Je to zkušenost s represemi v sovětském Rusku. Čechů i Peršanů mezi jejich oběťmi byly tisíce, končili na stejných popravištích, ve stejných lágrech. V rámci našich i perských dějin jde o téměř neznámou kapitolu, přes tisícové počty v tom obřím soukolí zla naše národy tvořily jen nepatrnou menšinu perzekvovaných.

Uvědomil jsem si to před osmi lety v Kazachstánu při odhalení českého památníku obětí sovětských represí v memoriálním komplexu u města Spassk, který leží na místě hřbitova bývalého tábora (nejdřív tam byl ženský lágr, pak tábor pro válečné zajatce, poté gulag pro invalidy, vše uprostřed stepí, do nichž byly deportovány celé národy). Najdete tam třicet památníků od nejrůznějších států a národů, dnes mnohdy znesvářených, je to zkrátka hodně symbolické místo.

Kromě českého památníku tam v roce 2018 ve stejný den odhalili ten svůj taky Íránci. Jen kousek od památníku židovského. Íránský generál položil kytku na český památník čerstvě vysvěcený polským knězem. Rusové kladli květy k ukrajinskému pomníku a Ukrajinci k ruskému. U íránského památníku zněly šíitské modlitby za přítomnosti kazašského sunnitského imáma, pravoslavných popů i katolických kněží. Všichni ti duchovní se vzájemně vítali a objímali. A všude kolem lidi desítek národností, které spojil jeden brutální sovětský kotel. Místo i zážitky to byly vpravdě neopakovatelné a spojující. Myslím, že to bylo jediné oficiální setkání českých a íránských velvyslanců za posledních několik desítek let.

Nechci touhle vzpomínkou nijak obhajovat zločinný režim ajatolláhů, ani nechci obhajovat to šílené bombardování co právě teď probíhá, je mi z toho po pravdě dost ouzko. Chci jen poukázat na to, že obyčejní obyvatelé Íránu to za posledních sto let fakt neměli jednoduchý a schytávali to z mnoha stran. A že Rusko nebylo nikdy odvěkým spojencem Íránu, jak teď občas zaznívá.

Pro dokreslení přikládám znění e-mailu, který mi shodou okolností přišel před pár měsíci: „Pátrám po osudu svého dědečka jménem Ali Qoli Jalili, který se narodil v Tabrízu v Íránu a byl zatčen v Ašchabadu v Sovětském svazu kvůli bahájskému náboženství a poslán do pracovního tábora v Alma-Atě v Kazachstánu... ale od té doby o něm nemám žádné další informace. Můžete mi poskytnout nějaké informace o něm?“ Obrací se na mě poměrně často lidé z celého světa, kteří pátrají po osudech svých blízkých – kromě Čechů jsou to často Poláci, lidé z Pobaltí, ale i Němci nebo Američani (sovětské represe byly vskutku mezinárodní..). Teď to bylo poprvé, co se na mě s podobným dotazem obrátil někdo z Íránu. Bohužel jsem mu pomoct nedokázal, v dostupných databázích Memorialu jméno jeho dědečka není, archivy v Turkmenistánu jsou nedobytné, Rusové žádnou centrální databázi obětí nedali dohromady a naopak se toto téma nyní snaží vymazat z paměti…

A co tedy o té historii perzekvovaných Peršanů v Rusku víme? Už od konce 19. století přicházely tisíce lidí z Persie do Zakavkazska a na jižní okraj Střední Asie – především do Baku, kde pracovali v ropném průmyslu, ale také do Ašchabadu či Krasnovodska (dnešní Türkmenbaşy). Po bolševické revoluci se někteří zapojili do komunistického hnutí a sovětské úřady je zpočátku vnímaly jako potenciální spojence při šíření revoluce na jih. Situace se ale dramaticky změnila ve druhé polovině 30. let. Během Velkého teroru v Sovětském svazu se Íránci ocitli mezi „podezřelými“ národnostními skupinami, podobně jako Poláci, Němci, Češi nebo Finové. NKVD proti nim vedla zvláštní represivní operaci.

Odhaduje se, že v letech 1937–1938 bylo zatčeno přibližně 13–15 tisíc Íránců, z nichž asi 2–3 tisíce bylo popraveno a tisíce dalších skončily v táborech Gulagu. Nejvíce případů pocházelo z Ázerbájdžánu, kde byla početná íránská komunita napojená na obchod i ropný průmysl. Obvinění byla téměř vždy stejná: špionáž pro Írán, kontakt s britskými agenty nebo účast v „kontrarevolučních národních organizacích“. Další tisíce íránských rodin byly v té době deportovány do Kazachstánu, kde se dodnes zhruba tři tisíce lidí hlásí k perské národnosti. Ale jak ukazuje i ten e-mail výše, konkrétní osudy a mnohé detaily jsou dosud neznámé a dlouho asi ještě budou.

Ta íránská operace NKVD mimochodem předcházela sovětské invazi do severního Íránu v roce 1941. O těchto souvislostech a plánech Stalina na další okupaci Íránu by se samozřejmě dalo psát ještě mnohem víc. Já už bych jen doporučil skvělý film „Ztracený na Sibiři“ z roku 1991 (vznikal ještě v anglicko-sovětské koprodukci). Ten vypráví příběh anglického archeologa, který právě v době sovětské invaze pracoval na severu Íránu, dostal se naprostým omylem do spárů NKVD a strávil pak mnoho let v lágrech gulagu. Podle mě je to vůbec nejlepší film o gulagu, co byl kdy natočen, je strašně silný. Vřele doporučuju, je volně přístupný na Youtube.

A kdyby vás zajímalo víc o těch památnících v memoriálním komplexu ve Spassku, tak tady je to popsané podrobněji, byl jsem tam už čtyřikrát v různých ročních obdobích a všem, kdo se chystá do Kazachstánu, vřele doporučuju k návštěvě: https://expedicekazachstan.cz/cs/page/karaganda-spassk-karabas#spassk

text a foto: Štěpán Černoušek, 9. března 2026