Mezitím co já fotil psí boudy, přesunuli se kluci k prvním vězeňským barákům. Štěpán se opět vrhl na dokumentaci, David s Martinem na odstranění prken na oknech (některá okna byla zabedněná, jako by se snažili při odchodu budovy zakonzervovat) a pročištění prostoru u vstupů a mezi baráky. Úkol kluků byl také “naaranžovat” artefakty v budovách tak, aby byly dobře vidět na panoramatech. Ne vše by bylo jinak krásně na fotografiích vidět - což by byla samozřejmě velká škoda. Veškeré zkrášlovací úpravy se však dělaly až teprve poté, co daným objektem prošel Štěpán, který vše zdokumentoval. To znamenalo, že vše nafotil, natočil na videokameru a popsal a zakreslil do svého deníku. Nakonec jsem opět nastupoval já. Pokud to šlo, nafotil jsem nejdříve exteriér budovy a poté od jednoho do až sedmi panoramat uvnitř.

Ke konci prvního dne jsme měli kompletně zdokumentované dva vězeňské baráky. Následující dva dny jsme takto prošli další vězeňské ubytovny, ale také nemocnici, truhlárnu, jednu budovu administrativy a budovu, o které jsme se domnívali, že sloužila jako lázně.

Poslední den odpoledne mi zbývalo nafotit to nejzajímavější - samotku. Zmínil jsem se o ní v předešlé zprávě, ale schválně se jí nevěnoval. Samotka totiž samozřejmě patří k těm, ani nevím jak to popsat - nejhorším, nejzajímavějším, nejstrašidelnějším objektům v lágru. V předchozích táborech na Turuchanu, jsme objevili již dvě, ale ani jedna nebyla v dobrém stavu. Jedna shořela, druhá měla kompletně chybějící jednu stranu baráku. Ta v táboře Barabanicha byla však kompletní.

Chvíli jsem před ní stál a pozoroval ji. Zvenku vypadala jako menší srub. V místech, kde se uvnitř nacházely cely, byla vidět velmi malá okýnka s bytelnými mřížemi. V jednom z nich ležela umělá květina… Kdo ji tam umístil a proč, se nikdy nedozvíme, jak na mě ale působila, si asi dokážete představit. Otvírám dveře a asi trochu z pověrčivosti je nechávám otevřené. Nemám strach, ale úplně imunní také nejsem. Stojím ve velmi tmavé chodbě a chvíli jen tak tápu, než si oči přivyknou na šero. Po chvíli začnu rozeznávat dveře do cel, je jich celkem pět. Jsou vyrobené ze silného železného plechu a pověšené na masívních pantech. V horní části mají malý otvor - kukátko. Překvapivě jim chybí otvor na podávání stravy. Asi bych se ani moc nedivil, kdyby se tu žádná nepodávala. Samotka byla vězením ve vězení a pobyt v nich musel být nepředstavitelný.

Do večera stihnu nafotit celkem 12 panoramat - 11 uvnitř samotky, jedno venku. Je mi šílená zima a už se nemůžu dočkat, až odsud zítra odejdeme. Kluci, David s Martinem, toho také mají dost. Celý poslední den prohledávali baráky ve snaze najít nějaké artefakty. Děsně jsem obdivoval jejich odhodlání a vytrvalost. Lezli na půdy, do sklepů, pod podlahy baráků. Holýma rukama prohrabávali hromady hlíny a suti ze spadaných omítek… nenechali doslova jediné místo lágru neprozkoumané. Jejich úsilí bylo ale víc než bohatě odměněno, o tom však v příští, pravděpodobně poslední zprávě.

(Zapsal Pavel Blažek)