Je zřejmé, že pronásledování kapely Stoptime mělo pro úřady především symbolický význam – opakovaným prodlužováním pobytu ve vazbě chtěly mladé hudebníky zastrašit, ponížit a zlomit. Zjevně doufaly, že se kapela posléze veřejně omluví a vystoupí s vlasteneckými koncerty pro ruské vojáky. Je známo, že právě takovou nabídku dostala Diana Loginová jako podmínku pro své propuštění. To však odmítla – a naštěstí se jí a jejím přátelům podařilo i navzdory tomu emigrovat. Velmi doufáme, že nyní budou Diana, Alexandr a Vladislav konečně v bezpečí.

Jedním z hlavních důvodů, proč se příběh kapely Stoptime ukázal být pro současnou ruskou společnost velmi důležitý, je skutečnost, že se na podporu hudebníků okamžitě postavilo velké množství lidí, včetně těch, kteří dosud žijí v Rusku. Mnozí z nich zvolili formu tzv. „osamoceného protestu“, tedy vyrazili do center svých měst s transparenty požadujícími propuštění hudebníků. S většími protestními akcemi se v Rusku už téměř nesetkáme, nicméně malé protesty jednotlivců s opozičními transparenty na ulicích ruských měst stále probíhají. Někteří aktivisté takto protestují pravidelně, další se k tomu odhodlají jen občas. Každá osoba s protirežimním transparentem nutně upoutá pozornost policie, která si ji v lepším případě pouze vyfotí, v horším případě pak odveze na policejní stanici.

Praxe ukazuje, že veřejné vyjádření podpory konkrétním politickým vězňům je o něco bezpečnější – v těchto případech policie aktivistům občas ani nepřekáží. „Osamocené protesty“ tohoto typu se v ruských městech proto konají poměrně často. Například 8. listopadu vyrazil do centra Novosibirsku aktivista jménem Vasilij, kde s transparentem požadujícím propuštění několika novinářů stál více než hodinu. Nevidomá obyvatelka Moskvy Oksana Osadčaja pak opakovaně požaduje v centru města propuštění pro nevidomého krymského Tatara Oleksandra Sizikova.

Otevřená kritika války s sebou nese mnohem větší rizika a lidé s podobnými transparenty zpravidla čelí zadržení, pokutám a dalším formám stíhání. Například 18. listopadu vyšel aktivista Alexandr Pirogov na hlavní náměstí Petrohradu s plakátem s textem „Jsem pro uzavření míru s Ukrajinou. Dost bylo smrtí a represí. Ne válce“. Po zhruba 25 minutách byl zadržen a následně s ním byl sepsán protokol o údajné diskreditaci ruské armády. Do centra Petrohradu v listopadu vyrazila s protiválečným transparentem také 84letá Ljudmila Vasiljeva, která zločiny ruské vlády kritizuje pravidelně. Zadržena byla prakticky okamžitě; po několika hodinách ji policie naštěstí propustila.

Političtí vězni – stejně jako vězni obecně, u těch politických to však platí obzvlášť – jsou v Rusku často drženi ve velmi ponižujících podmínkách. Na tom bohužel už není nic překvapivého, níže uvádíme jen pár výrazných příkladů z poslední doby.

Například aktivista Grigorij Severin je nyní držen ve vazební věznici, kde kde už řadu měsíců nikdo nečistí toalety. Politická vězeňkyně a programátorka Nina Slobodčikova pak během jednoho z nedávných soudních jednání podrobně popsala systematické ponižování, kterému jsou ženy v ruských věznicích vystaveny – zejména obtěžování ze strany policistů a zaměstnanců ministerstva vnitra, nutnost svlékat se donaha před každým převozem z vězení k soudu a také pravidelné, zcela neopodstatněné zákazy používání toalety. Stejně jako politicky vězněná novinářka Antonina Favorskaja se Nina Slobodčikova rozhodla hájit svá práva u soudu; soudce však všechny její žádosti a stížnosti zamítl.

Ruské úřady dělají vše pro to, aby politických vězňů v zemi pořád přibývalo – a to nejen neustálým zpřísňováním legislativy. Kolegové z lidskoprávního projektu „Podpora politických vězňů. Memorial“ zveřejnili 1. prosince podrobný materiál věnovaný systému tzv. „provokací“, tedy tomu, jak ruská tajná služba FSB vybírá své oběti a postupně je doslova nutí k tomu, aby spáchaly trestní čin. Tato praxe se stala obzvlášť rozšířenou po únoru 2022 a podle našich kolegů nyní tvoří „nedílnou součást“ politicky motivovaných represí v dnešním Rusku.

Oběťmi takto uměle vytvořených provokací se často stávají mladí lidé. Jedním z nejvýraznějších příkladů je příběh 22leté Valerije Zotové z Jaroslavle, která byla na konci června 2023 odsouzena k šesti letům vězení za údajný pokus o teroristický čin. Lidskoprávní aktivisté se domnívají, že celý její případ byl od začátku vykonstruován příslušníky FSB, kteří se tak mohli chtít „pomstít“ Valerijně matce Světlaně, jež už řadu let otevřeně podporuje Ukrajinu.

Organizace na ochranu lidských práv v poslední době zaznamenávají dvě paralelní a výrazné tendence týkající se porušování lidských práv v Rusku. Na jedné straně statistiky ukazují, že počet represí se stabilizoval – tedy že politicky motivovaných trestních stíhání v tuto chvíli výrazně nepřibývá. Na druhé straně se ale represe dotýkají už snad všech skupin obyvatelstva, což – jak opakujeme pokaždé – znamená, že v dnešním Rusku se v podstatě nikdo nemůže cítit stoprocentně v bezpečí.

S perzekucemi se například potýkají i duchovní. Dne 27. listopadu vtrhli příslušníci policie do jednoho z kostelů v Krasnodarském kraji, zadrželi tamního kněze Ilju Sigidu, který byl již dříve pronásledován za svůj protiválečný postoj, a násilím ho z kostelu odvedli. Po cestě přitom ukradli peníze z kostelní pokladničky. 87letému arcibiskupovi, který byl při prohlídce chrámu přítomen, se kvůli celému incidentu udělalo nevolno a musel následně vyhledat lékařskou pomoc.

S pronásledováním se může člověk setkat i kvůli tomu, že před několika lety poslal Fondu boje proti korupci zřízenému Alexejem Navalným 2100 rublů (asi 550 korun). Právě za to byl Alexej Kuzněcov z Kirova 17. listopadu odsouzen ke třem letům nucených prací a deseti měsícům omezení svobody. Nepomohlo mu ani to, že se během soudních zasedání veřejně hlásil k podpoře ruské vlády a války proti Ukrajině.

Skutečnost, že důvodem pro stíhání může být prakticky jakákoliv aktivita včetně té několik let staré, je obzvlášť alarmující. Například filmový kritik Vjačeslav Šmyrov z Jekatěrinburgu dostal 13. listopadu pokutu ve výši 45 tisíc rublů (asi 12 tisíc korun) jen proto, že 25. února 2022 napsal na sociálních sítích větu „Ne válce“.

Někdy je téměř nemožné uhodnout, proti čemu se ruské úřady rozhodnou zasáhnout příště. V listopadu například z ruských knihkupectví zmizel román Stephena Kinga To, který dříve bez problémů v ruském překladu několikrát vycházel. Nyní jej však vydavatelství z prodeje stáhlo – údajně kvůli velkému množství stížností na to, že se zde „propaguje hnutí LGBT“.

Nejde o první – a bohužel zjevně ani poslední – případ z poslední doby, kdy se knižní trh ocitá pod tlakem kvůli údajné „propagandě netradičních hodnot“. Autoři tohoto podrobného článku o pronásledování členů LGBT+ komunity docházejí k závěru, že v současném Rusku jsou tito lidé potlačováni přísněji a aktivněji než dokonce v SSSR: tehdy hrozilo za homosexualitu pět let vězení, zatímco dnes může být za „účast na činnosti hnutí LGBT“ uložen trest až 12 let.