V noci z 20. na 21. října 1947 se v západoukrajinských městech a vesnicích začalo odehrávat něco, co mělo tisícům rodin navždy změnit život. Do domů vtrhávali příslušníci sovětských bezpečnostních složek, dávali lidem krátký čas na sbalení nejnutnějších věcí a odváděli je na shromaždiště. Odtud vedla cesta k železničním stanicím a dál na východ – na Sibiř, do Kazachstánu a dalších vzdálených oblastí Sovětského svazu.

Akce dostala krycí název Operace Západ. Ta měla eliminovat ukrajinské odbojové hnutí, ovšem jejím cílem nebylo pouze zatýkat jeho příslušníky. Sovětská moc chtěla odstranit také jeho zázemí: lidi, kteří bojovníkům poskytovali jídlo, úkryt nebo informace, ale i jejich rodinné příslušníky. Rozsah zásahu přitom daleko přesáhl hranice toho, co by se dalo označit za cílenou policejní operaci. Do transportů se dostávaly tisíce lidí, kteří sami žádnou ozbrojenou činnost nevyvíjeli.

Rodinná příslušnost jako rozsudek

Přípravy probíhaly v utajení. Sovětské úřady sestavovaly seznamy osob určených k deportaci a připravovaly dopravu i místa, kam měli být lidé odvezeni. Operace se týkala tehdejších Volyňské, Rivnenské, Lvovské, Ternopilské, Drohobyčské, Stanislavské a Černovické oblasti. Ve Lvově začaly zásahy už kolem druhé hodiny ranní, v řadě dalších míst přicházeli příslušníci bezpečnostních složek časně ráno.

V pozdějším sovětském výkazu se uvádí 26 332 deportovaných rodin, celkem 77 791 osob. Z toho bylo 18 866 mužů, 35 685 žen a 23 240 dětí mladších patnácti let. Ženy a děti tedy tvořily většinu deportovaných. Samotná čísla jsou výmluvná: nešlo o několik jednotlivců, kteří by byli dopadeni při boji, nýbrž o celé domácnosti vytržené z jejich prostředí.

Zařazení na seznam často souviselo s tím, že některý člen rodiny patřil k Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), k Ukrajinské povstalecké armádě (UPA), byl podezřelý z podpory podzemí, padl v boji, byl zatčen nebo se skrýval. V sovětské logice se vina přenášela z jednotlivce na jeho blízké. Rodinný vztah se stal důvodem k trestu.

Děti ve vagonech pro dobytek

Jak deportace vypadala v životě konkrétních rodin, připomínají vzpomínky, které v roce 2017 zveřejnilo Rádio Svobodná Evropa. Kateryně Pelechaté bylo v říjnu 1947 čtrnáct let. Se sestrou žila v Drohobyči, kde chodily do školy. Její bratr se zapojil do ukrajinského nacionalistického podzemí a rodina podporovala povstalce.

V noci na 21. října 1947 odvedli jejího otce. Ráno přišli pro matku a babičku, později i pro Katerynu a další příbuzné. Když se dívka dozvěděla, že musí opustit domov, vzala si s sebou knihy a těstoviny. O tom, co ji čekalo, neměla žádnou představu. Rodinu odvezli na nádraží a nacpali do nákladního vagonu bez oken a záchoda, s mřížemi a kovovými pryčnami. Bylo v něm tolik lidí – starých, mladých i dětí –, že si neměli kam sednout. Jídlo jim během cesty nedávali, vodu jim podávali lidé zvenčí. Cesta začala až po několika dnech čekání.

Kateryna později vzpomínala, že po příjezdu do cílové oblasti je jednoduše vysadili v lese. Muži natahali větve, aby vytvořili přístřeší pro nemocné, rozdělávali oheň a rozpouštěli sníh na vodu. Lidé onemocněli a umírali. Mezi mrtvými byla i její babička.

Další svědkyní byla Ivanna Arsenyčová, které bylo sedmnáct let. Sovětské úřady ji odvezly kvůli bratrovi sloužícímu v UPA. Do Omské oblasti na Sibiři cestovala s rodinou nákladním vlakem přibližně čtyři týdny. Vzpomínala na chlad, hlad a na to, že jim úřady zakázaly vzít si s sebou větší zásoby jídla. Po příchodu je ubytovali v prázdných barácích. V zimě roku 1948 se jí podařilo uprchnout a po dlouhé cestě se dostala zpět na Ukrajinu.

OUN a UPA: skutečný konflikt, kolektivní trest

Operaci Západ nelze pochopit bez poválečného konfliktu na západní Ukrajině. Po návratu sovětské moci v letech 1944–1945 pokračoval ozbrojený odpor ukrajinského nacionalistického podzemí. OUN usilovala o nezávislý ukrajinský stát, zatímco UPA představovala jeho hlavní ozbrojenou sílu. Vedla partyzánskou válku proti sovětským složkám a bránila se násilné sovětizaci. Její působení však mělo i temné stránky: OUN a UPA nesly odpovědnost za násilí proti civilistům, především za masové vraždy Poláků na Volyni a ve východní Haliči v letech 1943–1944.

Tento kontext ale nemůže ospravedlnit deportace celých rodin. Sovětský režim netrestal pouze konkrétní odpovědné osoby, ale také jejich matky, manželky a děti, často bez ohledu na jejich vlastní jednání. Cílem Operace Západ bylo nejen oslabit povstalce, ale také zastrašit obyvatelstvo a odříznout podzemí od jeho zázemí. Pro tisíce deportovaných to znamenalo ztrátu domova a roky života v nuceném vyhnanství.

Operace Západ byla součástí širšího poválečného úsilí komunistických režimů potlačit ukrajinské nacionalistické podzemí. V Polsku vedla tato politika v roce 1947 k Akci Visla, při níž byly násilně přesídleny desetitisíce Ukrajinců do západních a severních oblastí země; téhož roku československé bezpečnostní složky v rámci Akce B zasahovaly proti oddílům UPA, které se pokoušely projít přes československé území do Rakouska a Německa.

Co znamenala deportace pro rodiny

Pro deportované v rámci akce Západ nebyl konec operace posledním dnem utrpení, ale začátkem nové etapy. Transporty směřovaly do vzdálených oblastí SSSR, zejména do Kazachstánu, na sever evropského Ruska a na Sibiř, konkrétně do Archangelské, Vologdské, Kemerovské, Kirovské, Molotovské, Sverdlovské, Ťumeňské, Čeljabinské a Čitinské oblasti. Mnozí deportovaní byli přiděleni k práci v uhelných dolech, průmyslu a zemědělství. Rodiny se ocitly tisíce kilometrů od domova, v prostředí, kde často neznaly místní poměry ani podmínky, v nichž budou žít.

Součástí trestu byla i ztráta majetku. Lidé přišli o domy, hospodářství i věci každodenní potřeby. Přetrhaly se rodinné a sousedské vazby a děti vyrůstaly daleko od svého rodného prostředí.

Operace Západ počítala s deportací až 100 tisíc lidí. Podle pozdějšího sovětského výkazu bylo nakonec odsunuto 77 791 osob, včetně více než 23 tisíc dětí mladších patnácti let. Skutečný rozsah operace a její podoba se začaly podrobněji odhalovat až po rozpadu Sovětského svazu, zejména v 90. letech, kdy se postupně zpřístupňovaly archivní dokumenty a bylo možné znovu skládat dohromady její průběh i osudy deportovaných.

Když se nepřítelem stanou celé rodiny

Připomínat Operaci Západ neznamená idealizovat OUN a UPA ani zamlčovat násilí, kterého se jejich příslušníci dopouštěli. Znamená to odmítnout princip, podle něhož lze za jednání jednoho člověka potrestat celou rodinu – včetně dětí, které za nic nemohly.

Tato zkušenost není jen minulostí. Na Ruskem okupovaných územích Ukrajiny jsou i dnes civilisté násilně přesouváni a deportováni a mezi oběťmi jsou tisíce ukrajinských dětí. Tuto skutečnost i další historické vlny deportací Ukrajinců sovětským Ruskem (operace Západ nebyla zdaleka jediná!) jsme již dříve připomněli v článku Masové deportace Ukrajinců: od historie k moderním zločinům Ruska. Vyšetřovací komise OSN v březnu 2026 označila deportace a násilné přemisťování dětí ruskými orgány za zločiny proti lidskosti.

Sovětská Operace Západ jakož i další vlny deportací ukrajinského obyvatelstva ukazuje, co se stane, když okupační ruská moc začne považovat za nepřítele nejen ozbrojené odpůrce, ale i jejich rodiny a celé komunity. Dne mají Ukrajinci pádné důvody se obávat návratu takové moci. Dějiny z roku 1947 nejsou přesnou předpovědí budoucnosti, ale jasným varováním před tím, co by mohlo Ukrajince čekat v případě prohry ve válce s Ruskem.

Štěpán Černoušek, Gulag.cz, 21. 10. 2026