Dnes je to deset let, co Semjon Vilenskij zemřel. Celý svůj život zasvětil připomínání temných stránek sovětské historie. Založil sdružení Vozvraščenije (Návrat), zorganizoval několik konferencí o odboji v Gulagu a vydal více než stovku knih, v nichž pro veřejnost objevil řadu skvělých „lágrových“ spisovatelů.

Narodil se roku 1928 v Moskvě. V roce 1948 byl zatčen, obviněn z protisovětské agitace a teroristické činnosti (ve svých básních kritizoval Stalina) a odsouzen na deset let nápravně pracovních táborů. V průběhu vyšetřování byl mimo jiné tři měsíce vězněn v nechvalně známé moskevské věznici Suchanovka a po vynesení rozsudku byl transportován na Kolymu. V roce 1955 byl z lágrů propuštěn, nesměl však odjet z oblasti Kolymy. Do Moskvy se vrátil až v roce 1963. Prakticky ihned poté založil spolu s několika přáteli neformální sdružení bývalých politických vězňů Kolymskoje tovariščestvo. Roku 1990 se stal předsedou nově zaregistrovaného Moskevského historicko-literárního sdružení Vozvraščenije, pod jehož hlavičkou pak organizoval konference a vydával lágrovskou literaturu.

Docela často na něj myslím. V posledních dnech se mi pořád vybavuje vzpomínka na to, jak nám ve svém bytě v jednom z moskevských paneláků po opulentním obědě (měli jsme tuším pečeného jesetera) otevřel skříň, která zabírala celou jednu stěnu. A v ní byly štosy a štosy zažloutlých, nikdy nevydaných rukopisů, které mu lidé, co prošli gulagy, za ta léta naposílali. Říkal, že jsou mezi těmi rukopisy učiněné literární poklady, které snad jednou spatří světlo světa. Jenomže tenhle obří archiv nevyčíslitelné hodnoty je možná právě teď nenávratně ničen. Semjon ho totiž nakonec odkázal moskevskému Muzeu Gulagu, které bylo ale vloni uzavřeno (pro údajně nevyhovující větrání) a před pár měsíci z něj Putinovi pohůnci udělali muzeum „sovětských obětí nacistické genocidy“. Co se stalo s celou gulagovskou expozicí a archivem, včetně toho Vilenského, není známo. Ale dostupný teď asi rozhodně nebude, natož aby rukopisy v něm uložené vycházely knižně…

Jsem rád, že se toho Semjon nedožil, možná by měl z dneška pocit, že jeho celoživotní úsilí bylo zbytečné. Ale určitě tomu tak není. Velkou stopu zanechal nejen v Rusku, ale i u nás. Díky nezměrné péči Radky Rubiliny a Lukáše Babky vyšly některé z jeho knih česky (to oni mě s ním seznámili), včetně jeho vlastní autobiografie „Nějaké otázky?“. Antologie „Jen jeden osud“ je pak podle mě to nejsilnější ze vzpomínek na Gulag, co vůbec vyšlo, silnější než Šalamov. A v GULAGCZ z ní opravdu hodně čerpáme do vzdělávacího programu Gulag XR, který ma značný ohlas u českých žáků i učitelů. Vilenskij taky kdysi „objevil“ a jako první vydal vzpomínky Helly Frišerové, české rodačky, co strávila deset let v Gulagu. Před dvěma lety za román o té samé Helle dostala Alena Machoninová Magnesii Literu…

Se Semjonem Vilenským jsem se před těmi 15–16 lety párkrát viděl v Moskvě a jednou dokonce i v Česku. Lukáš Babka tehdy o jeho sdružení Vozvraščenije pořádal ve Slovanské knihovně velkou výstavu, kterou Semjon přijel osobně zahájit. Vzal jsem ho tehdy na exkurzi do lágru Vojna u Příbrami, kde mimoděk došlo k neobyčejnému setkání dvou starých muklů – s Kolymákem Vilenským se tam potkal legendární František Zahrádka, co strávil 13 let v československých uranových lágrech. Ti dva se okamžitě sčuchli. Vilenskij pak říkal, že sedět u nás muselo být horší než na Kolymě – to když viděl, jak hned vedle lágru Vojna stojí usebrané krásné vesnice, kterými jsme projížděli. Vědomí toho, že takhle blizoučko pulsuje normální život (na Kolymě byly vůkol jenom lágry), by ho prý trýznilo ještě víc. Semjon Vilenskij byl sice v mnoha věcech neoblomný a šel si za svým jako buldozer, ale v jádru to byl velmi citlivý člověk. Rád na něj vzpomínám.

Text a foto: Štěpán Černoušek, 23. 4. 2026