A tak jsme to všichni přijali - v naší situaci se skutečně nic víc, než sedět v lodi a čekat, dělat nedalo. Ze začátku jsme ještě zkoušeli veslovat, ale podle mě to bylo k ničemu - zbytečné plýtvání energií. Každé veslo bylo jiné, takže se muselo jednou rukou zabírat méně a navíc veslující zabral 2/3 lodi. Zbytek musel sedět na zádi, což nebylo vůbec pohodlné. Druhý den ráno bylo s veslováním stejně konec - vesloval zrovna Štěpán, když se z levé strany lodi ozvalo poměrně silné křupnutí - utrhl se úchyt na levé veslo. Davidova poznámka o tom, že teď už jsme totálně v pr..., zanikla ve sborovém smíchu.

Nadešel čas se na všechno vykašlat a nechat vše být svému osudu. Pro mě do té doby, naprosto nepředstavitelná věc. Nedokážu jenom sedět a čekat až se něco stane. Jsem beran (narozen ve znamení berana) a mám rád věci pod kontrolou. Jsem i workoholik a bytostně potřebuji něco neustále dělat! Sedět celé dny v lodi!?! To je šílenství. Jenže jsme v tajze, ne někde na vandru v Čechách nebo Evropě. Chtě nechtě se musím přizpůsobit. A tak sedím a pozoruji břeh. Celé hodiny. Občas usnu, občas mám pocit, že jenom tak “ulétávám” někam jinam. Občas loupu slunečnicová semínka, kterých máme naštěstí asi tři kilogramy. Občas hrajeme hry - slovní kopanou nebo poznávání kdo je nějaká osoba. Nemáme ani karty. Kluci se občas baví tím, že na řece vyhledávají nejrychlejší proudy. Jakmile se ocitneme v proudnici “Velorex” je potřeba se chopit (teď už) pádel a posunout loď do tzv. proudnice „Mercedes“. Případné zrychlení lodi je ihned kontrolováno na GPS. Naše největší rychlost byla někde okolo 5 km za hodinu.

Večer v osm jsme vždy vyhlédli místo na tábor a přirazili ke břehu. Naše ideální tábořiště muselo vždy být na menším potoku (abychom měli blízko k čisté vodě - ta z řeky byla moc zakalená), muselo z něho být dobře vidět na obě strany (abychom z dálky viděli lovce, kdyby náhodou jeli okolo), a museli v jeho těsné blízkosti stát vysoké stromy (znamení, že je tam pevnější půda a ne močály). Pamatuji si, jak jsem si v těchto dnech všímal naší proměny. Byli jsme již zkušení zálesáci! Do ani ne 40-ti minut po vylodění, bylo vše vynošeno na břeh, stál stan, byla nasekána kupa dřeva na večer i na ráno, byla nanošená voda z potoka, natažená plachta u ohně - abychom neseděli jen tak na dešti a na trojnožce nad ohněm se v ešusu vařila voda na večeři.

A další den to samé. Vstát, zabalit a vše nanosit do lodi, vyhledat „Mercedes“, loupat semínka, spát, hrát hry, pozorovat břeh, najít tábořiště... je vám to asi jasné - začalo se nám to líbit. Krom téměř neustálého deště a zimy to byla vlastně šílená pohoda. Asi jsem v životě tolik neodpočíval jako tady. Asi jsem ani v životě nedokázal všechno hodit za hlavu tak, jako tady. Jak říkal Štěpán - ono to nějak dopadne - jsme přeci v Rusku!

Pátý den se zpoza zatáčky vyloupla loď. Velká loď!

(zapsal Pavel Blažek)