„Tank jel přímo na nás! Můj manžel hned pochopil, že nás můžou zabít, odhodil mě stranou a křičel na ostatní, aby utekli. Ale bylo už pozdě. Pod jeho pásy spadli Marijka Montyka a Zenka z brigády mého muže. Oběma končil trest, chtěli spolu založit rodinu, milovali se… pohřbili je pak do jednoho hrobu.”

Přestože se v historii Gulagu nejednalo ani o první, ani největší povstání, Kengirské události z května a června roku 1954 se do historie zapsaly jako jedny z nejintenzivnějších a co do počtu obětí nejtragičtějších. Průběh Kengirského povstání a jeho následky se do povědomí široké veřejnosti dostaly díky kapitole Čtyřicet dní Kengiru v knize Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag. Později, především v 90. letech, byly v různých pramenech publikovány další vzpomínky, na jejichž základě celou událost rekonstruujeme.

Čtyřicet dní zažívali vězni euforii, zbavili se dozorců, založili vlastní republiku vězňů, propojili mužskou a ženskou zónu a po letech prožívali velké milostné vztahy. A i když tato vzpoura předznamenala konec systému Gulagu, samotné povstání bylo nakonec brutálně potlačeno.

Podle svědectví přeživších byly stovky vězňů zabity a vůdci vzpoury popraveni. Na území města Žezkazgan v dnešním Kazachstánu se v tamní průmyslové zóně dochovalo až překvapivé množství pozůstatků tábora i samotného povstání.
Nedávno je zmapovala naše expedice týmu Gulag.cz, která zachytila i možnou českou stopu v legendární Kengirské vzpouře. Detaily najdete na expedičním webu www.expedicekazachstan.cz.

Celý článek najdete v našem virtuálním muzeu GULAG ONLINE. Jeho autory jsou Judith Krulišová a Štěpán Černoušek.