Kolik je u nás pořád prázdných míst v rodinné paměti a o čem všem se pořád ještě leckde doma nemluví… Tak s touhle myšlenkou jsem se vracel z Brna z promítání a následné besedy po filmu Pohřbené naděje. Do skvělého kina Art přišla moc zajímavá společnost, debatovali jsme skoro hodinu a jak už to bývá, to nejzajímavější přišlo až po konci oficiální besedy, kdy k vám přistoupí někteří diváci a svěří se s důvěrnějšími dotazy.
Milý pán ze Slovenska mi při odchodu ze sálu začal vyprávět, že jeho praděda byl v tom družstvu Interhelpo taky a dědeček že se v té daleké Kirgizii narodil. A že v roce 1937 se celá rodina vrátila ze Sovětského svazu zpátky do Československa a díky dobrému kádrovému profilu pak mnozí jeho příbuzní udělali za komunismu kariéru. V rodině se tradovalo, že v tom roce 1937 byli v Československu jen na skok a že je místní úřady nechtěly pustit zpátky do SSSR. Ale až teď i díky našemu filmu ten pán pochopil, že jeho předci asi nejspíš jen utekli před tou největší vlnou represí a poprav, která tehdy začala požírat ty, co zůstali. Jen se o tom v jejich rodině nikdy nemluvilo, aby si neohrozili ty kariéry, a on vlastně dodnes vůbec neví, jak to s tou jejich sovětskou rodinnou anabází vlastně bylo. Domluvili jsme se, že mu pomůžu zjistit z archivů co půjde.
Byla tam i jedna milá slečna, která se mě v předsálí ptala na to, jak kontaktovat ukrajinské archivy, jejichž otevřenost jsem během debaty vychvaloval. Její dědeček měl zas jakousi temnou historii ve 40. letech na sovětské Ukrajině, před rokem zemřel, ona se ho nikdy pořádně nevyptala a teď by ráda zjistila, co že to v rodině mají za stíny minulosti.
Setkávám se s tím čím dál častěji, že se na nás v Gulag.cz obracejí lidi, jejichž předci měli co do činění s represemi v sovětském Rusku, ale doma se o tom radši nemluvilo. To bílé místo v rodinné paměti zůstalo i po roce 1989 a až teď se třetí i čtvrtá generace začíná ptát, co že se to vlastně stalo. Tenhle fenomén děravé paměti je moc dobře znám kolegům z Ruska, tam je to ve společnosti spíše normou. A je zajímavé, že tenhle sovětský stín v paměti dodnes zůstává leckdy i u nás. Ale mám pocit, jakoby se s tím chtěli poslední dobou mnozí potomci nějak vyrovnat, nedá jim to spát, těch dotazů přibývá. Zajímavý fenomén, zatím spíš na úrovni mých pocitů než podložených dat.
Tak jsem zvědavý, co přinesou další projekce filmu. V pondělí 23. června budeme v Pardubicích a od září pak zase v dalších městech po celé ČR (https://www.gulag.cz/cs/projekty/pohrbene-nadeje). Těším se, je to vždycky hodně obohacující a beru to i jako pobídku do další práce, pořád je toho před námi strašně moc neznámého a nezmapovaného.
Štěpán Černoušek, 10. 6. 2025
