Psal se 25. srpen 1968, sešli se na Rudém náměstí před zdmi Kremlu a hnáni svým svědomím vytáhli transparenty odsuzující invazi sovětských vojsk do Československa. Vydrželi jen několik málo minut, než je tajní brutálně zbili a sebrali. Dnes už zůstal naživu jen jeden - 84letý Pavel Litvinov. Předposlední z nich, Taťjana Bajevová, zemřela minulý týden a po obřadě v moskevském chrámu svatého Mikuláše byla ve čtvrtek 6. února pochována na Kuncevském hřbitově.

Oficiální ruská média ponechala zprávu o smrti Bajevové zcela bez povšimnutí, zaregistrovaly ji pouze některé nezávislé redakce, jež už dnes sídlí v zahraničí. Asi největší pozornosti se jí ale dostalo v Česku, kde protest ze srpna 1968 stále rezonuje coby symbol nevelkého, ale o to důležitějšího odporu sovětských občanů proti vojenskému zadušení Pražského jara.

Věděla jsem, že půjdu

Životní příběh Taťjany Bajevové je ze všech „osmi statečných“ ten nejméně známý a čitelný. Sama se dlouho vyhýbala jeho veřejné reflexi a na rozdíl od ostatních ani nijak nekomentovala aktuální dění v Rusku.

Sovětské represe ovlivnily život zemřelé ještě dříve, než se vůbec 7. února 1947 v sibiřském Norilsku narodila. Právě tam, daleko za severním polárním kruhem, se ve vyhananství seznámili její rodiče. Otec Alexandr Bajev, významný sovětský biolog, byl za Velkého teroru v roce 1937 zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen za „kontrarevoluční činnost“ k deseti letům pracovních táborů. Prošel Gulagem na Soloveckých ostrovech a právě v obávaném Norilsku, kde z něj udělali vězeňského lékaře. V krátkém období „svobody“ po vypršení trestu, kdy ovšem nesměl Norlisk opustit, se seznámil s Jekatěrinou Kosjakinou a narodila se jim Taťjana.

V únoru 1949 byl znovu zatčen a se stejným obviněním odsouzen k „věčnému vyhnanství“ na Sibiři, které i s rodinou trávil v zapadlé vesnici Nižněšadrino u řeky Jenisej. Až po Stalinově smrti se rodina mohla vrátit do Moskvy, kde se Taťjana spřátelila s rodinou disidenta Pjotra Jakira. Díky němu se pak také v srpnu 1968 dozvěděla o chystané demonstraci.

„Večer, 24. srpna. Vím, že půjdu, rozhodla jsem se hned. Porozumění a rozhořčení založené na rozumu přišlo později. Intuitivně jsem pochopila, že bylo spácháno násilí, že moje země se opět stává četníkem Evropy. A taky jsem chápala, že půjdou moji přátelé. Šla jsem s přáteli. Oni šli s Československem. Svou svobodu dávali Československu. Věděla jsem, že mě čeká lágr, byla jsem na to připravena. Pozdě v noci jsem uklízela byt a psala dopisy přátelům a rodičům. O svém rozhodnutí jsem nepochybovala,“ zaznamenala později Taťjaniny vzpomínky další z účastnic demonstrace, Natália Gorbaněvská.

Do pěti minut poté, co demonstranti usedli s transparenty na Rudém náměstí, přiběhla politická policie v civilu. Viktora Fajnberga, kterému při zatýkání tajní vyrazili několi zubů, začla tehdy jednadvacetiletá Taťjana rychle ošetřovat kapesníkem. Při výslechu na služebně 50. policejního okrsku ale uvedla, že na demonstraci se ocitla náhodou. Ostatní účastníci se ji v tom snažili podpořit. „Hned mě napadla ta myšlenka: co to zkusit? Přistoupila jsem k Laře (další účastnici a známé disidentce Larise Bogorazové) a říkám: Laro, mám se pokusit dostat ven? - Samozřejmě, děvče, to hlavní už je hotovo!,“ citovala Bajevovou později již zmiňovaná Natália Gorbaněvská. 


Mladinká protestující byla nakonec opravdu propuštěna, když všichni ostatní potvrzovali její verzi a popírali, že by na místo přišla záměrně. Ani Natália Gorbaněvská v prvním samizdatovém vydání své knihy Poledne z roku 1969, které stihla napsat během krátké pauzy mezi prvním zatčením a internací v psychiatrické léčebně, účast Bajevové nezmiňovala. Citované vzpomínky zařadila až do pozdějších rozšířených verzí. Vystoupení tak vešlo ve známost jako „demonstrace sedmi“.

Došlo mi, že jsem intorvert

Taťjanu Bajevovou přesto ještě v roce 1968 vyloučili z vysoké školy (studovala archivnictví a historii) a až do rozpadu Sovětského svazu byla v kontaktu s tamním disentem. V roce 1992 se pak odstěhovala do New Yorku a s bývalými kolegy přerušila kontakt. Zatímco například Viktor Fajnberg, Pavel Litvinov a Natália Gorbaněvská odsuzovali ruské zločiny v Čečensku a nepřestávali sledovat a komentovat lidskoprávní tématiku, Bajevová se stáhla do ústraní. Jakoby by ji stále provázela nevyjasněná role oné osmé ze sedmi, která na demonstraci sice byla, ale následky s ostatními nenesla.

Teprve v roce 2018, při 50. výročí demonstrace, přijala pozvání do Prahy kde se setkala s Pavlem Litvinovem a tehdy ještě žijícím Viktorem Fajnbergem. V jednom z nemnohých rozhovorů, které kdy poskytla, pak zpochybnila fakt, že pokus vyvinit se z účasti na demonstraci přišel z její vlastní iniciativy. „Co se týče demonstrace na Rudém náměstí, nebyla jsem to já, kdo rozhodl, že toho nebudu součástí. Když jsem pak po revoluci dostala pozvání do Prahy, odmítla jsem. Nesehrála jsem ve věci velkou roli,“ řekla českému historikovi Adamu Hradilkovi. „Žila jsem veřejný život, protože jsem si myslela, že je to moje povinnost. Všichni jsme tenkrát byli naivní, odvolávali jsme se na Lenina a podobně. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem duší introvert, a stáhla jsem se ke studiím,“ dodala ještě na vysvětlenou ke svému pozdějšímu odchodu do ústraní.

Od 90. let začala být Taťjana Bajevová kritická k disidenstkému a lidskoprávnímu hnutí a podle spolupracovníků sdružení Memorial spíše inklinovala k podpoře Vladimira Putina. Veřejně se ovšem nijak nevyjadřovala a její postoj k agresi vůči Ukrajině není znám.

Za Putina jako za Brežněva

Na sklonku života se Taťjana Bajevová vrátila ze Spojených států domů. Zpět do Moskvy se tak přistěhovala v časech, kdy novodobé ruské represe začínají stále nápadněji připomínat ty sovětské. V ruských vězeních jsou dnes znovu prokazatelně zavřeny stovky vězňů svědomí, jejichž jediným prohřeškem je odpor k válce proti Ukrajině.

Jejich osudy se podobají osudům těch, kteří se před více než půlstoletím odvážili dát najevo nesouhlas s přepadením Československa. Krom dobře známých statečných z Rudého náměstí jich tehdy byly minimálně desítky, možná ale i stovky po celém Sovětském svazu - roznášeli letáky, psali básně nebo vylepovali protestní hesla. Jména mnohých z nich dosud neznáme, třebaže za svou odvahu často velmi krutě zaplatili.

Podle přísných kritérií lidskoprávního sdružení Memorial dnes Putinův režim prokazatelně drží z čistě politických důvodů za mřížemi 839 lidí. Jejich celkový počet je však s pravděpodobností, která se blíží jistotě, několikanásobně vyšší. Jsou to tedy čísla srovnatelná s těmi, kterých se bylo možné dopočítat za vláda Leonida Iljiče Brežněva.

Na dvacet tisíc ruských občanů bylo také v posledních třech letech odsouzeno za účast na protiválečných protestech k pokutám a nejrůznějším administrativním trestům. Vrací se i děsivá praxe, v jejímž rámci dává režim nepohodlné lidi zavírat do psychiatrických léčeben, kde jsou pak drženi bez jasného časového ohraničení. Přesně jako se to stalo většině účastníků protestu z Rudého náměstí. A jako se to dnes děje například Putinovu odpůrci, šamanovi Alexandru Gabyševovi z Jakutska.

Nobelistka Světlana Alexijevičová v knize Doba z druhé ruky zaznamenala slova anonymního Rusa, který si povzdechl, že v jeho zemi se sice za pár let může změnit úplně všechno, ale za sto let vůbec nic. Dnešek se mu zdá dávat za pravdu. Tak jako kdysi Leonid Brežněv netoleroval otevřený nesouhlas s invazí do Československa, netoleruje dnes ani Vladimir Putin jakýkoli veřejný odpor proti brutálnímu útoku na sousední zemi. Naději dává alespoň vědomí, že se nic nezměnilo ani na odvaze statečných Rusů.

Štěpán Černoušek, s přispěním Josefa Greše, 13. 2. 2025
Text zároveň vyšel v tištěné podobě v příloze Salon deníku Právo