Lukáš Holata, archeolog Gulag.cz, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
Štěpán Černoušek, předseda a zakladatel Gulag.cz

Příklad využití technologie 360° panoramatických fotografií (virtuální prohlídka interiéru vězeňského baráku v táboře Barabanicha, autor: Pavel Blažek):

Úvod
Někomu se může zdát, že archeologové a archeoložky svůj život zasvětili pátrání po drahocenných předmětech. Skutečnost je však úplně jiná, k práci „hledačů pokladů“ mají velmi daleko. Jejich prvořadým zájmem totiž je (nebo by mělo být) lépe poznat, a zejména pochopit minulý lidský svět; zkoumají přitom nejenom „starodávné civilizace“, ale i období 20. a 21. století. K tomu využívají tak zvané „archeologické prameny” – nepsanou evidenci sledované doby. Ta zahrnuje především artefakty, kterými jsou, zjednodušeně řečeno, jakékoliv výtvory člověka – od těch nejobyčejnějších předmětů až po ty mimořádně sofistikované, ale i takové, jakými jsou lidská sídla, pole, výrobní areály či vzhled současné krajiny. Neznamená to tedy, že se artefakty nacházejí výhradně pod zemí; značné množství pozůstatků lidské činnosti totiž stále spočívá na povrchu terénu, a může tak být (relativně) snadno zdokumentováno i bez „kopání“.

Právě to je případ i nápravně-pracovních táborů rozprostřených na rozsáhlém území bývalého Sovětského svazu, které byly součástí obřího systému Gulagu – vězeňské složky represivního aparátu komunistického režimu. Relikty táborů představují unikátní archeologické lokality, jsou prakticky volně přístupným muzeem, časovou schránkou, která nám do dnešních dnů uchovává zcela jedinečné svědectví o jedné z nejtragičtějších kapitol lidských dějin.

Fotogrammetrický 3D model pracovní boty nalezené v jednom z opuštěných táborů (autor: Jindřich Plzák):

O tématu Gulagu můžeme snadno dohledat značné množství literatury; početné jsou memoáry přeživších vězňů, soupisy perzekvovaných osob i odborné studie sledující rozmanité stránky nástrojů sovětské totalitní moci. Publikaci o systematickém archeologickém výzkumu však nenajdeme žádnou, na rozdíl třeba od koncentračních a zajateckých táborů v Evropě, které jsou předmětem zájmu archeologů již 30 let. Významným faktorem je samozřejmě obrovská odlehlost míst, v nichž se dobře zachovalé pozůstatky Gulagu nacházejí. To však nepředstavuje ten největší problém; svobodné poznání represí je totiž, bohužel stále intenzivněji, cíleně omezováno současným ruským režimem i poměry v ruské společnosti. Od nástupu Vladimira Putina k moci v roce 2000 je ambicí ruského státu podpořit pozitivní vnímání sovětské minulosti, v níž, mimo jiné, hledá oporu pro svůj autoritářský styl vládnutí. Sovětský svaz má v mnoha ohledech představovat pozitivní dějinnou kapitolu, jejímž je nynější Rusko úspěšným dědicem. Neznamená to, že by dnešní ruský stát popíral miliony obětí a existenci Gulagu, ale vykládá je jako jakýsi omyl bez jasného viníka, který nemá k dnešnímu dni téměř žádnou souvislost. Tato skutečnost vede k potírání nezávislého badatelského zájmu o celý systém Gulagu, ke snaze o upozadění diskuse týkající se odpovědnosti a rozměru sovětských represí, a zároveň i k nedostačující péči o stále dochované relikty táborů – míst, jimiž dle různých odhadů prošlo na 12 až 20 milionů lidí, přičemž zhruba každý desátý nepřežil.

To má bohužel za následek, že vlivem působení přírodních procesů i lidského přičinění o toto jedinečné svědectví zločinů komunismu postupně přicházíme. V našem zájmu je však udržet tato místa v paměti, už jen z úcty k nevinným obětem Gulagu a dalších sovětských represí, mezi nimiž zdaleka nebyli pouze občané SSSR, ale i tisíce Čechů či občanů Československa, a mnoho dalších národností z celé Evropy i Ameriky.

Tři expedice týmu Gulag.cz k tzv. Mrtvé trati (železniční stavba Gulagu č. 501 a 503 mezi městy Salechard a Igarka) v polárních oblastech Sibiře (v letech 2009, 2011, 2013) a jedna do pohoří Kodar v Zabajkalské oblasti k pozůstatkům uranové těžby v táboře Borlag (2016), jsou tak v tomto ohledu ojedinělým počinem. Navazují na dokumentační výpravy ruských nadšenců (především ze sdružení Memorial) převážně z 80. a 90. let (teprve v posledních letech začalo odborné výpravy organizovat moskevské muzeum Gulagu; mnohá místa jsou také navštěvována turistickými výpravami bez odborného zázemí, přičemž jsou hmotné pozůstatky často rozebírány). Hlavním záměrem našich expedic bylo některé, stále ještě zachovalé relikty táborů co nejpodrobněji v daných podmínkách zdokumentovat a výsledky zprostředkovat široké veřejnosti – viz projekt Online muzea Gulagu, dokumentární film Cesta do Gulagu či příprava vzdělávací pomůcky ve virtuální realitě. Taková činnost ovšem umožnila značně rozšířit i soudobé poznání represivního aparátu komunistické totality; doposud jsme si totiž tato místa mohli jen představovat či odvozovat z popisů pamětníků, jelikož přesná podoba dílčích staveb, objektů, či užívaného vybavení byla prakticky neznámá. Jaké konkrétní poznatky nám tyto expedice přinesly, to bude ve stručnosti nastíněno v následujících řádcích.

Tábory Gulagu jako jedinečné archeologické lokality
Kvalifikované odhady hovoří o astronomickém počtu 30 tisíc táborů Gulagu, které se rozprostíraly na obrovském území zahrnujícím různá klimatická pásma i odlišné typy přírodní a kulturní krajiny; byly umístěny jak ve zcela odlehlých oblastech, tak přímo ve městech či jejich bezprostředním okolí. Mnohá novodobá města dokonce vyrostla právě z bývalých lágrů. Z toho důvodu samozřejmě nelze poskytnout vyčerpávající shrnutí platné pro všechny případy. Nepřekvapí, že ty nejlépe zachovalé pozůstatky Gulagu nalézáme právě v těch nejodlehlejších, nejhůře dostupných a prakticky liduprázdných oblastech Sibiře.

Zvláště pro takové případy lze dosavadní poznatky shrnout do následujících tezí:

a) Přesná poloha táborů je zpravidla neznámá; musejí být zdlouhavě vyhledávány na starých vojenských mapách, a především na satelitních snímcích – vedle těch současných využíváme i zpřístupněné špionážní snímkování pořízené americkou CIA (zejména projekt Corona z let 1960–72).

b) Pro značné množství nalezených táborů nejsou k dispozici žádné další informace, mnohdy dokonce neznáme ani jejich název (přístup do ruských archivů je omezený, často lze spoléhat jen na náhodné zmínky).

c) I v těch nejodlehlejších oblastech se pozůstatky táborů radikálně liší mírou zachování – řada z nich byla systematicky zlikvidována již během opuštění, jiné byly později rozebrány lovci a dalšími lidmi na stavební materiál a otop, další podlehly silám přírodních živlů či prostému působení zubu času.

d) Míru zachování táborů určuje také jejich původní účel; např. ty dočasné, v nichž vězni žili ve stanech(!), jsou dnes archeologicky takřka nezachytitelné (v některých případech lze na satelitních snímcích rozeznat pouze jejich prostorové vymezení, a to díky ostré hranici mezi různým druhem vegetace).

e) Mezi jednotlivými areály táborů existují markantní rozdíly v množství artefaktů, které se v nich nacházejí. To je jistě způsobeno různými okolnostmi, ale za významný faktor považujeme způsob jejich opuštění. Mnohé lágry jeví nápadné stopy pečlivého vyklizení; většina vybavení tak byla odnesena pryč, čímž jsme přišli o značné množství informací.

f) I přes různorodá narušení původních situací je kvalita dochování některých táborů tak mimořádná, že je lze označit za „intaktní“, tedy takřka nedotčené lokality (s nimiž se archeologové pracující na jiných tématech prakticky nesetkávají). Takové byly opuštěny kvapně, až chaoticky (jak dokládá třeba i nález dopisu v kamnech, který ovšem již nikdo nestihl spálit) a byly ponechány svému osudu, přičemž ještě navíc zůstaly uchráněny od významného poničení. Dodnes sestávají ze stále stojících konstrukcí, uvnitř staveb nacházíme původní vybavení a celá „zóna“ s přilehlým okolím je doslova naplněna artefakty.

g) Značné množství artefaktů v „intaktních táborech“ přitom stále spočívá v místech, v nichž byly užívány, anebo zanechány tehdejšími obyvateli. Bezprostředně nám tak přibližují různé stránky táborového života; jak ty zřejmé či předpokládané (např. počet osob ve vězeňských barácích odvozený z uspořádání paland), tak i dosud málo poznané – kupříkladu v předsíni vězeňského baráku je stále umístěný barel s nápisem „Pitná voda“, o stěnu či komín uprostřed ložnice stojí opřená košťata a stěrky na podlahu, zbytky novin pod okny dokládají jejich druhotné využití jako izolačního materiálu, útržky dopisů podél stěn indikují místo jejich uschování... Právě díky těmto nálezovým situacím jsou tyto lokality mimořádně sugestivní, jakoby v nich minulost téměř ožívala. Temná místnost samotky, vybavena pouze úzkou lavicí a dřevěným vědrem na výkaly, vyvolává opravdu děsivé pocity. Misky na žrádlo, které stále leží u psích bud, pak těmto místům propůjčují až post-apokalyptickou atmosféru. A tak bychom mohli pokračovat mnoha dalšími příklady.

Průběh archeologického výzkumu
Drsné prostředí Sibiře a odlehlost od civilizace samozřejmě určují i průběh terénního archeologického výzkumu, který musí být veden jiným způsobem než na „běžných“ lokalitách. Kvalitně dochované táborové komplexy jsou dosažitelné zpravidla pouze pěšky, a to obtížně prostupným, prakticky nepřátelským terénem s mokřady, rozvodněnými řekami a miliony komárů. Veškeré náčiní a zdroje energie je přitom nezbytné odnést na zádech – můžeme si tak s sebou vzít pouze to, co uneseme, tedy jen to lehké vybavení.

Metoda výzkumu se proto na jedné straně orientuje na nejpokročilejší postupy rychlého sběru dat s užitím fotoaparátu – fotogrammetrii pro zhotovení 3D modelů artefaktů (předmětů, staveb, celého tábora i dalších přidružených areálů) a 360° panoramatickou fotografii pro účel virtuální prohlídky, na straně druhé znamená návrat k postupům archeologické dokumentace v 19. století spočívající ve využití tužky, papíru a Pythagorovy věty. Jedná se tak o neinvazivní archeologický výzkum, díky němuž není poškozena ani nijak narušena nálezová situace. Kvůli náročnému cestování je však velice časově omezený, zdokumentovat se tak podaří pouze zlomek skutečností, než kolik by bylo opravdu zapotřebí. Nezbytností je předem nachystaný seznam priorit, celá expedice pak vyžaduje dennodenní improvizaci, značný fyzický fond badatelů, psychickou odolnost i schopnosti přežití v přírodě.

Příklad využití 360° panoramatických fotografií (virtuální prohlídka samotky v táboře Barabanicha, autor Pavel Blažek) a fotogrammetrického 3D modelu nosítek (uranový důl v Mramorové soutěsce, autor Radek Světlík):

• více panoramatických fotografií najdete ZDE
• více 3D předmětů najdete ZDE

Co nám tedy archeologický výzkum Gulagu přinesl? Dosud získaná data umožňují shrnutí ve čtyřech základních tematických okruzích:

1) Dopad Gulagu na přírodní prostředí a podobu krajiny
Tábory nejsou jediným druhem materiálních pozůstatků Gulagu. Statisíce lidských životů vyhaslo kvůli každodenní, otrocké práci, jejíž výsledky jsou v krajině stále viditelné. Příkladem jsou rozsáhlé těžební areály, silnice, železnice, letiště, plavební kanály…; mnoho z těchto objektů je dokonce dodnes užíváno. Přítomnost lágrů stimulovala rozvoj nejen značného počtu vesnických a městských sídel, ale i celé kulturní krajiny. Na Kolymě, rozsáhlém území na dálném severovýchodě s významnou těžbou zlata a drahých kovů, vznikla veškerá současná infrastruktura ve 30.–50. letech 20. století právě až v souvislosti s Gulagem. To s sebou ovšem neslo také negativní důsledky – rozsáhlá území prakticky panenské přírody zůstanou už navždy poznamenána činností člověka.

Ilustračním příkladem je právě tzv. Mrtvá trať. Železnice sice v provozu nikdy nebyla, vytvářený násep o délce několika set kilometrů či železobetonové konstrukce mostů však v polární krajině zůstaly dodnes. V místech, která ani nejsou trvale obyvatelná, je roztroušeno na tisíce tun železa, a to včetně zrezivělých lokomotiv – ty se tak pomalu rozpadají uprostřed liduprázdné tajgy. Počítat je třeba i s kontaminacemi půdy a vodních zdrojů; sice je nemáme potvrzené exaktně, ale předpokládáme, že rovněž představují závažné, a bohužel i trvalé narušení tamního přírodního prostředí.

2) Rekonstrukce podoby táborů a jednotlivých komponent
Oficiální písemné záznamy o Gulagu jsou vesměs úřední povahy. Memoáry pamětníků se, logicky, soustředí spíše na líčení silných prožitků a životních útrap než popis přesného rozmístění a detailní podoby jednotlivých táborových objektů. Toto poznání nám tak přináší jedině archeologický výzkum. Z učiněných průzkumů táborových komplexů s různou kvalitou uchování vyplývá několik charakteristických, opakujících se rysů, díky nimž si můžeme vytvořit konkrétnější představu o jejich podobě:

a) I přes obecnou unifikaci se vzhled táborů lišil dle prostředí, v němž byly umístěny. Prostorové uspořádání reagovalo na místní reliéf, k jejich výstavbě byly užity materiály, které nabízelo blízké okolí (lágr umístěný v hluboké tajze tak na první pohled vypadal jinak než ve vyprahlé kazašské stepi či na předměstí Moskvy).

b) Velikost táborů byla rozmanitá, i v závislosti na jejich účelu. Největší námi zdokumentovaný tábor Barabanicha mohl pojmout 800–1000 vězňů; zahrnoval přitom komponenty, které se v menších nenacházely – byla zde přítomna nemocnice, nebo také velká jídelna s vězeňským klubem, opatřeným i pódiem. Ostatní, do nichž jsme během expedic zavítali, byly určené max. pro 500 osob. Ovšem doloženy jsou i takové, v nichž mohlo najednou pobývat až 15 tisíc vězňů – jedná se především o rozsáhlé přestupní tábory.

c) Každý táborový komplex byl striktně rozdělen na dvě části: (1) administrativní, sestávající ze servisních objektů nezbytných pro jeho provoz (např. kanceláře, elektro- a radiostanice, pekárna, obchod…) a obytných staveb vedení, ostrahy a svobodných zaměstnanců; (2) vězeňskou část – „zónu“, „perimetr“ – důkladně vymezenou dvojitým či dokonce trojitým ohrazením z ostnatého drátu.

d) Zóna vždy nabývala víceméně obdélného tvaru, se strážními věžemi v rozích. Podařilo se nám však zdokumentovat i takovou neobvyklost, jakou je lágr pouze s jednou věží; převaha administrativních budov, a naopak absence korekce – táborového „vězení ve vězení“ – naznačují jeho mírný režim.

e) Do zóny se vstupovalo jediným vchodem – hlavní branou; ta byla obdobně jako nacistické koncentrační tábory opatřena panelem s „motivačním“ sloganem (např. „Svou prací splatím svůj dluh vlasti“).

f) Vedle brány stála vrátnice; svým půdorysem položena zpola vně a zpola uvnitř zóny.

g) V zóně byly situovány všechny objekty využívané vězni – obytné baráky, společenský barák zahrnující kuchyni a jídelnu (s umístěním zpravidla na opačné straně vůči bráně), administrativní baráky, lázeň a dezinfekce, latríny (běžně v blízkosti ohrazení), ošetřovna a korekce (obvykle v jednom z rohů vlevo či vpravo od brány).

h) Velikost místností obytných staveb odráží společenský status obyvatel tábora – znamená totiž úroveň komfortu a možnosti vyhřátí během zimy; velitel a vedení tak obývali menší místnosti, než vězni; i ti netvořili jednolitou kategorii – máme zdokumentovány také baráky pro privilegované vězně (pravděpodobně kuchaře a lékaře) – opět s menšími místnostmi při srovnání s těmi v obvyklých vězeňských barácích.

ch) Avšak i podoba standardních vězeňských baráků se mohla lišit, dokonce i v rámci jednoho tábora. Podél tzv. Mrtvé trati evidujeme dva základní typy s odlišnou velikostí, konstrukcí i půdorysným uspořádáním: 1) barák tvořený srubovou konstrukcí s rozměry cca 26 x 8 m, který sestával ze dvou zrcadlově obrácených místností, do nichž se vstupovalo ze štítové části; 2) barák sestavený z prefabrikátových dílů, vymezený na ploše cca 40 x 8 m, tvoří čtyři místnosti se samostatnými vchody, přičemž obytné jsou ty dvě prostřední. Oba typy byly zvenku opatřené hliněnou omazávkou sloužící jako izolace; prefabrikáty byly k témuž účelu ještě vyplněny pilinami. Každý z baráků byl shodně určen pro cca 80–100 vězňů.

i) Vnitřní podoba místností byla víceméně ustálená – u vstupu byla nevelká šatna, palandy byly rozmístěny podél obou delších stěn za opěrnými sloupy, uprostřed stála malá kamna s komínem, podlaha byla prkenná, stěny vybílené, místnost byla vybavena elektrickým osvětlením (u tábora Barabanicha jsme zdokumentovali pozůstatky uhelné elektrárny; v menších lágrech pak podle svědectví fungovaly dieselagregáty).

j) V běžných vězeňských barácích se v různých kombinacích vyskytovaly napevno přidělané i volně stojící palandy, tzv. vagonky; oba typy shodně zahrnovaly čtyři lůžka; každé bylo označeno cedulkou se jménem, paragrafem a délkou trestu; baráky v trestném lágru byly opatřeny dvojitým prkenným pásem přes celou místnost (tzv. splošnyje nary), bez označení míst konkrétních vězňů.

k) Podoba korekce se liší tábor od tábora, víceméně unifikované je pouze její umístění v jednom z rohů na straně u vstupu. Někde ji tvoří pouze malá stavba o jedné místnosti, jinde se prakticky jedná o malé vězení se společnou celou a několika samotkami; v některých případech pak ještě bývá speciálně ohrazena ostnatým drátem. I vnitřní dispozice a podoba cel se u větších korekcí různí; za nejobvyklejší lze označit malou místnost o velikosti cca 3,5 x 1,8 m s malým, nebo dokonce žádným oknem; byly ovšem zdokumentovány i takové extrémy, jako cela o půdorysu menším než 1 x 1 m, v níž bylo možné pouze stát nebo sedět.

3) Nahlédnutí do každodenního táborového života
Že byl pobyt v táboře děsivým zážitkem, na tom se shodují téměř všechny výpovědi přeživších. Ačkoliv o pocitech, permanentním hladu a vyčerpání vězňů nám toho archeologické prameny příliš neřeknou, jsou němým svědectvím o řadě dalších stránek života za ostnatým drátem (některé již byly nastíněny výše). Jednak potvrzují obecně známé skutečnosti – např. kvanta nedopalků prokazují všeobecně rozšířené kouření, četné nálezy ampulek pro léky pak dokládají celkově chatrné zdraví vězňů, případně hojné zneužívání léků kriminálními vězni – privilegované kasty Gulagu. Materiální evidence nás rovněž upozorňuje na tak fádní aktivity, že je u většiny pamětníků přehluší mnoho jiných a tyto zůstávají opomenuty – kupříkladu vězeňské baráky byly zjevně pravidelně čištěny, četné nálezy kovových mýdlenek prokazují relativní úroveň hygieny…

V kontrastu vůči výše uvedeným pak stojí zcela unikátní svědectví o životě v lágru, nezjistitelné jiným způsobem než prostřednictvím materiálních pozůstatků. Vypíchnout můžeme předměty vyrobené „na koleni“; ve vězeňských barácích jsme kupříkladu nalezli „holítko“ sestavené z klacíku a vložené žiletky, či samodělný nožík. Tyto artefakty demonstrují mimořádnou schopnost lidského rodu přizpůsobit se i těm nejhorším životním podmínkám. Objevené deníky vězňů obsahující básně a písně, společně s nálezem kytary upomínají na jisté volnočasové aktivity. K takovým patří i výtvarná činnost, kterou dokládá ojedinělý nález kopie slavného ruského obrazu Tři bohatýři, namalované na režném plátně. Tento motiv byl mezi dozorci velice oblíbený, a často si jej tak nechávali vyhotovit od zavřených umělců. Barevná, ornamentální výzdoba uvnitř některých vězeňských baráků pak reprezentuje další jedinečný doklad umělecké činnosti vězňů Gulagu. Lze si jen domýšlet, zda zároveň neupomíná i snahu o zachování si posledních zbytků lidské důstojnosti.

4) Psané slovo a intimní příběhy neznámých lidí
Specifickou úlohou archeologie Gulagu je získání písemných pramenů, které nejsou uložené v archivech, ale ve velkém množství roztroušeny v táborových objektech. Vedle těch ojedinělých (např. nápisy vyškrábané vězni) jsou nejpočetněji zastoupeny úřední dokumenty – výkazy práce a splnění normy, tabulky, faktury…, technické dokumenty a nákresy, nebo denní tisk. Deníky vězňů a dopisy, které obdrželi, pak samozřejmě představují zcela unikátní nálezy – nejenom tím, že poskytují mimořádně cenné svědectví o běžné realitě v konkrétním lágru, některé totiž umožňují doslova nahlédnout do mysli jejich autorů. Dopisy jsou pak spojením s vnějším světem – každodenním životem v Sovětském svazu (příklad takového dopisu najdete například zde). Tyto vzácné artefakty pak společně poodhalují střípky z životních příběhů, jenž by jinak zůstaly navždy zapomenuty. Uchovávají tak alespoň něco málo o lidech minulosti, o nichž historie mlčí.

Závěr
Na obrovském území Sibiře se v různém stadiu zachovalosti nacházejí pozůstatky zřejmě dalších desítek táborů Gulagu, mnohdy i se svým zázemím, které zatím nebyly nijak a nikým odborně zdokumentovány. Přestože dosavadní poznatky snad již nepředstavují pouhou kapku v moři, jsou bezpochyby stále nedostatečné a v určitých místech i torzovité. Archeologický výzkum těchto lokalit přináší další vrstvu informací o komunistickém represivním systému, zcela jedinečné svědectví, nezískatelné jiným způsobem. Nejenom že potvrzuje a ověřuje výpovědi přeživších vězňů či některé údaje v písemných pramenech, ale zároveň je doplňuje a obohacuje; teprve s využitím všech druhů pramenů, tedy i těch archeologických, materiálních, je obraz represivního aparátu Sovětského svazu kompletní.

Právě kvalitní a podrobná dokumentace dosud ještě nadobro nerozpadlých objektů souvisejících s Gulagem umožňuje současníkům nahlédnout zpět do míst, v nichž miliony lidí ztratily poslední zbytky svobody (mnohdy bezdůvodně), trpěly vyčerpávající prací, nedostatkem jídla, chabým zdravotním stavem či permanentní šikanou, a spousta z nich zde nalezla smrt. Tyto tragické příběhy neznámých hrdinů tak můžeme zasadit do skutečných reálií. Ve srovnání s psaným slovem je materiální evidence mnohem hůře zpochybnitelná. Archeologie tak poskytuje „surová data“, která předkládají nepopiratelné memento barbarství a zvrácenosti komunistické ideologie uvedené do praxe.

P. S.
Tento text by nikdy nemohl vzniknout bez neuvěřitelného nasazení a obětavé pomoci mnoha dalších lidí, kamarádů či dalších spolupracovníků. Na mapování, dokumentování a zpracování výsledků se podíleli především účastníci expedic: Pavel Blažek, Martin Novák, David Těthal a Radek Světlík; technické zpracování vykonali: Josef Brošta (3D rekonstrukce táborů), Jindřich Plzák (3D modely artefaktů) a Jan Vrátný (programování webů).