Přesně před sto lety, v neděli 16. května 1926, odjížděl z libeňského nádraží v Praze vlak. Nebyl to obyčejný spoj. Na jeho vagónech visely sovětské vlajky, hrála Internacionála, řečnil komunistický poslanec a dav několika stovek lidí nadšeně sledoval odjezd „do lepší budoucnosti“. Byl to druhý – a největší – transport vystěhovaleckého dělnického družstva Reflektor do Sovětského svazu. Dnes, o sto let později, je to téměř zapomenutá událost. A přitom šlo o moment, který pro stovky lidí znamenal začátek nové existence. A pro mnohé z nich také její konec.

V archivech se nám u příležitosti tohoto stoletého výročí podařilo nalézt vzácné fotografie a články z odjezdu družstva Reflektor a zároveň dohledat informace o skandálu, který tato událost v tehdejším Československu vyvolala.

Patnáctiletý kluk, který chtěl lepší svět

V tom vlaku seděl i patnáctiletý Leopold Brumek. Odjížděl z Libně se svými rodiči a jedenáctiletou sestrou Marií. Netušil – a ani tušit nemohl – že jeho životní příběh se stane jedním z těch, které dnes čteme spíš jako varování než jako inspiraci.

Brumek byl totiž později v Sovětském svazu během tzv. Velkého teroru v roce 1938 zatčen. „Provinil” se tím, že ve svém bytě v Saratově s přáteli zpíval české písně. Někdo je udal, Leopolda Brumka obvinili z protisovětské agitace a odsoudili k osmi letům gulagu ve městě Solikamsk, Tam začátkem února 1939 umírá. Měl pochroumané plíce a nevydržel trýznivé podmínky, když ho v mrazu polévali studenou vodou…

Celý příběh Leopolda Brumka si můžete přečíst v našem virtuálním muzeu. Známe ho díky Vlastě Najmanové, dceři oné jedenáctileté sestry Leopolda co před sto lety odjížděla z Libně, která nám osud svého strýce před několika lety vyprávěla. Nám se navíc podařilo její vyprávění doplnit o informace z ruských archivů – získali jsme jak vyšetřovací spis NKVD, tak i oznámení o Brumkově úmrtí.

Reflektor v povolžské stepi u města Saratov vznikal ve stejné době jako známější družstvo Interhelpo v sovětském Kyrgyzstánu, fungoval na podobných principech a podobně tragický byl i osud mnoha družstevníků. V našem virtuálním muzeu se této historii, která dosud nebyla komplexně zpracována, věnujeme také v článku Česká komuna Reflektor v SSSR: historie zrady.

Odjezd: mezi nadšením a demonstrací

Ale zpět k odjezdu druhého transportu Reflektoru. Ten navazoval na první, ovšem méně početný transport, který odjel podobně vyzdoben a ze stejného nádraží již 29. září 1925. Fotografie z odjezdu prvního transportu jsme nyní dohledali v dobovém a stejnojmenném komunistickém časopise Reflektor. V širší společnosti však první odjezd větší zájem nevyvolal. V případě druhého transportu, který odjel přesně před sto lety, už byla situace o trochu dramatičtější a pro její popis dále citujeme text historika Zdeňka Jiráska z knihy „Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu“

Vlak vyjel z tzv. horního libeňského nádraží v Praze ve 3 hodiny odpoledne 16. května 1926. Druhou výpravu Reflektoru tvořilo 286 osob – mužů, žen i dětí. Dalších 40 družstevníků přistoupilo do vlaku o dva dny později v Prostějově. Vlaková souprava byla tvořena 14 osobními vozy a 13 vozy nákladními. Vystěhovalci s sebou odváželi lanovou dráhu, velké množství různého nářadí, vůz s cukrem a vůz s dobytkem. Jejich odjezd však byl plánován jako komunistická manifestace, ke které v předcházejících dnech aktivně vyzývalo například komunistické Rudé Právo.

Sami vystěhovalci přinesli čtyři menší rudé prapory se sovětským znakem, kterými dekorovali vagóny. Velký sovětský prapor pověsili na lokomotivu. Na nádraží je doprovázel průvod asi 200 lidí, kteří v nádražním prostoru vytvořili manifestační seskupení. Dav postupně narostl až na 500 osob. Ke shromážděným promluvil komunistický poslanec Toužil, který kritizoval Československou republiku a velebil Sovětský svaz. Přítomno ovšem bylo i několik dalších komunistických poslanců a senátorů. Přibyvší dechová hudba zahrála Internacionálu a Rudý prapor a vlak se dal do pohybu směrem do dalekých končin sovětské země. Dav se ovšem nerozešel a průvodem prošel Libní směrem na Karlín, a to přes to, že šlo o nepovolené shromáždění. Celé akci přihlíželi přítomní policisté a zaměstnanci státních drah. Proti výzdobě vlaku, ani proti neohlášenému shromáždění však nebylo zasaženo, takže se vše odbylo v klidu a bez incidentů.

Druhý život jednoho odjezdu

Problém nepovolené manifestace mohl zapadnout do zapomnění, a to, můžeme-li soudit z jiných případů, díky postupu státní moci, která se vyhnula přímému střetu, který si ovšem přáli především komunističtí organizátoři. V jejich tisku by v takovém případě mohl vyjít článek o brutalitě, s jakou bylo zasaženo proti loučícím se bezbranným občanům. Díky uvážlivému postoji státních orgánů však k ničemu podobnému nebyl dán potenciální základ.

Akce ovšem neutichla. Komunisté přeci jen získali „podporu“, ovšem z protilehlé strany politického spektra. Deník Ráno hned 17. května otiskl článek „Bolševická provokace za patronace ministerstva železnic“. Odjezd příslušníků Reflektoru tak počal žít svým druhým životem. Proběhla čilá korespondence mezi Ministerstvem vnitra a ústředím železnic. Napadané ministerstvo se bránilo tím, že vše je věcí policie, která nezasáhla. Dále pak upozornilo na to, že zaměstnanci drah mají jiné úkoly, než se potýkat s problémem eventuálních demonstrací tohoto rázu. A dále se odvolávalo na to, že při tak velkém počtu lidí nebylo ani v silách několika železničářů strhat provokativní výzdobu.

Na základě této zkušenosti byl nakonec vydán ministerský výnos zakazující věnčit vlakové soupravy bez zvláštního povolení. Stalo se tak 26. května 1926. Speciálně byl dán tento výnos na vědomí pánům prezidentům Zemské správy v Praze, v Brně a v Opavě, jakož i panu viceguvernérovi Podkarpatské Rusi v Užhorodě.

Tyto události však družstevníky z Reflektoru nejspíš už příliš nezajímaly. Ti tou dobou, nejspíš ještě stále plni ideálů, akorát přijížděli do své nové domoviny čelit útrapám, které si nejspíš nikdo z nich neuměl ani v nejdivočejších snech představit.

Štěpán Černoušek, 16. května 2026