Po expedicích do Kazachstánu a Kyrgyzstánu se tak jedná již o třetí destinaci ve Střední Asii, kde Gulag.cz provádí obdobný výzkum. V rámci Uzbekistánu se jedná vůbec o první výzkum svého druhu, dosud se zde nikdo archeologii Gulagu a podrobné dokumentaci hmotných pozůstatků táborů a sovětských represí nevěnoval. Jsme rádi, že s tímto prvenstvím přicházíme právě my, ovšem nebylo by to možné bez místních partnerů, kterými jsou Karakalpacká akademie věd a pobočka uzbeckého muzea obětí politických represí v Nukusu.

S ideou pátrat po pozůstatcích Hlavního turkmenského kanálu přišel předseda Gulag.cz Štěpán Černoušek v září 2025, kdy se během jedné ze svých cest do Střední Asie vydal na dva dny do Nukusu právě s cílem zjistit, zda se zde nějaká hmotná připomínka stavby Gulagu nalézá. Přímo na místě ve městě Tachiataš, kde stavba kanálu v roce 1951 začala, od místních obyvatel zjistil, že se zde nachází jak viditelné pozůstatky samotného nikdy nedokončeného a opuštěného kanálu, tak i baráky jednoho z vězeňských táborů, které nyní slouží jako bytové domy, ovšem je plánována jejich demolice. Proto se domluvil s historiky z výše zmíněných institucí, aby zde byl proveden rychlý záchranný dokumentační výzkum, který začal přávě 12. dubna 2026.

Dokumentaci v rámci tzv. Expedice „Mrtvý kanál“ v dubnu 2026 provádí Štěpán Černoušek ve spolupráci s Romanem Smýkalem. Český tým pak doplňuje místní historik Askar Džumašev z Karakalpacké akademie věd a Ališer Kudijarov z pobočky muzea obětí politických represí v Nukusu.

Historie Hlavního turkmenského kanálu

Hlavní turkmenský kanál byl schválen sovětskou vládou v roce 1950 jako jeden z nejmonstróznějších projektů „Velkého plánu přeměny přírody“ a tzv. „Velkých staveb komunismu“. Měl měřit přes 1 100 kilometrů a jeho cílem bylo přivést vodu z řeky Amudarji přes poušť Karakum až ke Kaspickému moři, čímž by kromě nové dopravní spojnice vznikly miliony hektarů nových polí pro bavlnu. Hlavní tíha realizace spočívala na vězních z Gulagu, konkrétně byl pro tento účel zřízen speciální táborový komplex.

Kanál se měl stát druhým nejdelším na světě. Předpokládalo se, že se bude táhnout přes 1 100 kilometrů od mysu Tachiataš na levém břehu Amudarji (12 km jižně od Nukusu v dnešním uzbeckém Karakalpakstánu) až po Krasnovodsk u Kaspického moře. Naprostá většina kanálu měla vést územím dnešního Turkmenistánu.

Trasa kanálu měla zahrnovat systém přehrad, plavebních komor, nádrží, tří vodních elektráren s celkovou kapacitou 100 000 kW, odklonných kanálů a potrubí dlouhých přes 1 000 kilometrů. V ústí kanálu u Tachiataše měla být postavena mohutná přehrada, která měla být kombinována s vodní elektrárnou. Dvacet pět procent toku Amudarji mělo být odkloněno do nového kanálu, hladina Aralského moře měla být snížena a půda vzniklá ústupem moře měla být využívána k zemědělství. Kanál měl být široký přes 100 metrů a hluboký 6–7 metrů. Bylo plánováno použití deseti tisíc nákladních vozů, buldozerů a bagrů. Dokončení výstavby se očekávalo do roku 1957.

Postup výstavby

V prosinci 1950 byla poblíž mysu Tachiataš na levém břehu Amudarji založena osada, kde dříve stály pouze dva přístřešky pro nákladní čluny. Ve vesnici byly vybudovány dva vězeňské tábory pro 1 500 vězňů. Do Tachiataše začaly přicházet hromadné zásilky z celého Sovětského svazu, který žil propagandou o velké stavbě komunismu. Podle vzpomínek byla kontrola zásob extrémně špatná, značná část zásob a materiálů byla rozkradena, nezajištěna nebo nevyužita kvůli špatnému skladování.

V roce 1951 bylo vybudováno několik táborů a inženýrských zařízení. 15. června 1952 byla otevřena železnice Čardžou-Chodžejli s odbočkou do Tachiataše, která usnadnila další zásobování. Byla vytvořena infrastruktura pro stavební projekt, organizovány průzkumné expedice a bylo přivezeno letectvo. Počet dělníků na stavbě se odhaduje na 10 000, z nichž více než polovina byli vězni.

Projekt však skončil stejně rychle, jako začal. Bezprostředně po Stalinově smrti v březnu 1953 nechal Lavrentij Berija stavbu zastavit, protože byla ekonomicky neúnosná a technicky nedomyšlená. Většina rozestavěných úseků byla opuštěna a vězni byli z táborů propuštěni nebo přesunuti jinam. Do té doby vězni postavili desítky kilometrů nových železničních tratí, prvních několik kilometrů samotného kanálu a infrastrukturu města Tachiataš. To vše na uzbeckém území dnešní autonomní republiky Karakalpakstán, na území Turkmenistánu stavba vůbec nepronikla.

V roce 1954 byla na opačné části Turkmenské SSR zahájena výstavba Karakumského průplavu, který dosáhl délky 1 300 km a dodnes zavlažuje významnou část turkmenského území. V oblasti Karakalpakstánu a severního Turkmenistánu mezitím vznikly další zavlažovací kanály, a tak potřeba gigantického kanálu z Tachiataše až ke Kaspickému moři zcela zanikla. Původní severní trasa Hlavního turkmenského kanálu tak zůstala dodnes nedokončeným torzem a symbolem stalinské megalomanie.

Co z toho všeho na území Uzbekistánu a jeho autonomní republiky Karakalpakstán zůstalo do dnešních dní, jaká historie a příběhy se uchovaly v paměti místních obyvatel? To vše teď budeme zkoumat a dokumentovat. A už teď víme, že nás čeká neobyčejné dobrodružství. Držte nám palce, brzy přineseme více informací!

Sledujte také naše sociální sítě: Facebook a Instagram.