Nejvíce alarmující je dění na okupovaných územích Ukrajiny, kde v poslední době výrazně přibývá případů politicky motivovaného pronásledování seniorů. Soudy jim bez váhání ukládají mnohaleté tresty odnětí svobody, často ve věznicích s přísným režimem.

Z mnoha příkladů zde vyjmenujme jen tři. 64letý hlídač Anatolij Minaka z Melitopolu byl na konci ledna odsouzen k 14 letům vězení za údajnou vlastizradu; 61letý Jirij Pohoreljak pocházející rovněž ze Záporožské oblasti dostal 12 let odnětí svobody za údajnou spolupráci s ukrajinskou armádou; 56ltetý Anatolij Hroňa z Chersonské oblasti byl poslán do vězení na 18 let za údajné plánování sabotáže. Místo pobytu všech těchto mužů není v současné době známo, proto jim bohužel nejde poslat ani solidární dopis.

Uvnitř samotného Ruska se politické represe pak stále častěji zaměřují na mladou generaci. Zvlášť výmluvným a tragickým příkladem je zcela nedávný případ 17leté Evy a 19letého Danily Bagrovových. Oba sourozenci otevřeně vystupují proti současnému ruskému režimu, oba vyjádřili podporu ukrajinské armádě a oba nakonec skončili ve vězení. U soudu Eva vyprávěla, že během výslechů na ni byl vyvíjen psychický nátlak. „Ukázali mi fotku zbitého muže a naznačili mi, že bych mohla skončit jako on, pokud se vyšetřovateli nebude líbit to, co řeknu,“ prohlásila.

Odsouzeni byli už v druhé polovině loňského roku, informace o tom se však v médiích objevily až na konci ledna, kdy byly oba jejich rozsudky potvrzeny. Eva byla poslána na čtyři roky do nápravného zařízení pro mladistvé, její bratr dostal za pokus vstoupit do ukrajinské armády trest devíti let odnětí svobody.

Ostatně lidem, kteří otevřeně podporují Ukrajinu, hrozí v Rusku přísné tresty zcela bez ohledu na věk. Například 36letý Nikita Afanasjev, který v minulosti bojoval na straně ukrajinské armády, je v Rusku vězněn už od roku 2017. V roce 2024 měl být propuštěn, krátce předtím však proti němu bylo zahájeno nové trestní řízení. Tentokrát byl obviněn z toho, že ještě v roce 2014 na sociálních sítích naváděl lidi k páchání teroristických útoků.

Na samém počátku února 2026 byl Nikita Afanasjev odsouzen k dalším 25 letům vězení. U soudu prohlásil: „Když v roce 2024 končil můj první trest, bylo mi řečeno, že budu propuštěn pouze v případě, že veřejně zkritizuji Ukrajinu. Řekli mi, že pokud to neudělám, tak se na svobodu vůbec nedostanu. Takovou nabídku jsem ale odmítl.“ Ve vězení čelí silnému nátlaku, mimo jiné ho záměrně umisťují do cely s bývalými ruskými vojáky, kteří mu vyhrožují fyzickým násilím.

Podrobnosti o pronásledování mnoha politických vězňů v Rusku bohužel stále téměř neznáme. Lidskoprávní aktivisté a nezávislí právníci proto vyvíjejí značné úsilí, aby tuto situaci alespoň částečně napravili. Informace přitom často získávají přímo od lidí, kteří se sami v tuto chvíli nacházejí v nespravedlivém vězení.

Jedním z takových zdrojů jsou například dopisy od novinářky Antoniny Favorské. Politické vězně aktivně podporovala už od samého počátku otevřené ruské agrese proti Ukrajině – a nepřestala s tím ani poté, co se sama dostala do vězení.

Ve svých dopisech na svobodu pravidelně vypráví příběhy lidí, s nimiž se ve vězení osobně setkala a o nichž veřejnost téměř nic neví. Tyto její texty následně publikují spolupracovníci nezávislého lidskoprávního projektu First Department ve speciální rubrice Neznámí političtí vězni.

Ve své práci ve vězení pokračuje také náš kolega, historik Memorialu Jurij Dmitrijev, který nedávno oslavil své 70. narozeniny. Nespravedlivě vězněn je už desátým rokem a za tu dobu stihl napsat několik knih věnovaných výzkumu sovětských represí.
Zdravotní stav našeho kolegy se za ta léta bohužel výrazně zhoršil a odpovídající lékařská péče mu byla dlouho upírána.

V jednom z nedávných dopisů na svobodu Dmitrijev napsal, že mu bylo konečně umožněno podstoupit lékařská vyšetření – a že naštěstí netrpí onkologickým onemocněním, přestože se to ještě nedávno zdálo být téměř jisté. Skutečnost, že tato diagnóza byla vyloučena, je důvodem k velké úlevě, není však jasné, zda mu bude i nadále poskytována nezbytná léčba.

Situaci Jurije Dmitrijeva sledují představitelé občanské společnosti doslova po celém světě už od samého počátku jeho pronásledování. U příležitosti jeho letošních kulatin byl na jeho podporu zveřejněn otevřený dopis, který podepsala mimo jiné Anne Applebaum, Agnieszka Holland či Adam Michnik. Celé znění tohoto dopisu v anglickém překladu si můžete přečíst zde.

Výše jsme zmínili jen některé z celé řady znepokojivých a smutných zpráv, které z Ruska bohužel přicházejí téměř nepřetržitě. Vedle pronásledování otevřených odpůrců režimu pokračují například i represe namířené proti knižnímu trhu. Informace o vysokých pokutách ukládaných nakladatelstvím a knihkupectvím za údajnou „propagaci LGBT“ se v poslední době objevují se smutnou pravidelností. Nakladatelství No Kidding Press například oznámilo ukončení své činnosti již na konci roku 2024, přesto mu úřady letos v lednu uložily pokutu ve výši 800 tisíc rublů (více než 210 tisíc Kč).

To, jak se Rusko doslova v přímém přenosu stále více izoluje a vrací k praktikám ze sovětských časů, dokládá i řada dalších zpráv. Nově musí například ruští vědci a vědkyně oficiálně žádat Ministerstvo vědy o schválení své účasti na jakýchkoli akcích v zemích, které ruské úřady označují za „nepřátelské“. Na tomto seznamu figurují všechny státy Evropské unie, Spojené státy a Velká Británie, ale také například Japonsko, Černá Hora či Norsko.

Přesto se objevují i zprávy, které dokážou povzbudit a inspirovat. Patří mezi ně především příběhy představitelů občanské společnosti – těch, kteří jsou dosud na svobodě, dobře si uvědomují možná rizika a přesto se rozhodnou, že se postaví proti režimu. Vyjádřit svůj postoj mohou různými způsoby.

Jedním z nich jsou tzv. „osamocené protesty“, kdy aktivisté z různých ruských měst vycházejí do veřejného prostoru s transparenty. Tyto akce se často konají na podporu politických vězňů, někteří aktivisté ale také otevřeně vyjadřují podporu Ukrajině.

Například 80letý důchodce z Permu Viktor Gilin dne 31. ledna vyšel do centra města s transparentem s nápisem: „Vladimire Putine! ‚Chladomor‘ není rafinovaný trik, ale zločin!“ Odsoudil tak brutální ruské útoky na energetickou infrastrukturu Ukrajiny a zároveň prohlásil, že se obává o životy ukrajinských civilistů.

Dalším způsobem, jak vyjádřit nesouhlas s politikou úřadů, je usilovat o zachování paměti o zločinech spáchaných buď s tichým souhlasem režimu (ať už sovětského, nebo současného ruského), nebo přímo na jeho příkaz. Právě tomu se dlouhodobě věnují naši kolegové z Memorialu, ale také řada dalších odborníků a aktivistů po celém Rusku.

V našich předchozích přehledech jsme již informovali o střetu mezi opozičními a provládními aktivisty, který trvá už mnoho měsíců a týká se známého projektu Poslední adresa. V jeho rámci jsou na domech, kde před zatčením žily oběti sovětských represí, instalovány malé pamětní tabulky připomínající jejich osudy. Provládní aktivisté tyto tabulky pravidelně strhávají nebo poškozují, zatímco opoziční aktivisté umisťují na tato místa jejich kartonové kopie. Ty jsou vzápětí opět zničeny a pak znovu obnoveny – a tak několikrát dokola. Ačkoli mediální pozornost kolem tohoto fenoménu v poslední době poněkud polevila, samotný konflikt zdaleka nezmizel.

V lednu se v Moskvě odehrálo něco velmi podobného, tentokrát však v souvislosti s pamětními tabulkami připomínajícími osud novinářky Anny Politkovské, která byla v roce 2006 zavražděna ve výtahu svého domu. Původní pamětní tabulka visela na jejím domě téměř dvacet let, v polovině ledna 2026 však byla zničena. Na jejím místě se brzy objevily květiny a někdo nainstaloval provizorní náhradu z papíru a pěnového kartonu. I ta byla již následující den odstraněna. Od té chvíle zápas mezi provládními a nezávislými aktivisty pokračoval prakticky nepřetržitě až do 27. ledna, kdy členové politické strany Jabloko (skoro jediné, která se v Rusku dosud v rámci možností snaží hájit demokratické hodnoty) na tomto místě umístili novou, v pořadí už osmou pamětní tabulku, tentokrát vyrobenou ze dřeva. Ta zůstala na domě více než týden, 6. února ráno však byla znovu odstraněna.

Na fotografii: nahoře dřevěná tabulka instalovaná stranou Jabloko, dole vlevo květiny položené na místě odstraněné tabulky, dole vpravo jedna z dočasných pamětních tabulek.

V lednu se v médiích objevila i jedna skutečně inspirativní a navíc velice výjimečná zpráva. Situace, kdy veřejně známý člověk, který stále žije a pracuje v Rusku, před širokým publikem otevřeně vyjadřuje podporu politickým vězňům, jsou nyní opravdovou vzácností. Právě to však udělal divadelní a filmový herec Vadim Dzjuba.

Během jedné z veřejných akcí v moskevské katedrále Krista Spasitele připomněl jména některých nespravedlivě vězněných lidí, ale také osud ukrajinské novinářky Viktorie Roščyny, umučené v ruském zajetí. Na závěr dodal: „Kde jinde než právě zde, v katedrále Krista Spasitele, a kdy jindy než právě teď, v této odporné době donašečů a udávání, bych mohl připomenout evangelijní slova: ,Milosrdenství chci, a ne oběť.‘“ Během jeho vystoupení část publika tleskala.

Celá událost se odehrála už na podzim roku 2025, do médií se však tato zpráva dostala až nyní. Jak bylo později zjištěno, Vadim Dzjuba i dříve několikrát otevřeně podpořil politické vězně a na svých sociálních sítích dosud občas publikuje protiválečné básně. V rozhovoru s médiím Agentstvo prohlásil, že nemá v úmyslu z Ruska emigrovat.