Úterý 14. dubna bylo bezpochyby prozatím vyvrcholením celé expedice i dlouhé přípravy. Potvrdili jsme si, že místo, které jsme o den dříve identifikovali, bylo skutečně jedním z táborů Gulagu a navíc se nám podařilo detailně zdokumentovat a identifikovat jediný stojící barák i pozůstatky dalších staveb.

Cesta k určení konkrétního místa tábora nebyla jednoduchá a neobešli bychom se bez odtajněných špionážních satelitních snímků CIA z roku 1962, které jsme před expedicí pořídili. Podle nich se sice ukázalo, že první lokalita, o níž jsme si původně mysleli, že byla táborem (neboť tak o ní hovořili místní obyvatelé), v roce 1962 ještě nebyla zastavěna a nemohla být tedy táborem z doby stavby Hlavního turkmenského kanálu. Zaměřili jsme se proto na další místa, která podle snímků z počátku 60. let vykazovaly podobu táborů, tak jak je známe z našich předchozích expedic na Sibiř či do Kazachstánu. Vytipovali jsme tři takové lokality, z nichž dvě, jak se ukázalo při bližších obhlídkách, jsou tak pozměněné více než 70letým rozvojem města, že na nich nelze nic původního identifikovat.

Třetí lokalita však zůstala relativně nedotčena, neboť na ní od konce 60. let stálo elektrotechnické učiliště s velkými nevyužívanými pozemky. A právě na těchto pozemcích se nacházel tábor.

To, že to byl opravdu lágr Gulagu, nám potvrdil bývalý hlídač učiliště, pan Kalmurat, který se svými syny obývá jako jediný celý areál bývalé školy (areál je od roku 2009 opuštěný). Bydlí v malém domku, který na pohled pochází z 50. let, a jak se nám potvrdilo, je to jediná plně dochovaná budova z bývalého lágru – původně strážnice u brány do tábora, z níž strážní kontrolovali příchozí a bodly z rampy také náklady na automobilech (v době učiliště tam byl bufet). Pan Kalmurat sám na učiliště kdysi chodil, ale především jeho otec v lágru pracoval jako topič – námezdní síla, která s vězni příliš do styku nepřicházela. Ovšem svému synovi velmi podrobně popsal, co kde v lágru bylo za baráky a za jakých podmínek tam vězni žili, a toto vše nám pan Kalmurat předal.

Opět jsem měl pocit, jako by nám někdo v pravý okamžik otevřel pomyslnou bránu a nás po dlouhém bloudění a slepých cestách náhle provází nepravděpodobný sled událostí vedoucí k úspěšnému dovršení našich cílů. Nemohli jsme dopředu počítat s tím, že zrovna na místě bývalého lágru bude jediný obyvatel, jehož otec nejenže v tom samém táboře pracoval, ale především celou tu paměť místa svému synovi předal. A ten se o ni podělil dál s námi. Ani našim místním kolegům historikům, ani lidem z radnice, ani mnoha lidem, co jsme v Tachiataši potkali, se nepodařilo předat nám jakékoliv podrobnosti o táborech ze stalinské éry, vše se zdálo být již dávno zaváté prachem historie. Ale pan Kalmurat byl v den naší návštěvy na svém místě a jakoby na nás čekal.

A tak teď víme, že ty tři baráky ze satelitního snímku byly opravdu vězeňské, víme, kde byla samotka (a že v ní bylo 12 cel pro jednotlivce jen s malým, zamřížovaným okénkem), kde byl sklad potravin a jídelna, kde převlékárna a dezinfekce, jak velký byl buzerplac, kde stály strážní věže, dílny, brána i domek pro strážné. To vše jsme podrobně verifikovali podle starých i současných družicových snímků, zbytků základů a zdí, vyprávění pana Kalmurata i podle našich zkušeností z předchozích expedic. Například se ukazuje, že umístění samotky vůči ostatním barákům mělo své železné pravidlo po celém SSSR, naopak velikost baráků i samotného lágru, jakož i rozložení dalších staveb již jednotný formát nemělo. Tento tábor byl relativně velký (270 x 190 metrů) a odhadem v něm žilo 500–700 vězňů. To je mimochodem zhruba jen 10 procent celkového počtu vězňů, kteří podle archivních materiálů na stavbě Hlavního turkmenského kanálu pracovali (takže ještě je co dále objevovat a upřesňovat, táborů zde bylo nepochybně více). Materiálů a podkladů však máme tolik, že budeme schopni podobu tohoto tábora zrekonstruovat alespoň virtuálně.

Od pana Kalmurata (který je sám uzbecké národnosti) také víme, že mezi vězni zde bylo hodně Poláků, Ukrajinců, Bělorusů, ale i Rusů, co sem byli posláni z jiných táborů na Sibiři – tento typ informací z dosud odtajněných archivů mimochodem vůbec není k dispozici. Pracovali zde také němečtí váleční zajatci a po Stalinově smrti někteří z bývalých vězňů v Tachiataši zůstali žít natrvalo. Minimálně i jeden Němec, jakýsi pan Schmidt, kterého si Kalmurat pamatoval z dětství, jak mu ukazoval fotky z války. A mimochodem – otec pana Kalmurata bojoval v Rudé armádě a osvobozoval Prahu, za odměnu pak dostal místo topiče v kotelně pracovního tábora… V táboře nebydlel, docházel sem za prací (tak jako prý i pracovníci kuchyně), to až Kalmurat se sem nastěhoval zhruba před 20 lety. Ale předtím sem chodil na učiliště a v 90. letech, jak se sám přiznal, se podílel na rozebrání většiny baráků, co zde ještě stály. Doba byla zlá a lidé rozebírali nepoužívané stavby při hledání kovů na prodej. Jeden domek však naštěstí zůstal. Bývalá strážnice, dnes domek pana Kalmurata.

Text: Štěpán Černoušek, foto: Roman Smýkal (15. 4. 2026)