Její aktuální dopisy z vězení plné plastických popisů svou literární kvalitou drsně až mrazivě připomínají ty nejpůsobivější vzpomínky vězenkyň Stalinova Gulagu vydávané v minulých dekádách jako specifický druh literatury varující před historií, jež se už nikdy neměla opakovat. Jenže se děje přesný opak a kruh se znovu uzavírá.

Mimořádně silné a alarmující úryvky z dopisů Antoniny Favorské nyní publikujeme v českém překladu.

---

Antonina Favorskaja se narodila 4. prosince 1989. Studovala žurnalistiku a herectví a až do února 2022 plánovala věnovat se především herecké kariéře. (Ostatně i její příjmení, pod kterým je nyní známá, je tvůrčí pseudonym – ve skutečnosti se jmenuje Antonina Kravcova. Více se o její biografii dočtete zde.)

Otevřená agrese proti Ukrajině její plány zcela změnila. Nejprve jako dobrovolnice pomáhala ukrajinským uprchlíkům a poté se rozhodla připojit k týmu nezávislého média SotaVision jako novinářka. Navštěvovala soudní procesy s celou řadou politických vězňů a proslavila se zejména tím, že informovala o procesu Alexeje Navalného. Právě Antonina pořídila poslední videozáznam Navalného den před jeho smrtí.

Antonina Favorskaja je zbavena svobody od března 2024. Zpočátku byla odsouzena k pouhým 10 dnům vězení, na svobodu se už však nedostala. Na konci března 2024 byla obviněna z účasti v extremistické komunitě, tedy z údajné spolupráce s Fondem boje proti korupci založeným Alexejem Navalným. Na základě tohoto obvinění byla dne 15. dubna 2025 odsouzena k pěti a půl letům vězení. Spolu s ní byli v tomto procesu, který byl před veřejností zcela uzavřen, odsouzeni další tři novináři.

Ve vězení Antonina i nadále hájí práva politických vězňů. Více než rok se například soudila s ruským ministerstvem vnitra ve snaze dosáhnout zlepšení podmínek pro vězně (nakonec soud její žalobu zamítl). V rámci možností se také nadále věnuje své novinářské činnosti a v dopisech pravidelně vypráví příběhy lidí, kteří jsou zbaveni svobody z politických důvodů a jimž se nedostává podpory ze svobodného světa.

V únoru 2026 byla Antonina převezena do ženské trestanecké kolonie s běžným režimem č. 3, která se nachází v obci Pribrežnyj, zhruba 20 kilometrů od města Kostroma. Toto zařízení funguje od roku 1958 – zpočátku bylo určeno pro muže, od roku 1963 se z něj stala ženská věznice. V posledních letech je sem převáženo stále více politických vězeňkyň. Je zde například držena 40letá režisérka Jevgenija Berkovič, která si odpykává téměř šestiletý trest za napsání divadelní hry, v níž ruské úřady shledaly ospravedlňování terorismu (přestože právě tato hra byla před několika lety v Rusku oceněna prestižní divadelní cenou). Trest si zde odpykávají také dvě lékařky obviněné z šíření nepravdivých informací o ruské armádě – 70letá Nadežda Bujanova (5 a půl let vězení) a 61letá Olga Menšich (8 let vězení). Nachází se zde také 22letá Valerija Zotova (6 let vězení za údajný pokus o teroristický čin; podle lidskoprávních organizací byl celý případ založen na provokaci FSB).

Na fotografii: vstup do trestanecké kolonie č. 3 „Pribrežnyj“, únor 2026. Zdroj foto: telegram @freenadezdabuyanova, sociální sítě.

Dříve byla tato trestanecká kolonie podle dostupných informací z hlediska podmínek vězení považována za relativně „dobrou“. Dnes už však má toto místo špatnou pověst: současně s tím, jak zde přibývá politických vězeňkyň, se objevuje stále více zpráv o zhoršování podmínek jejich pobytu. Výstižně to ilustruje příspěvek, který byl v únoru 2026 zveřejněn na sociálních sítích podporovateli Nadeždy Bujanovy a Olgy Menšich, kteří je měli možnost ve vězení navštívit: „Trestanecká kolonie je přeplněná. Ubytovací baráky jsou obsazeny na 120 %. V noci se zde nedá dýchat. Pojem ‚osobní prostor‘ neexistuje. Na ranní hygienu má člověk pouhých 20 sekund. <...> Kontakt s vnějším světem je téměř přerušen: povolen je pouze jeden telefonát domů měsíčně. Pokud se nedovoláte, další pokus je možný až za měsíc. Ani knihovna se nedoplňuje o nové knihy. <...> Léky nejsou; aby se člověk dostal k lékaři, musí vystát frontu na mrazu, a to bez záruky, že bude přijat. <...> Maso v jídelníčku zcela chybí. V jídelně panují naprosto nevyhovující hygienické podmínky.“

Dopisy Antoniny Favorské (většinu z nich psala pro známé médium Novaja Gazeta, ale také pro své podporovatelé po celém světě) z této trestanecké kolonie vypovídají o tomtéž, jsou však mnohem podrobnější a velmi barvitě zachycují každodenní realitu vězně.

Prostor trestanecké kolonie popisuje Favorskaja takto: „Nad budovou jídelny visí velká žlutá tabule, na níž je bílými písmeny stylem Times New Roman uveden hlavní motivační slogan našeho nápravného zařízení: ‚K úspěchu tě dovede pouze odhodlání a práce!‘ <...> Kolem nádvoří jsou rozmístěny dvoupodlažní domky, postavené v 60. letech. U kostela stojí malý vojenský památník se hvězdou v barvách svatojiřské stuhy a šedými tabulkami: ‚Obětem nacismu‘, ‚Partyzánskému hnutí‘ a další. Mně se ale nejvíc líbí nápis ‚Vězňům koncentračního tábora‘. Tímto surrealistickým prostorem pochodujeme jako jedna velká mlčenlivá housenka.“

Den vězeňkyň začíná v šest hodin ráno. V oddílu Favorské je téměř 170 žen, z nichž na jejím patře žije téměř sto – a všechny musí sdílet jeden sprchový kout, čtyři záchody, šest umyvadel a dvě lednice. „Po budíčku musíme všechny vstát, obléknout se, ustlat si postel, dojít na toaletu, umýt se, učesat se a vyčistit si zuby. A to všechno během 10 minut. Připomínám, že je nás téměř 100 a k dispozici máme čtyři záchody a šest umyvadel. Tak co, zvládli byste to?“ píše Favorskaja v jednom z dopisů. V jiném pak dodává: „V tomto prostoru nekonečného každodenního chaosu a nepohodlí člověk objevuje nový druh vězeňského zenu. <...> Neustále si opakuješ: ‚Všechno je v pořádku. Zvládnu to.‘ Dříve či později se buď přizpůsobíš životu, v němž neexistuje žádné soukromí kromě tvého vnitřního světa, nebo… jiná možnost vlastně není.“

Po ranní hygieně si vězenkyně jdou do společné šatny pro vaťák a boty a vycházejí na nádvoří. Vše je nutné dělat mlčky. V 6:15 zde začíná společná desetiminutová rozcvička. Poté se vězeňkyně vracejí do budovy a za čtvrt hodiny opět vycházejí ven – tentokrát na ranní kontrolu, při níž jsou všechny spočítány. Celkově podle Favorské vycházejí vězeňkyně na nádvoří v naprostém tichu nejméně pětkrát denně: kromě rozcvičky a kontroly se takto shromažďují ještě třikrát před každým jídlem (na snídani se jde v 7:35, na oběd ve 13:20 a na večeři v 19:30).

Do jídelny se rovněž chodí v naprostém tichu: „Mluvit ve frontě ani v jídelně se nesmí. Působí to tak, jako byste se ocitli na pohřbu nějakého nepříjemného člověka, kde nikdo nepláče,“ píše Favorskaja. V dopise pro Novou Gazetu pak detailněji popisuje ponižující pravidla panující v jídelně: „Jídlo musíme sníst během 5–10 minut, než uslyšíme povel k odchodu – jedno slovo, jako by se mluvilo na psy: ‚Sedmý!.. Pátý!.. Třetí!…‘ (podle čísla oddílu). A pokud si někdo dovolí v jídelně něco říct, ozve se okřik: ‚Pozor!‘ nebo ‚Zavřete ústa!‘.“

Většina vězeňkyň přes den pracuje v šicí dílně. Ty, které mají volno, jsou v důchodu nebo nepracují z jiných důvodů, se mohou věnovat jiným činnostem: uklízet, prát si věci nebo jít na procházku. V trestanecké kolonii je k dispozici také odpočinková místnost, kde si mohou vězeňkyně v klidu číst nebo odpovídat na dopisy. Je zde však i televize, která je neustále zapnutá. Vypnout ji nebo alespoň přepnout kanál není dovoleno. Nejčastěji se podle Favorské pouští popová hudba nebo ruské seriály, večer se někdy promítají i filmy: „Ty ale končí až poté, co musíme místnost opustit, takže si závěr vždy domýšlíme samy. Taková příležitost k tvořivosti a fantazii!“ Večerka je přesně ve 22:00.

Na ilustrační fotografii: trestanecká kolonie č. 3 v Charpu za polárním kruhem, kde zemřel Alexej Navalnyj. Zdroj foto: Antonina Favorskaja, únor 2024.

Kromě denního režimu popisuje Favorskaja ve svých dopisech i některá, jak sama říká, „zajímavá fakta“ ze života ve vězení. Například to, že v jejich jídelníčku chybí mléko, máslo a vejce – přesněji řečeno jsou vydávány jen těm, kterým je předepíše lékař, zatímco ostatní se musí spokojit s mlékem v kaši podávané k snídani. Nebo to, že salám si Antonina krájí plastovou lžící, protože plastové nože jsou zde zcela zakázány a obyčejný nůž se vydává jeden na celý oddíl (téměř 170 lidí), a to jen na krátkou dobu.

Do kategorie „zajímavostí“ řadí Favorskaja i to, že často musí chodit v napůl mokrém oblečení a s mokrými vlasy: „Fén používat nesmíme. Také nesmíme chodit s rozpuštěnými vlasy. Když si umyješ vlasy, musíš si je hned svázat do drdolu nebo copu. A pak chodíš celý den s mokrými vlasy. Jinak by hrozila důtka. <...> Sušit vyprané věci na posteli, židličce nebo radiátoru rovněž znamená důtku. Proto skoro nic neperu. Nebo si oblékám napůl mokré věci. A vypadám jako vodník.“

Oblečení vězeňkyň je převážně zelené, poslední dobou však někdy dostávají i vínovou uniformu. Bez ohledu na barvu ale v létě nepropouští vzduch a v zimě nehřeje. Zahřát se vlastním oblečením je přitom problematické: v nočním stolku si vězeňkyně nesmí uchovávat téměř nic, ani ponožky, ani například krém na ruce. Veškeré osobní věci se ukládají v samostatné místnosti (ta je pro celý oddíl jen jedna), kterou Favorskaja přirovnává ke skladu IKEA: „Abys sis vzala krém na ruce, musíš jít do té místnosti a hrabat se v tašce, zatímco stojíš na žebříku jako akrobat. A ještě si musíš počkat na chvíli, kdy nebudeš překážet nikomu dole, nahoře ani po stranách. A tak je to s každou věcí. Člověk už raději nic nebere a nic nepoužívá. A je svobodný jako pták na obloze. Nebo jako bezdomovec.“

Jednou z mála pozitivních věcí, které o poměrech v této trestanecké kolonii víme, je to, že politické vězeňkyně zde nejsou izolovány jedna od druhé a mohou se navzájem podporovat. Je například známo, že lékařky Nadežda Bujanova a Olga Menšich, které se předtím neznaly, se ve vězení velmi sblížily a snaží se držet spolu. Nepřímo to dokládá i Antonina Favorskaja v tomto úryvku: „Jaro. Dívám se z okna. Sníh taje. Slunce oslepuje. Podél budov se pomalu procházejí Olga Menšich a Nadežda Bujanova. Tak se půjdu projít i já. Jaro.“

Informace z dopisů Favorské zpracovala Alexandra Skorvid, 12. května 2026.