„Mluvit ve frontě ani v jídelně se nesmí. Působí to tak, jako byste se ocitli na pohřbu nějakého nepříjemného člověka, kde nikdo nepláče. <...> Neustále si opakuješ: ‚Všechno je v pořádku. Zvládnu to.‘ Dříve či později se buď přizpůsobíš životu, v němž neexistuje žádné soukromí kromě tvého vnitřního světa, nebo… jiná možnost vlastně není.““ Takto popisuje atmosféru v ruské trestanecké kolonii jedna z novodobých politických vězeňkyň Antonina Favorskaja.
Její aktuální dopisy z vězení plné plastických popisů svou literární kvalitou drsně až mrazivě připomínají ty nejpůsobivější vzpomínky vězenkyň Stalinova Gulagu vydávané v minulých dekádách jako specifický druh literatury varující před historií, jež se už nikdy neměla opakovat. Jenže se děje přesný opak a kruh se znovu uzavírá.
Mimořádně silné a alarmující úryvky z dopisů Antoniny Favorské nyní publikujeme v českém překladu. Celý článek najdete na našem blogu.
.jpg)
