Loď k nám během chvíle přiráží a z kabiny na přídi vystupuje kapitán se slovy “Co se děje?!” Štěpán odpovídá, že máme rozbitý motor a že už čtyři dny sedíme v téhle lodi. Kapitán jenom laxně pokrčí rameny a říká “A?” Jasně, jsme v Rusku, na Sibiři. Tady platí jiný čas. Respektive, tady neplatí žádný čas. Den sem, den tam - vždyť by nás řeka dolů dostala. Nakonec kapitán souhlasí, že nás při zpáteční cestě nabere. Radši se neptáme, kdy to bude. Po chvíli opět sedíme sami v lodi a louskáme slunečnicová semínka.

Mlčíme. Jsme sice zachráněni, ale také... “vytrženi”? Hledám slova jak to popsat. Najednou se nám nikam nechce. Zvykli jsme si. Zvykli jsme si na tuhle loď, tuhle situaci, všude panující klid a krásu tajgy, naše táboření uprostřed divočiny na břehu řeky Turuchan... Zvykli jsme si i na sebe a bylo nám dobře. Kdo z vás někdy netoužil být trosečníkem? Přemýšlel jsem, že kdybych uměl psát knihy, nazval bych tu o téhle výpravě - Trosečníkem na řece Turuchan. Ale nic, bohužel, nebo podle toho jak se na to člověk dívá, bohudík, netrvá věčně. Bohudík proto, že jsme doposud neměli nic v ruce. Pár fotek shořelého lágru, několik zápisků o tom jak lágry vypadají, pár artefaktů, které jsme našli. A i když mezi nimi byly i tak krásné a symbolické věci jako skoro 2 kg vážící zámek s petlicemi z hlavní brány shořelého lágru Ključ - bylo to málo.

Velká část výpravy byla financována z grantu a nešlo jenom o peníze nebo nějaké výsledky a zodpovědnost. My sami jsme chtěli něco přivézt! Těch pár dní, které jsme strávili v tajze a polorozpadlých lágrech, v nás nechalo hluboké stopy. Když budu mluvit za sebe, je mi 38 a i když revoluce přišla už v mých 15 letech, věděl jsem co je komunismus. Bratr mé babičky strávil roky ve vězení, babička nás nesměla brát do kostela, jinak hrozilo, že jí vyhodí z práce a nás nevezmou na vysokou školu... Můj o několik let starší kamarád byl dokonce komunisty mučen na psychiatrické léčebně. Přesto, přese všechno, jsem nikdy neměl potřebu se nějak k naší nebo jakékoli komunistické historii vyjadřovat. Až do teď. Ty lágry, ta pro nás nepředstavitelná dřina na nesmyslné stavbě železnice, ty tisíce lidí, kteří na ní zemřeli, to utrpení těch, kteří přežili. Ale také ty pocity, které vás, ať chcete nebo ne, dostanou, když stojíte v bývalé samotce, to odloučení, které zažíváte, když jste tak daleko v Sibiři, to uvědomění si, že tady jste prostě byli totálně v prdeli... Měli jsme prostě vztek, že jsme sem jeli a zatím neměli nic, co bychom mohli doma ukázat a pomocí čeho říct - tohle všechno, ten režim, to bylo strašně špatně!

Ještě ten večer nás nabrala loď, kterou jsme potkali odpoledne a hned následující večer jsme byli zpět v Turuchansku. Stranou šli všechny smutky po našem trosečnictví, našem dobrodružství na Turuchanu - potřebovali jsme se znovu nějak zmobilizovat a něco podniknout. Vrátit se domů s prázdnýma rukama prostě nepřipadalo v úvahu. Kdo mohl, tak vybral z osobních účtů další peníze. Martin s Davidem nakoupili a zabalili další zásoby jídla, já do nocí zálohoval data a Štěpán celý den běhal po Turuchansku a snažil se sehnat loď s někým, kdo by nás byl ochotný za rozumné peníze odvézt do Jermakova. Dalších 170 km na sever vzdáleného místa po Jeniseji, kde před třemi roky Štěpán s Martinem našli několik velmi zachovalých lágrů.

Byl to šílený a riskantní plán. Do odletu nám zbývalo pouhých pět dní a díky již pokročilé roční době hrozilo, že přijde několik špatných dní a my zůstaneme uvěznění na Jeniseji nebo v Jermakovu. Takhle daleko na severu je Jenisej tři a více kilometrů široký obr. V místech, kde se třeba vlévá náš Turuchan do Jeniseje máte pocit, že jste uprostřed oceánu. Ani Bajkal mi nepřidal tak strašně obrovský jako Jenisej. Každý trochu silnější vítr zvedne klidně i metr a půl vysoké vlny a jakýkoli pokus o plavbu po řece je pokusem o sebevraždu.

Nakonec dostáváme nabídku na odvoz od místních mnichů, se kterými jsme se seznámili ještě před naším prvním odjezdem do tajgy. S obrovskou vděčností jim dáváme naše poslední peníze, motorovou pilu, kterou jsme ani jednou nepoužili a po návratu i stan a mačety, které bychom kvůli váze a bezpečnosti stejně do letadla vzít nemohli. Vstáváme v šest ráno následujícího dne a lehce po sedmé vyrážíme na Jenisej. Loď je o něco větší než ta naše, ale mnohem, mnohem novější. Hlavně má špičkový motor dokonce dálkově ovládaný tlačítky a s volantem na přídi lodi.

Jakmile vyjedeme na otevřenou řeku, zvedne se vítr. Vlny jsou pouhých 50 cm veliké, ale loď na nich neuvěřitelně skáče. Máme strach a po chvíli nám je i šílená zima. Loď je otevřená a speciálně na zadních sedačkách kde sedím já s Martinem a Davidem příšerně fouká.

Po dvou a půl hodinách zastavujeme na zatím nejbizarnějším místě celé expedice. Panteonu Stalina! V místě, kde kdysi stála roubenka, ve které žil Stalin během svého vyhnanství na Sibiři. Nemůžu uvěřit vlastním smyslům. Jsme stovky kilometrů od nejbližší civilizace, přesto tady nechali vystavět obrovský památník skrývající ve svých útrobách roubenku masového vraha! I dnes, kdy většinu stavby srovnal se zemí požár, a zbytek dokončily tuhé mrazy, vás celé místo děsí. Rychle pořizuji tři panoramata zbytků panteonu, plivu na na zemi ležící sochu Stalina (čůrat se mi zrovna nechtělo) a znovu se vydáváme na cestu na sever.

(Zapsal Pavel Blažek)