Objevili jsme celkem 10 vězeňských domů, nemocnici, velkou jídelnu s klubem vč. velkého pódia a promítací místností, několik administrativních budov, truhlárnu, sklady, ubytovnu pro vojáky, samotku… Jak jsem již zmínil, jednalo se o poměrně velký lágr, podle Štěpána pro cca 800 - 1000 vězňů.

Na oběd jsme se vrátili do našeho asi půl kilometru vzdáleného tábořiště a už cestou jsme živě diskutovali o tom, které budovy musíme zdokumentovat a které ne. Úplně původně, ještě před odjezdem na Sibiř, jsme plánovali vytvořit 100% online kopii lágru Ključ a to včetně veškerých exteriérů. V podstatě to znamenalo vyfotit jedno panorama každých cca 10 metrů - bráno všemi směry. V onom virtuálním lágru měla být možnost se pohybovat kterýmkoliv směrem a rovněž se neomezeně otáčet okolo své osy. To platilo i pro interiéry. S tím, jak vše nakonec dopadlo, nepřipadalo podobné zpracování v úvahu. Do odjezdu z tajgy nám zbývalo dva a půl dne. Během zhruba hodinu trvajícího oběda jsme probrali veškeré naše poznatky a Štěpán určil naše priority. Jejich pořadí bylo následující:

• maximálně nafotit a zdokumentovat vězeňské domy - ty jsou pro nás ze všeho nejdůležitější.
• dále nafotit dům dozorců
• psí boudy, které se v žádném jiném lágru nezachovaly
• nafotit truhlárnu
• nemocnici
• minimálně jednu budovu administrativy
• a nakonec samotku

Ostatní budovy nebyly tak důležité. Například záchody, strážní věže nebo sprchy jsme měli nafocené z lágrů u řeky Turuchan. Naším novým cílem bylo mít minimálně jeden vzorek od každého druhu budovy v lágru tak, abychom si mohli vytvořit svůj vlastní virtuální lágr. Vězeňský tábor, ve kterém by byly zastoupeny všechny budovy, které se v těch opravdových nacházely. Nebude to sice tak dokonalé, jako kdybychom mohli nafotit zachovalý lágr Ključ, ale i tak by výsledek měl být více než výmluvný.

Po obědě začínáme u psích bud. David s Martinem kosí metr vysokou trávu a podle mých instrukcí odstraňují pár břízek bránících ve výhledu. Během chvíle je uprostřed tajgy krásná mýtinka s několika psími boudami. Štěpán si mezitím píše poznámky - já připravuji focení, což je celkem komplikovaný proces. Poté co vyhledám ideální místa, ze kterých budu fotit panorama (v případě psích bud jsem chtěl minimálně tři), musím postavit stativ do ideální roviny a pomocí stavěcích šroubů vynivelovat speciální panoramatickou hlavu do vodováhy. Dále musím nastavit správnou expozici, nastavit na otočné stupnici 0 stupňů a postupně začít fotit jednotlivé pohledy. Objektiv, který mám, mi umožňuje pořídit 360 stupňů panorama na 6 záběrů. Tzn. jedna fotografie každých 60 stupňů horizontálně. Správné odstupňování má na starosti právě speciální pano hlava. Ta rovněž zajišťuje i správné umístění fotoaparátu, respektive objektivu, vzhledem k ose otáčení. Zkráceně (odborně) tzv. nodální bod objektivu se musí nacházet přesně nad bodem otáčení celého aparátu. V opačném případě by docházelo ke zkreslení v krajích fotografií a bylo by nemožné všechny fotografie později správně pospojovat. Veškerá panoramata, která jsem doposud na FB nahrál nebo ještě nahraji, jsou složena z celkem 95 fotografií.

Celkem šesti záběrů po 60° horizontálně ve třech řadách vertikálně: horní řada +45° (obloha), střední řada 0° (vše v úrovni očí), dolní řada -45° (zem), plus jeden záběr přímo dolů - tzv. nadir. Nadir záběr se pořizuje po odsunutí stativu do strany tak, aby byla vyfocena zem přímo pod stativem. Každý “záběr” je dále složen z celkem pěti fotografií s různě nastavenou expozicí - od správně exponovaných světlých míst až po ty nejtmavší. Během postprodukce se veškeré fotografie srovnají tak, aby vytvořily 5 panoramat o různých expozicích obsahujících záběry 360° horizontálně a 180° vertikálně. Těchto pět panoramat se následně “sleje” do jedné fotografie, ze které se pomocí dalších triků vykouzlí panorama, na kterém se můžete nejen rozhlížet všemi směry, ale také, kde jsou správně exponovaná jak tmavá, tak světlá místa. V praxi to znamenalo, že každé panorama mi zabralo od 10 do 30 minut a vyžadovalo mé naprosté soustředění. Pokud by mi chyběl jeden jediný záběr, celé panorama by bylo znehodnocené. Musím říct, že jsem z toho měl celkem vítr. Nikdo na mě nesměl mluvit, a když skutečně něco potřeboval, tak jsem vždy reagoval až poté, co jsem kompletně nafotil celé panorama.

Mezitím co já fotil psí boudy, přesunuli se kluci k prvním vězeňským barákům. Štěpán se opět vrhl na dokumentaci, David s Martinem na odstranění prken na oknech (některá okna byla zabedněná, jako by se snažili při odchodu budovy zakonzervovat) a pročištění prostoru u vstupů a mezi baráky. Úkol kluků byl také “naaranžovat” artefakty v budovách tak, aby byly dobře vidět na panoramatech. Ne vše by bylo jinak krásně na fotografiích vidět - což by byla samozřejmě velká škoda. Veškeré zkrášlovací úpravy se však dělaly až teprve poté, co daným objektem prošel Štěpán, který vše zdokumentoval. To znamenalo, že vše nafotil, natočil na videokameru a popsal a zakreslil do svého deníku. Nakonec jsem opět nastupoval já. Pokud to šlo, nafotil jsem nejdříve exteriér budovy a poté od jednoho do až sedmi panoramat uvnitř.

Ke konci prvního dne jsme měli kompletně zdokumentované dva vězeňské baráky. Následující dva dny jsme takto prošli další vězeňské ubytovny, ale také nemocnici, truhlárnu, jednu budovu administrativy a budovu, o které jsme se domnívali, že sloužila jako lázně.

Poslední den odpoledne mi zbývalo nafotit to nejzajímavější - samotku. Zmínil jsem se o ní v předešlé zprávě, ale schválně se jí nevěnoval. Samotka totiž samozřejmě patří k těm, ani nevím jak to popsat - nejhorším, nejzajímavějším, nejstrašidelnějším objektům v lágru. V předchozích táborech na Turuchanu, jsme objevili již dvě, ale ani jedna nebyla v dobrém stavu. Jedna shořela, druhá měla kompletně chybějící jednu stranu baráku. Ta v táboře Barabanicha byla však kompletní.

Chvíli jsem před ní stál a pozoroval ji. Zvenku vypadala jako menší srub. V místech, kde se uvnitř nacházely cely, byla vidět velmi malá okýnka s bytelnými mřížemi. V jednom z nich ležela umělá květina… Kdo ji tam umístil a proč, se nikdy nedozvíme, jak na mě ale působila, si asi dokážete představit. Otvírám dveře a asi trochu z pověrčivosti je nechávám otevřené. Nemám strach, ale úplně imunní také nejsem. Stojím ve velmi tmavé chodbě a chvíli jen tak tápu, než si oči přivyknou na šero. Po chvíli začnu rozeznávat dveře do cel, je jich celkem pět. Jsou vyrobené ze silného železného plechu a pověšené na masívních pantech. V horní části mají malý otvor - kukátko. Překvapivě jim chybí otvor na podávání stravy. Asi bych se ani moc nedivil, kdyby se tu žádná nepodávala. Samotka byla vězením ve vězení a pobyt v nich musel být nepředstavitelný.

Díky panujícímu šeru mi trvá nafotit jedno panorama i půl hodiny. Celé minuty nehnutě stojím v jednotlivých celách a čekám na klapnutí závěrky - znamení, že mohu znovu stisknout spoušť na dálkovém ovládání fotoaparátu a udělat další fotku. Tma, smrduté vlhko, zvuky postupně se vynořující ze stěn a má představivost, mě dostávají. Je mi fakt úzko a přemýšlím o všech, kdo sedí nebo kdy seděli ve vězení neprávem - třeba za boj za svobodu nebo možnost vyjádřit svůj názor. Nechci tu dělat nějakou agitaci, na to jsem asi špatný řečník, ale sem by se měl podívat každý, kdo má moc druhé do vězení poslat.

Do večera stihnu nafotit celkem 12 panoramat - 11 uvnitř samotky, jedno venku. Je mi šílená zima a už se nemůžu dočkat, až odsud zítra odejdeme. Kluci, David s Martinem, toho také mají dost. Celý poslední den prohledávali baráky ve snaze najít nějaké artefakty. Děsně jsem obdivoval jejich odhodlání a vytrvalost. Lezli na půdy, do sklepů, pod podlahy baráků. Holýma rukama prohrabávali hromady hlíny a suti ze spadaných omítek… nenechali doslova jediné místo lágru neprozkoumané. Jejich úsilí bylo ale víc než bohatě odměněno, o tom však v příští, pravděpodobně poslední zprávě.

(Zapsal Pavel Blažek)