslova před nosem shořel lágr Ključ, v druhém, že jsme dostali motor, který nás nechal na holičkách uprostřed divočiny.

Přes všechno nadšení se držíme pohromadě a jdeme od budovy k budově. Od začátku této akce totiž také platí jedno pravidlo, a to, že nikdo nebude Džonsovat (podle výše zmíněného Indiana Jonse). Znamenalo to, že nikdo z nás nebude nekontrolovatelně pobíhat od budovy k budově a na vlastní triko hledat artefakty po vězních. Kusy oblečení, misky na jídlo, věci osobní potřeby nebo dokonce i jakékoliv písemné dokumenty, byly samozřejmě to nejcennější, co jsme mohli v lágrech nalézt. Osobní deník nebo dopis pro vězně se v našich očích rovnal obrovskému valounu zlata. Měli jsme tedy dohodu, že vše nejdříve pořádně společně projdeme, a co na první pohled nalezneme, se nechá na místě. Tak jak je - pouze se o tom udělá záznam do mapy. Teprve až poté, co bude hotov kompletní přehled, se začne s hledáním cenností. A to takovým způsobem, kdy vždy bude zdokumentováno, kde co leželo. Ani jeden nejsme archeolog, ale bylo nám jasné, že věci, které najdeme, musí mít zaznamenaný i svůj “původ”. Kousek pilky na železo zbroušený do tvaru malého nožíku a nalezený přímo ve vězeňském baráku má milionkrát větší hodnotu, než ten samý kousek pilky zbroušený do malého nožíku nalezeného v budově dílny stojící mimo lágr. Nůž uvnitř lágru byl pro vězně neuvěřitelně cenný.

Jakmile projdeme místy, kde kdysi stála vstupní brána (zachovala se pouze budova pro strážce) zahýbáme doleva k prvním vězeňským barákům. Víme, že vlevo od brány by se měla nacházet samotka - další z cenností lágru - ale necháváme si ji až nakonec. První dva baráky mají propadlou střechu a tak jenom zakreslujeme jejich polohu. Mapu pro jistotu kreslí David i Štěpán - každý máme jinak vycvičený cit pro orientaci a dvě mapy znamená, že budeme po nějakých úpravách blíž skutečnému stavu. Další barák už vypadá zvenku zachovale. Musíme ho nejdříve obejít, vstupy jsou vždy jenom dva a to z čela budov. Za okny, ve kterých jsou stále tabulky skla, však už rozpoznáváme dvoupatrové palandy. Baráky tu snad budou včetně výbavy!

A taky že jo. V malé předsíňce hned za vstupními dveřmi dokonce stojí i dřevěný sud s nápisem Pitná voda. V rohu, jako kdyby ho tam někdo včera odložil, stojí opřené koště a vedle cosi s gumovým pruhem na konci, co evidentně sloužilo ke stírání podlahy. V samotné světnici mi padá brada. Uprostřed stojí cihlová kamna, podél stěn v téměř dokonalém rozestupu dvoupatrové palandy, které jsme před chvílí viděli skrz okna, na zemi se válí kus boty, něco, co připomíná vaťák, ale taky špačky od cigaret, malé kovové krabičky, jako od tabáku nebo mýdla, občas narazíme na kousky novin nebo roztrhaných kousků popsaných papírů. Jsme z toho úplně mimo. Aspoň já jsem byl. Nemůžu uvěřit, že stojím uprostřed místa, kde vězni žili. Asi se opakuji, ale tohle nebylo nějaké muzeum! Na palandách jsou zbytky jmenovek – nevím, jestli mi rozumíte - skutečná jména, skutečných lidí!!! Je u nich i den nástupu do vězení a počet let. Tady už přestává veškerá sranda, protože pokud si dobře pamatuji, tak nikdy tam nebylo méně jak 8 let. Osm let… Já bych v téhle divočině a podmínkách nevydržel ani měsíc.

Hned další barák je ještě zachovalejší než ten předchozí. Stěny jsou vymalované, kamna vč. dvířek a horních plechů, po stěnách jsou dosud natažené dráty elektriky a to včetně vypínačů a objímek na žárovky. Opět nacházíme košťata, zbytky oblečení, hrníčky… Je to neuvěřitelné. Barabanicha, jak se tento lágr jmenoval, patřil mezi ty větší lágry. A tak po chvíli narážíme na nemocnici, jídelnu s klubem, barák, který pravděpodobně sloužil k ubytování doktorů a kuchařů, ale taky na několik budov, které vojáci obývali nebo které sloužily jako kanceláře.

(Zapsal Pavel Blažek)