Z lágru zbyly jenom hromady ohořelého dřeva. Přitom z toho, co leželo na zemi, bylo vidět, že lágr byl nepochybně velmi dobře zachovalý. Všude se válely kliky od dveří, tabulky skla z oken, ale také misky na jídlo, hrníčky, zbytky kamen i různých věšáků…. Ve zbytcích samotky ještě stály troje plechem pobité dveře s malým průhledem do bývalé cely. Zachovaly se jen dvě strážní věže a zbytky jednoho baráku - jídelny. Chtělo se nám brečet. Kus historie, který jsme sem přijeli aspoň trochu zdokumentovat, byl nenávratně pryč...

Lágr Ključ shořel. Další lágr - Bludnaja - se nacházel 13 km hlouběji v tajze a tak padá rozhodnutí se k němu “na lehko” vydat. Dohromady cca 26 km chceme ujít za jeden den, vyrážíme jenom s tím nejnutnějším - jídlo, focení, mačety. Dopředu ale víme, že naše šance se do lágru skutečně dostat, jsou mizivé. Těsně před lágrem teče říčka Bludnaja, přes kterou podle záznamů a map, nikdy nebyl postaven most. Podívat se tam ale musíme - od toho jsme přeci tady. To, že skoro celý den prší, nás už nějak moc neznervózňuje. Tak to tady prostě chodí. Po několika hodinách prosekávání se tajgou, brodění močálů, apod. přicházíme k říčce Bludnaja. Hezká - 15 metrů široká, s poměrně silným proudem. Snažit se jí přebrodit je nesmysl - mrholí, je poměrně chladno... Nicméně svítá naděje, že bysme se do Bludnaji přeci jenom podívali - říčka po cca 40 km ústí do řeky Turuchan - té samé řeky na jejímž břehu se po dalších cca 40 kilometrech nachází Janov Stan. Místo z kterého jsme vycházeli a kde máme uskladněný motorový člun.

Vracíme se zpět do Ključe s nadějí, že něco přeci jenom nafotíme. Po cestě se bavíme o tom, jak můžete naplánovat sebelepší akci, ve finále je stejně všechno jinak. Úspěch vám spíše než špičková organizace zajistí schopnost se přizpůsobit.

Po dalších třech dnech jsme zpět v Janov Stanu. Srub v kterém nás nechali místní lovci přespat úplně první noc a který se nám zdál jako ta největší špinavá díra se nám najednou zdá jako super hotel. Týden v tajze posunul naše měřítka. Srub má kamna, dají se v něm usušit mokré věci (vč. spacáků), dole v údolí teče řeka, z které Martin s Davidem po chvíli rybaření přinášejí velkou rybu. Pro mě samozřejmě nic na čem bych si pochutnal, ale klukům ji od srdce přeji. Celý týden a půl v tajze kvůli mě jedí bezmasá jídla. Večer dokonce dostáváme darem od přítelkyně jednoho z lovců domácí čerstvě upečený chleba! Snědli jsme ho na posezení. Luxus!

Následující den chceme vyzkoušet náš motorový člun, trochu se s ním naučit a buď ještě to samé odpoledne nebo hned další den ráno vyrazit proti proudu Turuchanu a Bludnaji k našemu “nově” objevenému lágru. Všichni cítíme vzrušení z nového dobrodružství. Bohužel jenom do chvíle než zjistíme, že nejsme schopni nastartovat motor na lodi. Postupně se u něj všichni střídáme, čistíme, následně i měníme svíčky, vymýšlíme různé způsoby jak motor natočit... bez šance. Občasné naskočení motoru nás moc daleko nedostane. Po nějakém čase jde Štěpán požádat o pomoc lovce - jsou to přeci Rusové, ti opraví všechno! A opravili. Stálo nás to sice dvě nové vysílačky, zadarmo kuře nehrabe ani na Sibiři, ale máme jakž takž fungující motor.

Znovu ale radši měníme plány - jet dalších 80 km hlouběji do tajgy s ne zrovna spolehlivým motorem, se nám zdá jako velký risk. Vracíme se tedy k původnímu plánu - jet dolů po proudu. Na následujících cca 100 kilometrech vede bývalá trať podél Turuchanu. A kde je trať, jsou i lágry. Dokonce máme jejich přibližné GPS koordináty. Zůstáváme v Janov Stanu ještě jednu noc a brzo ráno následujícího dne vyrážíme. Motor sice zase opět trochu trucoval, ale podařilo se nám mu domluvit.

Poměrně rychle urazíme 15 kilometrů k prvnímu lágru. Je rozpadlý a tak mu nevěnujeme moc času. Za to most, který stojí opodál stojí za to. Je to ten samý most, jehož fotku (focenou z vrtulníku) jsem dával na FB před pár dny. Všichni si připadáme jako v jiném světě nebo sci-fi filmu. Most působí naprosto bizarně. Nepatří sem. Jenom šílenec mohl rozhodovat o tom, že tudy povede železnice.

Radši se vracíme do lodi, protože bysme se ještě dnes rádi dostali k dalšímu lágru. Půlhodinový proces natočení motoru bereme jako dobrou příležitost se zahřát - jsme zmrzlí na kost. Opět se ujímám řízení lodi a vyrážíme po proudu. Poměrně rychle ale začínám mít divný pocit, že něco není v pořádku. Motor jednoduše divně smrdí a zdá se mi, že ani už netáhne tak jako ráno. Ve chvílích, kdy nemusím sledovat mělčiny, mezi kterými musíme kličkovat, motor pozoruji. Fakt začíná nějak smrdět. Pak se mi zdá, že asi i trochu bělá. Chvíli ještě pochybuji o svém zraku, ale nakonec mě přesvědčuje dým stoupající z různých plastových částí, přidělaných na blok motoru. Ten sr.. (pardon) pro změnu přestal chladit!!! Rychle s Davidem konzultujeme co a jak, ale nakonec nezbývá nic jiného než motor chcípnout. Nechat ho běžet ještě chvíli tak ho zaručeně zadřeme.

V ten samý moment kdy jsem motor chcípnul, nás obklopilo hrobové ticho. A nejenom to. Na všechny dopadl i fakt, že nejbližší osada, kde by nám možná mohli nějak pomoct, je vzdálena minimálně 200 km. Nemáme žádné nářadí na opravu motoru a proud je sice mírný, ale natolik silný, že se nemůžeme vrátit. Jediné, co můžeme, je sedět v lodi a nechat se unášet proudem. To je náš konec. Budeme vůbec rádi, když se stačíme včas vrátit do Turuchanska.

(Zapsal Pavel Blažek)