Na začátku července ukončení činnosti oznámilo občanské hnutí „Golos“ (Hlas), které se přes 20 let věnovalo ochraně práv voličů a sledování voleb v Rusku.
Důvodem se stalo pronásledování jeho spolupředsedy Grigorije Melkonjance, který byl v květnu 2025 odsouzen k pěti letům vězení. Podle obvinění měl v Rusku pomáhat s organizací expertních misí mezinárodních pozorovatelů z hnutí ENEMO, které ruské úřady označují za nežádoucí. Ve skutečnosti se ale žádné takové mise v Rusku nekonaly. Hnutí „Golos“ se se svými podporovateli rozloučilo slovy „Spravedlnost bohužel nevítězí vždy, za ni je třeba bojovat. A vždy existuje riziko prohry. Takto to dopadlo i tentokrát. Sbohem“.

Ochránkyně lidských práv Jelena Efros (jejíž dcera Jevgenija Berkovič je jednou z nejznámějších současných politických vězeňkyň) v červenci oznámila, že ruší facebookovou skupinu projektu „Pohádky pro politické vězně“, kterou založila v roce 2015. V rámci tohoto projektu píšou dobrovolníci nespravedlivě pronásledovaným lidem do vězení pohádky, které sami vymýšlejí. Facebooková skupina projektu, tedy jejich hlavní platforma pro komunikaci, čítala více než 4 tisíce lidí. V červenci 2025 však dostaly ruské úřady právo prohlásit za extremistické jakékoli sdružení, pokud je alespoň jeden z jeho členů odsouzen za extremismus. Efros se proto rozhodla, že v zájmu bezpečnosti všech účastníků projektu skupinu na Facebooku zruší. Samotný projekt ale dle jejích slov svou činnost neukončí, „dokud bude v Rusku oficiálně povolena korespondence s politickými vězni“.

V červenci bylo také oznámeno definitivní uzavření „Nadace Rojzmana“, charitativní organizace založené bývalým starostou Jekatěrinburgu Jevgenijem Rojzmanem. Nadace se věnovala pomoci rodinám s nevyléčitelně nemocnými dětmi a poskytovala obyvatelům Sverdlovské oblasti bezplatnou právní podporu. Ruské ministerstvo spravedlnosti však požádalo o její zrušení, a to údajně z důvodu neúčelného vynakládání finančních prostředků. Skutečný důvod pronásledování ale s největší pravděpodobností spočívá v tom, že Jevgenij Rojzman otevřeně kritizuje válku proti Ukrajině a obecně politiku ruských úřadů, za což byl několikrát pokutován.

O ukončení činnosti v červenci rovněž informovalo hnutí „Mír. Pokrok. Lidská práva“ založené v roce 2022 známým obhájcem lidských práv Levem Ponomarjovem. Učinilo tak krátce poté, co bylo ministerstvem spravedlnosti prohlášeno za nežádoucí organizaci. Zprávu o nucené likvidaci hnutí komentoval Lev Ponomarjov řečnickou otázkou: „Co to můžou být za lidi, kteří hodnoty jako mír, pokrok a lidská práva označují za nežádoucí?“

V první polovině července proběhly u mnoha ruských opozičních aktivistů, obhájců lidských práv a novinářů domovní prohlídky. Jedním z hlavních terčů represí se stalo „Revolt-centrum“, jedno z mála zbývajících nezávislých kulturních středisek ve městě Syktyvkar (republika Komi). 8. července tam proběhla rozsáhlá prohlídka. Domovní prohlídky se uskutečnily také u několika jeho zaměstnanců a výkonná ředitelka Darja Černyševa byla zadržena a obviněna z toho, že se vyhýbala povinnosti předložit dokumenty potřebné pro zařazení na seznam „zahraničních agentů“. Následně jí byl uložen zákaz určitých činností včetně používání internetu.

Na konci července přišla nečekaná zpráva o rozsáhlých prohlídkách v kanceláři média „Baza“, které je tradičně považováno za úzce spojené s ruskými bezpečnostními složkami. Politiku ruských úřadů vždy spíše schvalovalo, 22. července však bylo několik jeho zaměstnanců odvezeno k výslechům. Mezi nimi byl i šéfredaktor Gleb Trifonov a je známo, že během výslechů čelil nátlaků, zejména výhrůžkám a urážkám. Nakonec byl obviněn z podplacení policistů a poslán do vazební věznice.
Podle dostupných informací tyto události vyděsily zaměstnance celé řady provládních médií. Jasně totiž ukázaly, že nebezpečí může v dnešním Rusku hrozit dokonce i těm, kteří jsou vůči ruskému státu loajální.

Další neméně nečekanou novinkou, která vyvolala kritiku dokonce i některých významných propagandistů (například Margarity Simonjan), se stala zpráva, že od 1. září 2025 budou v Rusku zavedeny pokuty za cílené vyhledávání „extremistických materiálů“. Formulace v tomto zákoně jsou přítom záměrně natolik vágní, že pokuty mohou hrozit komukoli včetně zastánců ruského režimu či „běžných občanů“, kteří se snaží politické dění spíše ignorovat.

Je tedy dost zřejmé, že se ruská realita neustále transformuje k horšímu a šrouby se ještě pořád dají utahovat. Obrovský rozdíl mezi minulostí a současností je zvláště patrný zejména na pozadí některých zdánlivě pozitivních zpráv – například o znovusjednocení hudební skupiny „t.A.T.u“. Ta se v Rusku těšila velké popularitě hlavně v nultých letech a účastnice se tehdy aktivně prezentovaly jako provokativní lesby. Nyní však v Rusku platí zákon o zákazu „propagandy LGBT“ a zpěvačky tak hned ze začátku prohlásily, že se na scéně nebudou ani objímat a oblečeny budou vždy velmi skromně.

Přesto někteří obyvatelé Ruska stále nacházejí způsoby, jak vyjádřit svůj nesouhlas s politikou režimu. Někdo vychází do centra svých měst s transparenty na podporu politických vězňů – i přesto, že za to hrozí pokuty (a v případě, že se jedná o opakovaný protest, dokonce i trestní stíhání).
Například aktivista Vasilij Semenjuk pravidelně protestuje v centru Novosibirsku, aby připomněl osud novinářky Mariji Ponomarenko, nespravedlivě odsouzené k 6 a půl letům vězení.

Někteří k tomu přistupují ještě kreativněji. Například obyvatelka Moskvy Ljubov Lukašenko pověsila na stanici metra „Taganskaja“ (kde byla na jaře obnovena socha Josifa Stalina) malý leták s citátem z povídky spisovatele Varlama Šalamova, který ve stalinských táborech strávil více než 15 let.
Dva týdny po této akci byla Ljubov Lukašenko zadržena a několik hodin strávila na policejní stanici. Nakonec byla naštěstí propuštěna, dokonce bez pokuty.

Výše zmíněná novinářka Marija Ponomarenko skutečně velmi potřebuje naši podporu. Vězení snáší opravdu těžce, neustále si stěžuje na nedostatek lékařské a psychologické pomoci, provokace ze strany vedení trestanecké kolonií a pravidelně se ocitá na samotce. V červenci s ní proběhlo nové soudní jednání, během kterého dostala hysterický záchvat a pronesla velmi emotivní řeč: „Nejsem připravená na soudní jednání! Nemáte právo mě soudit! Ruským soudům ani slovo nevěřím! Sedím tu už čtvrtý rok, ačkoli v mém trestním řízení není jediný důkaz!“ Krátce po skončení jednání byla znovu poslána na samotku.

Na drsné, téměř mučivé podmínky ve vězení si stěžují i další političtí vězni. Například advokátka Marija Boncler, která je držena ve vazební věznici v Kaliningradu, dostává pouze tři litry pitné vody na týden a režisérka Anastasija Berežinskaja vypráví, že ve vazební věznici ve Volgogradu doslova hnijí stěny a podlaha a nejdou ani otevřít okna.
S obzvláště tvrdým zacházením se pravidelně potýkají věznění Ukrajinci. Na mučení si stěžoval například německý občan ukrajinského původu Mykola Hajduk vězněný v Kaliningradu. Během zadržení byl dle jeho slov zbit a když ho pak celého od krvi přivedli do vazební věznice, někdo se ho zeptal: „Jak se ti to stalo?“. Spolupracovníci FSB na to prý odpověděli, že Mykola spadl z elektoskútru.

Politické trestní případy v Rusku jsou do značné míry založeny na falzifikacích a provokacích. Někdy se zdá, že je to tak zřejmá pravda, že ani samotné úřady se to už nesnaží skrývat.
Například 26leté obyvatelce Samarské oblasti Polině Jevtušenko hrozí až 22 let vězení. Je obviněna hned z několika trestných činů, včetně přípravy k vlastizradě, napomáhání terorismu a šíření nepravdivých informací o ruské armádě. Obvinění jsou založena na nahrávkách pořízených provokatérem FSB, který několikrát mluvil s Polinou a nahrával její odpovědi na diktafon. Z audiozáznamů je zřejmé, že Polina nikdy z vlastní iniciativy o žádných provokativních tématech (jako například o vstupu do ukrajinské armády) nemluvila, ale pouze odpovídala na otázky tohoto muže. Během červencových soudních jednání to nakonec musela uznat dokonce expertka z FSB, která vypracovala jazykovou expertizu těchto nahrávek. Žádné obvinění ale staženo nebylo.

Ruské úřady rovněž aktivně konstruují nové trestní řízení proti těžce nemocné 55leté Zaremě Musajevé, která se fakticky stala jejich rukojmím – a to proto, že oba její synové jsou osobními nepřáteli čečenského lídra Ramzana Kadyrova.
Musajeva ve vězení strávila už 5 let a měla být propuštěna ještě letos v březnu, v listopadu 2024 s ní ale bylo zahájeno další trestní řízení. Byla obviněna z údajného napadení vězeňského personálu, za což jí hrozí další 4 roky odnětí svobody. Skutečnost, že k nějakému konfliktu vůbec došlo, během soudů přitom nepotvrdil ani jeden (!) ze 14 vyslechnutých svědků.

Mezi množstvím špatných zpráv lze jen těžko hledat ty pozitivní a i když se podaří nějaké najít, za dobré je můžeme často považovat jen s velkou nadsázkou. Například 63letý důchodce z Iževsku Sergej Silantjev byl nedávno osvobozen přímo v soudní síni, a to navzdory tomu, že dostal 15 let odnětí svobody za údajnou vlastizradu a ospravedlňování terorismu. K osvobození však došlo pouze proto, že čelí velmi vážným zdravotním problémům.