Po dalších více jak dvou hodinách přistáváme v Jermakovu. Jsme promrzlí na kost a všichni si stěžujeme na naražená záda z toho, jak loď prakticky celou cestu narážela do vln. Ujet 170 km z Turuchanska nám bez zastávky u panteonu Stalina zabralo okolo pěti hodin - šílený.
Jenom se modlíme, aby se nezhoršilo počasí a Jenisej nebyla při našem návratu rozbouřenější. To bychom prostě nedali. Už takhle jsme měli několikrát pocit, že nás následující vlna otočí nebo náraz bude tak obrovský, že z lodi vypadneme. Po přiražení ke břehu rychle vyndáváme věci a bez zdržování se loučíme s naším kapitánem. Ještě dnes se musí za světla vrátit do Turuchanska. Je nám ho fakt líto. My jsme si dnes už lodi užili víc než dost.
Jermakovo bývalo v době stavby železnice poměrně velké město. Po smrti Stalina a následném zastavení prací ale všichni odešli. Ani se jim nedivím. Tady opravdu nic není. Lehce přerovnáváme věci a vydáváme se na cca 6 km dlouhou cestu k lágru, který před čtyřmi lety navštívil Štěpán s Martinem. Jsem neuvěřitelně zvědav, jak bude lágr vypadat. Máme poslední tři volné dny, a jestli nic nenafotíme, tak jsme v háji. Cesta ubíhá OK. Jsme už zvyklí na vlhko, brodění močálů a klestění cesty. Už ani neřeším nějaké to bláto na oblečení - když potřebuji, tak si do něj klidně i kleknu. Stejně jsem už jako dobytek a tady to může být každému jedno, jak vypadáme. Zarostlí, nemytí, sem tam občas někdo vytáhne po ránu deodorant a spíše k pobavení ostatních, se s ním navoní. Jsme v tajze...
Zhruba v půli cesty do lágru narážíme na první lokomotivu. Stojí v místech bývalého náspu, kupodivu je i na kolech. Většina lokomotiv totiž jinak byla povalena a ve většině případů i poničena. Zřejmě pro to, aby se nedostaly do rukou imperialistům. Milovníci starých lokomotiv by asi zaplakali. I nám to připadalo šílené - staré krásné parní lokomotivy, převrácené na bok a na třech místech skrz na skrz přeříznuté autogenem. Jako salám. Proč je normálně neodvezli, když tu ještě byly koleje, mi nejde do hlavy. Lokomotiv, včetně těch u Janova Stanu, nakonec potkáváme asi deset. Některé relativně zachovalé - byť vždy poničené - některé úplně rozebrané a rozřezané na kusy. To, že to byly kdysi lokomotivy, poznáváme kolikrát jenom podle komínu nebo parního stroje. Takové škody...
Po dalším cca kilometru přicházíme do bývalého depa. Narážíme na další lokomotivy, ale také na obrovskou halu, kde se lokomotivy zřejmě opravovaly. Vše dokumentujeme. Jsme skoro jako komando. Každý víme, co je potřeba a bez zbytečného otálení na tom makáme. Štěpán si dělá poznámky a točí video, Martin s Davidem mačetami čistí okolí lokomotiv a budov, já fotím panoramata. Po třech hodinách máme vše, co potřebujeme a vydáváme se na poslední kousek cesty k lágru.
Zbývají nám pouhé dva kilometry a naše nervozita roste. Lágr by měl ležet po naší pravé straně a tak se tam co chvíli dívám. Vidím ale jenom hustou tajgu. Břízky, sem tam občas malý smrk - žádný náznak srubu nebo ostnatého drátu. Jdu první a tak jsem celkem překvapený, když za sebou uslyším Martina, jak křičí “elektrárna!” Musím se kousek vrátit a skutečně, nad korunami stromů je vidět kousek střechy bývalé elektrárny. Díval jsem se moc dolů. Sundáváme batohy a děláme rychlý průzkum cca 200 metrů od náspu vzdálené budovy elektrárny. Na dokumentaci už dnes není čas. Lágr by měl být hned za elektrárnou a naše priorita je teď najít dobré místo pro náš kemp. Stmívá se.
Do lágru vyrážíme ale hned ráno po snídani. Plán je nejdříve udělat zákres všech budov, zjistit jaký je jejich stav a podle toho určit priority. Vzhledem k tomu kolik nám zbývá času, musíme přesně vědět, co je potřeba stoprocentně zdokumentovat a co se může popřípadě vynechat. To, co nacházíme, překonává veškerá naše očekávání...
(Zapsal Pavel Blažek)
